Markýz už jednou snědl klobásku od toho posmutnělého pána a pevně dodržoval zásadu, že stejná chyba se nemá udělat dvakrát, a tak došel ke stánku Houbařů.
Starali se o něj tři Houbaři, dva mladíci a jedna dívka. Táhla z nich vlhkost. Měli na sobě staré pláště s kapucemi a pod nimi vesty z armádních přebytků a zpod těch svých střapatých vlasů vyhlíželi, jako by je světlo bolelo.
„Copak prodáváte?” zeptal se.
„Houby. Houby na topince. Houby na syrovo.”
„Dám si ty houby na topince,” rozhodl se, načež mu Houbařka, hubená, bledá dívka s pletí podobnou den staré ovesné kaši, uřízla porci z pýchavkovitého houbiska velikého jako stromový pařez. „A chci to pěkně naskrz propečené,” upřesnil.
„Buď odvážný. Sněz syrové,” řekla žena. „Dej se k nám.”
„Já už jsem s Houbou nějaké ty spolky měl,” odtušil markýz. „A dospěli jsme k jisté dohodě.”
Žena vložila porci bílé pýchavky pod přenosný gril.
Jeden z mladíků, vysoký, se svěšenými rameny, jehož plášť zaváněl po starých sklepeních, se došoural k markýzovi a nalil mu do sklenice houbový čaj. Když se předklonil, markýz zahlédl, jak mu na tvářích jako uhříky roste úroda maličkatých bledých houbiček.
Houbař se zeptal: „Ty jsi de Carabas?
Více o aktivních spórách se od N. Gaimana dočtete v antologii Darebáci. Ta povídka je celá houbová!