ARGANNAH: To je ale přesně to, co pořád ještě dělá "oficiální" literární věda ve vztahu k fantastice a co mě celý život štve: jak jsou tam raketky a emzáci, nedá se to brát vážně :D A tím víc máš můj obdiv ty za to, jak proti těm předsudkům vytrvale bojuješ (jo, zrovna mi přes FB přeběhl program vašich popkulturních seminářů na tenhle semestr). Ono se to vážně pomalu mění: dospívá generace, pro kterou už je fantastika normální součástí kultury, a pak už snad bude možné posuzovat jednotlivá díla jako taková a oprostit se od předsudků vůči žánru.
XCHAOS: s tím doceněním po smrti fakt nesouhlasím. Může to být tak i onak (ocenění za života, ocenění po smrti... nebo prostě ocenění od tří kolemjdoucích geeků, přičemž celosvětová sláva nenastane nikdy). Jak jsem tam psala, pro mě je rozhodujícím kritériem toho, jestli něco je nebo není umění, jenom ta vnitřní "pravdivost" - přičemž v úplně krajním případě to může být "pravdivé" jen pro jednu jedinou osobu na světě, totiž toho tvůrce: vybleje si na papír svou terapeutickou povídku, pobrečí si nad ní, protože díky ní najednou cosi pochopil o sobě (svých vztazích, povaze, minulosti, whatever), a pak ji roztrhá a spláchne do záchodu, šlus, hotovo, žádné stopy a zátěž pro potomstvo. Tohle se asi neshoduje s oficiálním výkladem (umění by asi správně mělo být sdělné a obecně platné a zajímavé i pro další lidi), ale já jsem holt ta škodící naivní idealistka a nějakou vnitřní pravdu tam potřebuju (a naopak - ta mi ke štěstí úplně stačí, protože dobře tuším, že s nějakou tou nesmrtelností a vstupenkou na Olymp to nejspíš neklapne). O tomhle jsem koneckonců v Myceliu taky psala: je tam scéna se slavným össenským plazmolyžařem, na kterého všichni zapomenou, ještě než vůbec skončí recepce na jeho počest. To je zhmotnělá noční můra každého tvůrce... ale vím o ní, čili nehodlám se tím stresovat :D