byl jsem týden doma, šlo to, ani jsem nepotřeboval žádný doping. Dnes jsem zašel do práce a už bych skoro zase vraždil. Sice jsem si udělal to co jsem potřeboval, ale lidská blbost je absolutně neomezená a já k nim musím být milý, vstřícný, spolupracující, musím jim radit byť mi odporují v rámci vlastní totální neznalosti problematiky, a pak zase přijdu domů, kde mne čeká nemocná manželka se kterou jsem od 14 let tj. 48 roků a je teď na 4. cyklu chemoterapie poté co i transplantace kostní dřeně nepomohla a z krásné byť trochu starší holky se stala svraskalá babička bojující o každý den života. Dal jsem si dvojku bílého suchého (pro mne myšleno 2 l) a pouštím si Nat King Cola, Ilse De Lange a jiné životabudiče a je mi zle. Jiným dokáži pomoci, sobě ne a teď nevím zdali pěstovat relativně blbou leč překonatelnou depresi nebo to překlopit do mánie, která je krásná, letící a šťastně smrtící. Kdybych někdy vyprávěl někomu o svých snech, tak už bych se asi z blázince nedostal. Tam mne zachránilo to, že mi udělali IQ testy a nad 160 už neměli tabulky a papíry. A když k tomu máte harddisk jako kůň a pamatujete si vše za 50 let zpátky, tak jste nebezpečný člověk. A to teď vlastně ani nemůžete nikomu sdělit aniž by vás napráskal nebo si myslel něco úplně jiného. Teď jdu na Cohena a doufám, že to i dneska ustojím.