byl jsem týden doma, šlo to, ani jsem nepotřeboval žádný doping. Dnes jsem zašel do práce a už bych skoro zase vraždil. Sice jsem si udělal to co jsem potřeboval, ale lidská blbost je absolutně neomezená a já k nim musím být milý, vstřícný, spolupracující, musím jim radit byť mi odporují v rámci vlastní totální neznalosti problematiky, a pak zase přijdu domů, kde mne čeká nemocná manželka se kterou jsem od 14 let tj. 48 roků a je teď na 4. cyklu chemoterapie poté co i transplantace kostní dřeně nepomohla a z krásné byť trochu starší holky se stala svraskalá babička bojující o každý den života. Dal jsem si dvojku bílého suchého (pro mne myšleno 2 l) a pouštím si Nat King Cola, Ilse De Lange a jiné životabudiče a je mi zle. Jiným dokáži pomoci, sobě ne a teď nevím zdali pěstovat relativně blbou leč překonatelnou depresi nebo to překlopit do mánie, která je krásná, letící a šťastně smrtící. Kdybych někdy vyprávěl někomu o svých snech, tak už bych se asi z blázince nedostal. Tam mne zachránilo to, že mi udělali IQ testy a nad 160 už neměli tabulky a papíry. A když k tomu máte harddisk jako kůň a pamatujete si vše za 50 let zpátky, tak jste nebezpečný člověk. A to teď vlastně ani nemůžete nikomu sdělit aniž by vás napráskal nebo si myslel něco úplně jiného. Teď jdu na Cohena a doufám, že to i dneska ustojím.

SKATEMURAI: Existuje taková varianta bp, ale proč toto raději neřešit s lékařem než na nyxu?

RIMIQ: Moc důležité je mít v okolí lidi,na které seemůžeš spolehnout a kteří Tě znají a respektují...a s těmi lidmi trávit volný čas nějakou aktivitou,zájmy apod...nejefektivněji to vyřeší partnerství,ale to není dlouhodobý,když přijde krize, stane se to střetem zájmů a hádky budou založeny na těchto základech...ideálka nějaký sport...at už inliny,kolo,běhání,fitko...cokoliv...jen nebýt sám a civět do zdi...já vím,takový otřepaný rady,ale čoveče,zabírá to.Sama se divím.

KAPULETTKA: Po předchozím vysazení ho užívám skoro rok a nálada je vskutku stabilizovaná. Řekl bych, že až moc. Cítím se trochu jako zombie bez emocí a trochu jako v mírnější depresi. Dál mám pocit, že mi kleslo IQ o 50, nedokážu se soustředit a něco si pořádně zapamatovat. Ale co se týká prevence mánie a nějaké těžší deprese, funguje... ale říkám si za jakou cenu...

RIMIQ: Díky za reakci...myslím,že nejdůležitější je nebýt sám...Tady mi pár lidí poslalo do SZ povzbuzující zprávy a v době,kdy jsem tohle psala a nebyla schopna si ani vyčistit zuby mě to velmi potěšilo.Naopak zprávy jistých chytráků tady bych raději nekomentovala.Divím se, že když si člověk projde peklem, nemá snahu tomu aspoň zabránit u toho druhého...holt ale lidé jsou různí. Ale ani tyto příspěvky, které mě potěšily,nezabránily zlým myšlenkám,aby ovládly mou hlavu. Nebýt nejlepšího kamaráda,který mi v té době ani nepřipadal jako kamarád, bych tady už nebyla. Nejspíš se tyto stavy rozjely stereotypem, kdy člověk nedělá nic jiného nez jen chodí do práce,která je monotónní (v mém případě fabrika) a domů se vyspat a nemá čas na nic jiného,což ho dohání k šílenství.Dostala jsem novou šanci, v nové proklientské práci v úplně cizím městě.Sebrala jsem poslední zbytky energie a odvahy a odstěhovala se.Nová kolegyně s kolegou si všimli mých "záseků" a při jedné příležitosti mě tak opili, že ze mě vytáhli všechny moje obavy.Ona nová kolegyně ihned volala (cca v 22 hodin) nějaké doktorce, která mě v 8:00 ráno měla čekat. Říkala jsem si,co je to za blbost a ono ejha....Centrum Riaps - paní doktorka Bečková pozorně naslouchala, cítíla jsem poprvé pochopení odborníka a ona ihned nasadila lithium a moc mě chválila za to,že se snažím se svými myšlenkami něco dělat a nebojím se ozvat. Velmi se divila, jak na mě reagovali lékaři v krizovém centru v Brně i můj obvodní lékař. Teď k ní chodím pravidelně a pilujeme dávky... Takže znovu děkuji všem, co reagovali kladně a vy ostatní byste se měli zamyslet....když už člověk je natolik zoufalý, že žádá pomoc na internetu od cizích lidí, kudla do zad opravdu není vhodnou variantou...