Včera po večeři, schoulená v gauči do klubíčka, zašeptala: „Nechceš vidět nejlépe hodnocenou videohru metacritic naživo?“ Kupuju teleport do Vídně. Přes Brno. Stojíme před jedním z největších přirodovědeckých muzeí světa. Za první branou se mi pokloní. Tolik NPC prý ještě v žádné videohře neviděla. „Sekci minerálu vynecháme – ju? Upgradovat nepotřebujeme.“ Cítí se přelevelovaná už teď. Ukazuje mi obrazy pod stropem, prý jednotlivé levely. Potkáváme prvního bosse – Thuntercata. Neútočí, a tak ho obcházíme. „Čti popisky předmětů, je v nich příběh!“ V půlce se svléká a odhazuje jedinou zbraň co má – fotoaparát. Vitríny s helmama a brněním přeskakuje jak cutscénu. „Kdybych umřela, doběhnu a položím tady, nechoď pro mě na začátek.“ Nerozumím, ale hladím jí po vlasech. U torrenta vzdychne a majestátně pronese, že ten by nám nepomohl, ani kdyby to letiště pro dobrodruhy bylo o polovinu kratší. U kola s nápisem Zeitmaschine se jí zeptám, unavenej jak dítě, o čem že ta hra vlastně je? „Zatoč, dáme NG+, napoprvé to nechytne nikdo.“
zdroj