Jinak se omlouvám, že jsem tady nepomáhala rozvíjet spekulace o minulosti Gerdy apod.; zuřivě teď píšu o Černých studních, protože to musím stihnout do půlky března. Projekt antologie ("Trosky Země" či "Střepy Země" či jak přesně), který ještě na silvestra podle insider info z Arga vypadal mrtvý jako dodo (k velké nelibosti Honzy Hlávky a Honzy Kotouče, kteří oba mají napsáno už od loňska), najednou v půlce ledna vstal z mrtvých jak nějaká houbová zombie a na novelku ze světa Mycelia najednou včera bylo pozdě. Má to mít sto stránek, jsem teprve na patnácti (chvíli jich bylo i víc, ale nějaké jsem zase škrtla :D), ale zato už to mám konečně přesně vymyšlené, čili vím, jak konkrétně ten labyrint na Marsu vznikl. (Heslo "Hallag" a BRN-0, která jsou k tomu potřebná, jsem si prozíravě loni podstrčila do Mycelipedie.) Vystupuje tam další masochistický chlápek s francouzsky znějícím jménem, čili přesně ten typ, na jaké jsem ujetá: tentorkát ani Lucas, ani Giles, nýbrž Julien. Chodí oblečený v bílých krajkách a krajkových rukavičkách, to je holt moje verze punku. Pracovní název dílka je "Krajkář", ale možná se ještě vyvrbí něco lepšího. (Teda... vyvrbilo se "Bílé krajky, Černé studně", ale to mi zrovna lepší nepřipadá :D)
A pak se ještě musím svěřit, že v prosinci jsem odevzdala cca čtyřicetistránkovou povídku do antologie Hlubiny města. "Město" mělo být hlavním tématem, ale klasickou městskou fantasy jsem psát nechtěla; čili sice to je fantasy, ale spíš "architektonická". Vystupují tam dva soupeřící archimágové a bývalí milenci, Dinnigalt a Luanna. Pomocí kouzel dělají magickou rekonstrukci zaniklého mimozemského města. Cestuje se časem a člověka tam málem sežere dům, což mě bavilo. Město se jmenuje "Lamaris" a povídka "Lamaris hoří". No, lidem je tam horko. Celé je to velice vizuální a moc jsem si to užila.
Nejdřív ovšem vyjde Čas květů, což jsem tady už oznamovala (antologie Jiný kraj, nakladatelství Golden Dog), mělo by to být teď v únoru, křest potom na konci března. Povídka je o tátovi, který se pomocí simulované virtuální reality snaží zabránit dítěti v tranzici, a je pro mě samotnou mimořádně děsivá... ale lidi ji holt asi budou brát jenom jako takovou bizarní hříčku. No uvidíme. PS: na té antologii je ještě smutná jiná věc - vždycky jsem ve všech antologiích byla jedna z nejmladších zúčastněných autorů, zatímco tady jsem najednou ta úplně nejstarší :D Asi je načase to pomalu zabalit.
Ale ne hned, napřed jdu ještě chvíli mordovat ty teleporty na Marsu.