ALONSY: A stejně tak si někdo může přečíst Kulhánka a říct, že fantastiku už nikdy číst nebude a Asimov je totéž. To je podobné unáhlené odsouzení nepodložené zkušeností, tentokrát vůči žánrům.

U science fiction aspoň nehrozí, že by si někdo myslel, že sci-fi autora pozná podle jména.

Já na "ženském psaní" nevidím nic závadného, pokud to samozřejmě není bráno jako termín pro "červenou knihovnu" atd. K tomuhle termínu dlouhodobě přistupuji tak, že ženy jednoduše píší zpravidla jinak než muži. Zaměřují se na jiné věci a zajímá je něco jiného. Osobně to beru jako obohacující věc, obě pohlaví jsou odlišná v běžném životě a tak to přirozeně platí i pro literaturu. Podobně bychom se mohli bavit o "mužském psaní", což by někdo mohl brát jako "vyvražďovačky beze smyslu" a někdo prostě mnohem šířeji. Vždy to záleží na tom, jak je termín používán a následně chápán.

ALONSY: No jak kdo, Adamovič jich rozhodně hodně četl, myslím :-)

A tyhle kydy jsou velmi staré kydy, poslouchám je ve fandomu už asi šprdlilión let a jsou furt stejné.

Samozřejmě je jasné, že logika v literatuře je typicky mužský prvek, s tím musí souhlasit každý. Je logické, že žádná žena by nedala dohromady logický příběh dohromady, vemte si třeba takovou Agathu Christie ;o)

BETCHO: Podle Google Scholaru se zdá, že studie existují (stačí zadat "female writing style" apod.), o jejich kvalitě ale nenapovím. Část se dá stáhnout v PDF i bez logování do databází.

BETCHO: ještě příčetný a lucidní.

Nicméně, zeptám se kamarádky lingvistky, ta by vědět mohla.

WITTGENSTEIN: Existuje nějaká seriózní, inteligentní, relevantní /a víc cizích slov už neznám/ studie rozebírající téma ´ženského´a ´mužského´psaní? Nebo jsou to vždycky cancy jako z Reflexu?

Tak zde je recenze z Reflexu:

Vydatná vesmírná smaženice
Vilma Kadlečková konečně přichází s MYCELIEM, dlouho očekávanou sci-fi ságou.
Ivan Adamovič

Nejdůležitější věci se odehrávají vskrytu, říkají Össeané, jedna z mimozemských ras, které zabydlují vesmír spisovatelky Vilmy Kadlečkové. Pozemšťané se dosud nesetkali s civilizací tak vyspělou, a přitom tak cizí, krutou a potenciálně nebezpečnou. Lidé se jich bojí, a zároveň jim poklonkují, mnozí se dokonce snaží přijmout jejich víru v krutého boha Akkütlixe, jemuž je třeba přinášet krvavé oběti. Převaze Össeanů lze čelit jedině díky důkladným znalostem jejich kultury a cynismem dostatečným k tomu, aby člověk odolal jakémukoliv pokušení a neuhnul ze své cesty. Jedním z mála takových je hlavní hrdina knihy Jantarové oči Lucas Hildebrand. Bohužel mu zbývá jen pár měsíců života a v sázce je možná osud celého lidstva …

Heslo Össeanů jako by charakterizovalo i způsob psaní samotné autorky. V některých rysech se totiž blíží typicky „ženskému“ psaní: zatímco jiný autor by na půdorysu příběhu vykouzlil mezigalaktickou eskapádu plnou bojů, akce a zázračných technologií, Kadlečková se s oblibou pouští do nitra svých hrdinů; doslova je v klíčových okamžicích griluje před očima čtenáře. Jako byste sledovali scénu z filmu Quentina Tarantina. Začíná to celkem nenápadně, ale postupem času a velmi pomalu se zúčastněné postavy dostávají hlouběji a hlouběji do situace, z níž prostě není možné vyváznout beze ztráty kytičky, ne-li života. Zpočátku se takové psaní může zdát trošku zdlouhavé, ale po pár kapitolách mu přijdete na chuť a to, co – zejména mužským čtenářům – mohlo překážet, se ukáže být naopak největší devízou této knihy. Při čtení se vám totiž bude krátit dech podobně jako hrdinům a zažijete intenzívní pocit účasti s nimi. A to přesto, že na vysloveně kladnou postavu nenarazíte.

Vilma Kadlečková opět vstoupila do velice komplexního světa, který ve svých románech buduje již více než dvě desetiletí. Přesto četba nevyžaduje znalosti předchozích knih. Vyžaduje ale pokračování téhle, protože události jsou teprve rozstřeleny, koule osudů letí do všech stran a uzavřeno není skoro nic.

Dalším odkazem na ženskou literaturu jsou stopy červené knihovny. Máme tu cosi jako milostný trojúhelník: elitářského, světu obyčejných lidí vzdáleného a vnitřně rozervaného hrdinu, dále naivní děvčátko, které po něm celý život marně touží, a ještě zkušenou protihráčku, Össeanku Kämäele, jež sdílí s Lucasem jakousi tajemnou minulost. V jiných směrech je však autorka velice „mužská“, například v umění logiky a konstrukce příběhu. Vládne též jedinečným stylem, hlavně co se týče bohatého výraziva a vnitřního rytmu.

Jantarové oči mají dostatek rovin pro hloubavější čtenáře. Ve vztahu Země k Össe můžeme vycítit paranoidní atmosféru života v despotickém režimu, ale i postoj Evropana k asijské tradiční kultuře. Je neuvěřitelně zábavné sledovat vývoj dějových linií ve světě, kde toho „vskrytu“ může zůstat jen velmi málo. Össeané totiž ovládají zvláštní druh komunikace ne nepodobný séru pravdy a ti nejlepší z nich se umějí vciťovat do minulých událostí a pátrat v tom, co se stalo, případně tyto otisky událostí z časoprostorového kontinua mazat. Nejmocnější politickou silou na Zemi jsou zase vlezlí medianti, tedy po informacích bažící média. A do mocenských bojů se zapletl i mimozemšťan z Fomalhiwy, který ovládá telepatii. Přesto si autorka dává dobrý pozor, aby čtenáře nezahltila novotvary a exotickými reáliemi. Dávkuje je velmi zkušeně, snad jen přehlasovaných písmen začnete mít brzy plné zuby. Kadlečková jejich přemíru glosuje nápadem, že by vydavatel měl knihu nejlépe inzerovat jako severskou detektivku.

ID BETCHO byla tak hodná, že včerejší rozhovor v Lidovkách naskenovala, tak ho sem dávám.

• Rozhovor v LN.jpg