Všechny postavy jsou vymyšlené, jen ta Pinky je reálná: podle mě. K telefonátům neznámým osobám (na úřady, po doktorech...) se odhodlávám v průměru tak pět měsíců. Dopis jsem sice nešlohla, ale její pocity jsem psala podle situace, kdy jsem se někdy zhruba ve třiceti letech odhodlávala jít reklamovat vadné boty (rovné dva roky, než bylo pozdě; i ta lhůta, než pan profesor umřel, je přesně reálná). (Tohle dilema už jsem si ale teď, ve dvaačtyřiceti, už vyřešila: vím, že to nedokážu, takže cokoliv rozbitého rovnou zahazuju a vnitřní boje s tím spojené neřeším). Je to příšerná osoba, ta Pinky. Já ji taky nenávidím. Nejradši bych jí zakroutila krkem. :)
Naopak Lucas mi pomáhá. Když jsem měla teď vlízt do tý televize, tak jsem celou noc předtím nezamhouřila oka (jako doslova; akorát jsem co hodinu vylezla z postele a šla si loknout whisky z lahve :D); ale pak jsem si řekla 'Lucas by tam šel, tak ty musíš taky!) :D