No tak jo, další díl bude kuchařka :D
Ale, náhodou - o qrillách byla jedna scéna z pátého dílu (a je teď ve stavu "vyškrtnutá" - ještě je nepatrná šance, že ji tam vrátím, ale spíš ne), no tak ji dám aspoň sem.
Vklouzl do bot a zatápal po klice. Třeba se to povede. Třeba dokáže zmizet, aniž si toho Aš~šád všimne.
"Lucasi?" zavolal na něj v tu chvíli Fomalhiwan z vedlejšího pokoje. Mluvil dokonale neutrálním tónem. "Víš, z čeho jsou qrilly?"
Lucas ztuhl. Potlačil chuť rozrazit dveře a bezhlavě se vyřítit z domu; vždyť o co šlo? Navíc viděl, jak Aš~šád vstává a otáčí se k němu, teď – a bylo pozdě na všechno.
"Vlastně nevím přesně," začal, jako by nad tím opravdu usilovně přemýšlel. "Ale řekl bych, že to jsou zřejmě nějaké ryby."
Aš~šád se zastavil ve dveřích do předsíně. "Hmmm," protáhl. "Tak ryby." V jeho očích to zajiskřilo; příliš pozorný, příliš vědoucí výraz, a dokonce, jak se zdálo, stín výsměchu. "Ryby to nejsou, Lusi. Přemýšlej o tom cestou."
* * *
Aöhrlëmëgerl pokývl a číšník přinesl mísu z křehkého porcelánu, na které byly körš – tradiční slané šátečky, velké tak na jedno zakousnutí; na pohled jeden jako druhý, ale s nejrůznější náplní. Podle össenských zvyků si host bral jako první. Lucas se zdvořilou úklonou natáhl ruku nad mísu lahodného pečiva.
Doufal, že si vybere qrillu. Uvědomil si, že ji možná dokáže poznat, i když dovnitř nevidí, a pokusil se o to: sotva se špičky jeho prstů ocitly nad porcelánovým krajkovím talíře, přivřel oči a soustředil se na nezřetelné vjemy aury.
Málem ucukl. Nebylo to pěkné. V první chvíli nedokázal vysvětlit, co se mu vlastně nelíbí, ale tvář už se mu křivila bezděčným odporem a zuby trnuly hořkokyselou chutí, takže jen stěží dokázal udržet svůj výraz v mezích normy pro uctivost. Jak jeho prsty pomalu klouzaly nad dokonale vykrouženými smotky těsta, nepříjemný pocit dostával zřetelnou podobu.
Jed.
Všechno se v něm sevřelo. Nepřemýšlel, proč by měl být v tom jídle jed, co tím Aöhrlëmëgerl sleduje, že ho chce otrávit, a co s jeho mrtvolou následně hodlá dělat; měl mnohem bezprostřednější problém. Nevzít si körš bylo naprosto nepřípustné, zvlášť u stolu tak vysokého církevního hodnostáře. Co takhle tvrdit, že je to proti mému náboženskému přesvědčení? říkal si. Jenže velekněz ho jistě nenechá rozšířit řady vegetariánů jen tak bez boje. Vrhl přes stůl rychlý pohled. Össeanova tvář byla přesně tak bezvýrazná, jak se dalo čekat.
Váhal. Jeho prsty dál čeřily tříšť mimosmyslových signálů, kupících se nad otráveným těstem. Jedu nebylo všude stejné množství, nebo přinejmenším... někde bylo i něco jiného. Hmmm... tak ryby, slyšel Lucas v duchu posměšný Aš~šádův hlas. Ano, tahle össenská lahůdka tam byla taky.
A najednou věděl, z čeho je qrilla.
Mohl si vybrat jed nebo lidské maso.
Zvedl se mu žaludek. Zatraceně, proč si to okamžitě nezjistil? Netlogem? Z protonace? Jakkoliv? Aš~šád mu to víceméně řekl! Třeba by si na tu myšlenku cestou zvykl a nepřipadalo by mu teď tak příšerné ještě jednou v životě vzít qrillu do úst.
Vteřiny odkapávaly v narůstajících rozpacích. Lucas neriskoval další pohled na Aöhrlëmëgerlovu tvář a horečnatě zvažoval, jaké může mít šance, když ho obviní. Aöhrlëmëgerl byl gleewarin, takže se nedalo pochybovat, že o tom jedu ví – stejně jako ví, co se Lucasovi honí v hlavě – ale to nakonec nehrálo roli; dekorum bude nejspíš zachovávat tak jako tak.
V dalším okamžiku Lucasovi došlo, že pokud to Aöhrlëmëgerl ví, jeden körš musel nechat čistý... pro sebe.
Číšník za jeho zády přešlápl – nejnápadnější způsob, jakým mohl dát najevo netrpělivost; ale Lucas se nenechal vyvést z míry a vyslal své prsty na další kolečko nad mísou. Teď už věděl, co hledat – tady! Jeho ruka se vrhla na kořist.
Nyní byla řada na Aöhrlëmëgerlovi.
To mu tedy nezáviděl... ale rozhodně přál.