Haha, tohle jsem si teď přečetl v deníku ze dneška, málem jsem to zapomněl. Vykládat netřeba, ale přišlo mi to celkem milý. :D

Šel jsem cvičit nějaké bojové umění. U vchodu byli dva muži. S jedním jsem se o něčem bavil, druhý mi podal misku se slovy: “Napusť mi jí energií!” Jako jsem tam poslal z rukou a on to jako vypil. Zašklebil se trochu. Říkám: “Hutná, co? Já mám normálně taky radši tu lehčí, ale dneska je prostě taková.” “Nojo, já to znám.”

THEAGONY23: Co takhle: Podzemní místnost = o něco hlubší rovina podvědomí, než na jaké se sny běžně tvoří. Obluda je něco ošklivého, co podle tvého popisu může ublížit tobě i tvým blízkým. Nevíš, co to přesně je, doteď jsi si nemusel být ani vědom toho, že to tam je. Tohle je odvážný odhad, který neber až tak vážně, ale tipnul bych na nějaký problém útlého z dětsví, nebo dokonce těhotenství, totiž štěně = dítě, chápáno na pudové rovině. Zároveň pavouk, zvlášť pokud jsou tam sítě může být odkaz na špatné lůno nebo nepřiměřeně pečující matku. Ale opakuji, můžu být úplně mimo. Zato policie, to je klasický odkaz na svědomí, které se s tím nedokáže vypořádat i když by třeba rádo, ale nemusí na to mít prostředky a mělo by se to řešit jinak.

KAMAHL: sebrala jsem ho jen tehdy, když jsem o něj zakopla (to jsem se pak dotkla i rukama země, tak jsem ten kus vzala). cíleně jsem se pro ně neshýbala, protože jsem věděla, že by mě to zdrželo natolik, že bych zůstala hodně vzadu a nestvůra by mě sežrala. vůbec nemám tušení a nic konkrétního jsem k tomuto nenašla ani v medově snáři.
mám za sebou nějaké velmi špatné zážitky, takže bych si to možná mohla vysvětlit tak, že i zlé věci můžou přinést cenné zkušenosti. a ty cenné zkušenosti by mohly být právě ty kusy zlata, o které jsem zakopávala a vzala si je. kdybych se tím zlatem zbytečně zaobírala (zastavila se a jen sbírala), pohltilo by mě to (v reálu – duševně bych se nikam neposunula).

MARI: Zkusil bych se zamerit na ty pocity ohledne toho zlata. Proc jsi ho presne sbirala? Pusobi to na me oproti predchozi emotivni a duchovni atmosfere ponekud svetsky. Misto toho, aby ses postavila strachu, tak si to kompenzujes sbiranim zlata?

Zdravím. Mám takový tip, co by mohl některé zdejší členy zajímat.

Jsem komiksový autor a právě jsem s kolegou rozjel Kickstarter projekt s grafickým románem, který se blízce dotýká lucidního snění, astrálního cestování, OBE a obecně o otázkách růstu a proměny člověka či jeho vůle. Vše je to zabalené do takové snové fantasy, ale věřím, že to pro vás může být zajímavé i touto dospělou formou.

Prosím, podívejte se na tento odkaz >> http://bit.ly/ksonthecoastofdreams
shlédněte video (video s CZ titulkami zde http://youtu.be/9A64WkYlLug), přečtěte si náš příběh a když se vám to bude líbit, podpořte nás. Pokud nemůžete finančně, stačí když nás nasdílíte na své sociální sítě. Ukažte to kamarádům, spolupracovníkům, všem, které by to mohlo zajímat. Sám Kickstarter nám moc lidí, které to zajímá moc nevygeneruje, tak je tam musíme přivést sdílením.

Děkujeme všem co se rozhodnou nás podpořit, ať už jakýmkoli způsobem. Díky!

