KAVEN:
Disclaimer k
BRAMBOREENA: Ricarderon si samozřejmě rýpnul, však ho známe, ale ne, nepsala jsem to místo Mycelia, psala jsem to přesně čtrnáct dní během jarního lockdownu, kdy naše nejmladší příšera nezvládala školu a já ji musela nahánět a na nic složitějšího nezbývala duševní kapacita. Týden jsem to vymýšlela a načítala si reálie, týden jsem to psala, a teď v létě jeden víkend editovala. Povídka je krátka, vcelku jednoduchá, a poměrně pietně navazuje na R.U.R.
Nevím, jestli jste si R.U.R. někdo připomněl někdy nedávno - já to četla původně před třiceti lety, čili teď jsem si to potřebovala oživit a s odstupem a jen jsem zírala, jak to zastaralo... tedy možná asi ne svou vinou, spíš proto, že se společnost se tak zásadně změnila. Jako jo – lze si z toho vzít tu hlavní myšlenku, která je jasná a vždycky se omílá (varování před industrializací, odlištěním moderní doby, paralela roboti–vykořisťovaní dělníci, vynález se vymkne a semele nás to a nový lepší svět povstane z popela atd.). Budiž, sdělení chápu (a dokonce si dokážu představit, jak bylo přelomové). Ale na té komorní, osobní rovině lidských vztahů je to teda na pěst! Jestli si vybavujete: slečna Helena, skrz niž jsou tam všechny události podávány, je dcera továrníka, která přijede na robotí ostrov coby aktivistka bojující za práva robotů, a teď: inženýři z robotí továrny jsou ochotni se s ní bavit JEN proto, že je z bohaté rodiny a JEN proto, že je hezká (zatímco ošklivou chudou aktivistku by zjevně vypráskali ze dveří); okamžitě se k ní seběhnou a začnou se jí dvořit; ten nejrychlejší ji požádá o ruku – a jenom o tom to s ní celé je. Helenin zájem o práva robotů odmávnou jako roztomilou libůstku bohaté slečinky (která se dá tolerovat jedině proto, že slečinka je hezká, jak již bylo řečeno); a Helena sama to taky okamžitě opustí, sotva se vdá (žádní roboti ji samozřejmě nezajímají, a když už to tam náhodou probleskne, tak s takovou blazeovanou povýšeností, jako když celebrita zachraňuje pejska z útulku). Nadále už je z ní totálně pasivní postava, která tam akorát konverzuje s bodrou komornou z lidu (ta je teda taky boží, grrr... zase v tom cítím blazeovanost a vlastně překompenzované niterné opovržení bodrými komornými z lidu) a trčí tam jako taková porcelánová panenka, kterou je třeba chránit před ošklivými událostmi (jestli si to vybavujete – v rozporu se všemi psaveckými zásadami "nepopisuj, ale ukaž" se celá vzpoura robotů odehrává za scénou a děj se prezentuje jenom tak, že to různé postavy slečně Heleně v lepším případě taktně sdělují, a v horším se akorát nedopatřením podřeknou, když se to před ní snaží utajit, aby se její křehká hlavinka moc nevyděsila). Je to odraz doby, ve které to bylo napsáno, samozřejmě – ale právě tenhle moment (ten absolutně přezíravý pohled na dotyčnou ženskou postavu nejen ze strany mužských protagonistů, ale i autora, který evidentně tuhle Helenu nepokládá vůbec za entitu schopnou jakkoliv zasáhnout do děje a má ji tam jenom jako promítací plátno, přes které se filtrují ty zásadní a jediné důležité události z mužského světa) mě při tom novém čtení zaujal (skoro se dá říct rozzuřil) mnohem víc než celá ta profláklá vzpoura robotů. R.U.R. je jak zakonzervovaná časová kapsle... člověk to takhle nedopatřením otevře a než stihne včas přibouchnout víko, udělá to z něj feministku!
Čili moje povídka obsahuje ženskou hrdinku, která je v podobné situaci jako slečna Helena (taky řeší nějaké ty námluvy a vdavky a dvoření atd. – a to ve světě robotů, kteří po vyhubení lidstva repetetivně přehrávají přesně tyhle iritující společenské vzorce, jaké byly obvyklé v Čapkově době a jaké z původního R.U.R. tak otravně trčí.); no ale řeší si to po svém. Šplouchající rosol a noční souboj v Národním muzeu included.