Nepamatuju si ten sen komplet. Co si vybavuji není začatek snu. Byl jsemněkde u kostela. U hodně vysokého kostela. Měla se opravovat jeho věž. Hasiči připravovali plošinu, aby tam někoho zvedli. Plošina dosáhla asi do 3/4. Tam z plošiny vystoupil nějaký kluk a lezl dál nahoru bez zajištění. Občas málem spadl, ale nakonec se dostal až do věže. Vtom se věž začala hodně naklánět. Její stín se posunul ne mne a blížila se ke mně. Najednou jsem byl v té věži. Věž se opravdu kývala ve větru. Její pohyby musely být několik metrů. Vykoukl jsem z okna a byla to hrozná výška. Já mám závratě. Seděl jsem v rohu a nemohl se pohnout strachem, nevěděl jsem co dělat. Pomalu jsem se přesunul do středu věže, kde bylo schodiště dolů. Kolem něj ale nebylo zábradlí. Věděl jsem že to neslezu, že potřebuju nějaké lano. Žádné tam ale nebylo. Tak jsem čekal až přestane vítr, který s věží houpal. Budu čekat, až bude bezvětří a potom se zkusím dostat po schodech dolů. Dál už nic, vzbudil mne budík...

dneska se mi zdál dost nepříjemný sen. musela jsem se vydat na nějakou temnou a obtížnou cestu. chodila jsem strašně dlouho lesem, splývala jsem se zemí, což mi bylo velmi nepříjemné a působilo silnou úzkost. jinak les byl jak z pohádky, krásně zelený mech, rostliny, mezi větvemi prosvítalo příjemně mdlé světlo. kůra stromů ale byla hrozně tmavá a vrásčitá. kolem sebe jsem viděla několik lidí, kteří byli zakleslí v zemi nebo ve stromu. někteří byli mrtví a někteří živí, rostliny je obrůstaly, někteří byli zarostlí mechem. většinou to byly mladé ženy. až jsem se nakonec do země "probořila" úplně (v rámci toho, jak jsem se zemí splynula) do podzemního chrámu (jeskyně nebo chrám v jeskyni?). cítila jsem hrozný strach. čím víc jsem byla hlouběji v tom chrámu, tím hlasitěji jsem slyšela příšerné hluboké zvuky jak od nějaké temné zrůdy. věděla jsem, že tam někde hluboko na mě něco čeká a musím se s tím utkat. na zemi byly kusy zlata (jak poházené kameny) a kaluže rozpuštěného zlata. překračovala jsem je, občas o nějaký zakopla, občas jsem do té kaluže šlápla, ale neušpinilo mě.

pak se sen přesunul úplně jinam. byla noc a byla jsem ve městě. chodila jsem po šikmých plošinách, které lemovaly šedé budovy, občas místo plošiny byly schody. bála jsem se, že uklouznu nebo přepadnu dolů, a že nestihnu dojít tam, kam potřebuju dojít.

pak se sen přesunul zpátky do chrámu. utíkala jsem pryč (jako bych to setkání s tím temným "cosi" přeskočila, ale zároveň se to stalo), věděla jsem, že musím utéct ven. na konci toho chrámu bylo světlo. když jsem zakopla o nějaký ten kus zlata, vzala jsem ho do kapsy kabátu. vedle mě utíkali další lidé (známí, ale nepamatuju si, o koho šlo, možná nikdo reálný). někteří toho zlata sbírali víc a zůstávali pozadu, někteří se mi úplně ztratili z dohledu. když jsem vybíhala ven, pociťovala jsem úlevu, ale stále strach, že to budu muset absolvovat pořád dokola. zároveň jsem se ze snu probudila. ten strach docela dlouho přetrvával, dokonce když jsem znovu usla, pořád jsem se se strachem budila, že by se mi ten sen mohl zdát znovu.

Jeste bych poprosil o tenhle (ze snovyho deniku): Svět byl pro mne takový, jako obvykle. Trochu chaotický. Jakási holka mi říkala, aych se probudil a zvýšil svoji hladinu vibrací. Prý jsou dva kroky, s tím prvním mi může pomoci, ale ten druhý musím udělat sám. Souhlasil jsem, a tak mi zvýšila hladinu vibrací a já najednou viděl, jak se obraz okolí před mýma očima proměnil do mojí tváře a ta se s mojí tváří spojila v jednu. V tom okamžiku dával svět větší smysl. Byl i krásnější. Řekla mi, že tenhle stav nepotrvá navěky, je třeba ještě udělat druhý krok. A k tomu mi řekla: „Dole máš mít domov, nahoře měsíc a uprostřed místo pro mistra“. Jak to řekla, viděl jsem něco jako olejomalbu: dole byl červený domeček, měsíc nahoře byl v úplňku a kolem něj temně modrá noční obloha. Místo uprostřed bylo čisté jako vodní hladina.

Mam jeden sen, kterej si pamatuju uz hodne dlouho:
Spim a vim, ze spim. Chce se mi litat, a tak zkousim, jestli to jde. Jde to. Vznasim se na domem a jen tak se jdu proletet a la superman. Skvelej pocit. Letim velkou rychlosti nejakym udolim, kolem noc. Nahle se krajina zmeni a ja se ocitam na nejaky rovny silnici, ktera se tahne k obzoru. Po levy strane nic, po pravy takovy zvlastni domy. Jeden jako druhej. Nejak jsem vedel, ze mam do nejakyho vletet, ale nevedel jsem do kteryho. Pozadal jsem o radu v duchu kamarada, a ten mi rekl, ze to je ten prvni. Letel jsem tedy az na konec silnice a tam na konci stal ten dum. Vypadal jako takovej velkej kuzel. Vletel jsem do patra oknem a tam byla komole kuzelovita mistnost, v ni tma a jakysi barokni nabytek. Misto stropu tam bylo jakysi viko vzhuru. Letel jsem k tomu viku a zastavil se tesne pod nim. Nahle cely pokoj zalilo prijemne zlatave svetlo, jiskricky se trpytily ve vzduchu a zacala hrat jakasi podivne znama a podmaniva hudba. Neco mezi cirkusovou, cikanskou a orientalni hudbou. Bylo mi najednou hrozne dobre. Chvili jsem si to uzival, ale pak me zacalo zajimat, co je nad tim vikem. Odklopil jsem ho a tam jsem uvidel nesmirny prostor a v nem ohnive zhnouci obrovske bytosti. Pamatuju si, ze jeden vypadal jako obrovskej buclatej Buddha, dalsi jako nejakej buh z reckejch povesti. Sotva jsem tam strcil nos a okamzite me zmercili, poznal jsem ze tam nepatrim a jak se na me podivali, tam v tom pohledu byla neuveritelna sila a vule. A ten pohled rikal: "A mazej!" V tu chvili jsem letel dolu, do hlubin. Propadl jsem se az do sklepa. Byla tam tma, lepkavo a honil me v ty tme jeden lehce psychicky labilni clovek, kteryho jsem znal. Sen koncil jako nocni mura: Nejdriv me malem chytil, ale ja si rekl ze budu neviditelnej a on me nevidel. Podruhy ale uz "kouzlo" nefungovalo, a ja lezel na studeny spinavy zemi nahej a nade mnou stal on, zval moje jmeno a smatral po me svou pazourou.
Konec snu. Kdyz jsem se probudil, vyhulil jsem naraz pet cigaret...

Co nasledovalo, je zajimavy:
Dalsi den rano jsem se sel projit po vesnici, kde jsem se nachazel. Nehle jsem zaslechl podivne znamou hudbu: byla to ta sama, jako ze sna! Sel jsem za hudbou a objevil pod svahem uplne ten samej dum, jako ve snu. Zaklepal jsem na dvere a otevrel mi typek. Ja mu vysvetlil, ze se mi zdal sen o jejich dome a pozadal o navstevu. Svolil, a ja sel nahoru, do toho pokoje - komole kuzelovityho. Misto stropu tam bylo viko z plexiskla. Nad nim uz jen obloha. Slouzilo jako stresni okno. Ani pamatky po baroknim nabytku. Vypravel jsem majitelum svuj sen a oni na to: No, my ten dum koupili pred rokem od jinych lidi a pry tu delali nejake ritualy.

To po snu pisu spis pro zajimavost. Zajimalo by me vylozeni toho snu.

Po delší době zas výpravnej sen:

Sleduju na ulici jak čtveřice mužů jde za dívkou (neznám ji), jeden z nich je silně podnapilý a dívku obtěžuje, zbylí tři nezasahují. Opilý se snaží dívku strhnout k zemi, zapojuji se do děje a dívku bráním. To se zbývajícím třem hodně nelíbí, peru se s ožralcem, ale kápo vytahuje kovový kufřík a začíná skládat pušku. Dochází mi, že mám pár desítek vteřin na to dostat se mimo dostřel. Utíkám do hustého modřínového lesa se zbytky sněhu a nízkými žulovými skalkami. Dělám parakotouly, kličkuju, utíkám, kryju se, sen končí do ztracena...