DESPERADO123: můj komentář k odstavci:
Je to vlastně základ anarchistické myšlenky akorát převedené do peněžního a tržního systému. Zkrátka, že lidé budou dobrovolně dělat a spravedlivě si rozdělí práci a za to dostanou své potřeby. podle mě je to nepřesné a takhle to interpretují právě jen odpůrci základního příjmu.
samozřejmě, že většina lidí se nespokojí se základním příjmem: ten bude zdrojem téměř nulového sociálního statutu. jen vypjatí individualisté, excentrici (a dejme tomu určitá část těch sociálně citlivých dobrovolníků - ale těch bude relativně mizivé procento) budou přežívat někde v ústraní ze základního příjmu, věnovat se mimo-ekonomickým aktivitám a nebudou dále usilovat o vyšší příjmy skrze zapojení do ekonomických aktivit.
a naopak: sociální případy budou existovat nadále, a budou budit ještě menší soucit, než dnes: samozřejmě, určité proicento populace základní příjem prochlastá, profetuje (a co hůř: zřejmě dosáhnou jen na levné drogy, způsobící větší poškození, než ty drahé a kvalitní), prosází (jedno jestli v automatech, nebo v bitcoinu). tito lidé bude možné ještě více než dnes obvinit, že si za to můžou sami. přesto je v jejich případě koncept základního příjmu formou "harm reduction" vůči zbytku společnosti: zmenšuje se tím šance, že si budou opatřovat peníze kriminiální činností (i když kriminální aktivity mají svojí vlastní logiku a nejde být tak idealistický, aby člověk uvěřil, že motivací k těmto aktivitám je pouhé přežtí: základní příjem ale může zvýšit sebevědomí těch, kteří se třeba dnes určité formě zejména organizovaného zločinu bojí čelit z čistého existenčního strachu...)
koncept sociálních dávek se odvíjí od různých starších, historických konceptů charity: např. invalidních důchodů. historicky invalida nemohl doslova "dojít" do práce: neexistovalo MHD a výtahy, jakkoliv se zapojit do společenského života či účastnit se dělby práce znamenalo doslova dokázat se přemístit k jiným lidem - dojít někam pěšky, vyjít do schodů, atd. bezbariérové koncepty jsou záležitost posledních několika desetiletí (u nás cca dvou). historicky se tedy jevilo, že "invalidní důchod" je pro určitý typ postižených jedinou možností: kdo byl nucen sedět doma, mohl přežít jen díky nějakému zaručenému příjmu (důchodu) (zvláštní formou zabezpečení byly "trafiky": ty byly obvykle rezervované pro válečné invalidy, které společnost odjakživa vnímala jako "politicky korektní" formu invalidity a byla zřejmě nejméně obklopena různými předsudky)
problém je, že v éře Internetu vlastně částečně immobilní, ale talentovaný postižený může produkovat spoustu zajímavých hodnot i z domova: pokud zvládne pracovat s klávesnicí či s myšší, může se živit právě tím, čím se dnes živí obrovské procento populace. od publikování přes spekulaci na webu po programování a webdesign. naopak to vypadá, že bude nutné vyplácet důchody "mentálně retardovaným"... což se v éře vypjaté konkurence v informační společnosti prostě definuje blbě (já jsem třeba jako čtyřicetiletý programátor relativně retardovaný vůči dvacetiletým klukům, a je třeba si to přiznat... a prostě nikdo není schopen konkurovat Googlu... celkově stále více profesí funguje jako "dealeři informací, poskytovaných Googlem"...).
Opravdu: pokud slovo "nepřizpůsobivý" nepojmeme rasově či etnicky, tak základním ekonomickým handicapem dnes není řada tradičních atributů "invalidity" - ale neochota
přizpůsobit se tlakům současného životního stylu. Jen minimum práce je dnes tradiční "tvrdá poctivá práce" - horníci v dolech postupně dostávají výpovědi, atd. Většina práce dnes spočívá v ovládání nějakých typů strojů a podřizování se společenské hierarchii: dostáváme příkazy v lidském jazyce, podřizujeme se, překládáme tyto příkazi do "jazyka strojů" (buď jako programátoři). Šanci uplatnit vlastní kreativní přínos do procesu jsou různé - a více jsou přiznávany např. grafikům, než programátorům (u těch je tvůrčí přístup v jejich výchově potlačován). Umělcům je ještě přisuzováno právo "udělat si jméno", zatímco námezdně pracující má zůstat skrytý v pozadí, jako součást týmu. Dělba práce (kdy k provedení procesu je potřeba někdo AND někdo AND někdo) je nahrazována hierarchickou strukturou - kdy objednatel si vybírá jestli to udělá někdo OR někdo OR někdo - a ten někdo často musí provést celou práci sám, byť s použitím nástrojů neuvěřitelně mocných nástrojů - ať už technických - náklaďák, bagr, jeřáb - nebo informačních - Google, složitá vývojová prostředí, atd.). (A jak ví každý programátor: nepotřebné výrazu u operátoru OR nesou po splnění podmínky vůbec vyhodnocovány - což v případě volného trhu znamená, že volané funkce umřou hlady - v krajním případě by je např. nějaký hloupý optimalizační systém mohl jako dlouho nepoužívané vymazat)
Podle mě základní problém, které společnost má se základním příjmem, vychází z tzv. protestantské etiky - ta k nám byla reimportována z anglosaského prostředí a zejména ze Spojených států - a vychází v podstatě z toho, že cokoliv, co si člověk nezaslouží svým tvrdým úsilím je v podstatě nemorální: zisk z předchozího podnikání je přitom ještě považován za výsledek vlastního úsilí, výhra např. v hazardu ovšem už nikoliv (z tohoto hlediska je ale možné např. kapesní zloděje a lockpickery pokládat za "tvrdě pracující" - kteří nejen že si vydělávají na živobytí nesnadno a riskantně, ale ještě "vytváří pracovní příležitosti" pro zámečníky a policisty, kteří samozřejmě patří mezi spořádané, tvrdě pracující občany)
Chcete-li (vyhranění levičáci nechtějí - ale právě proto to používám) tak "neoliberální" argumentace ve prospěch základního příjmu je jednoduše ta, že - je to levnější.
Zavést základní příjem je
levnější, než zavádět stále drakoničtější opatření proti drobné kriminalitě a současně vytváření stále obskurnějších "nucených prací", které stejně de-facto suplují základní příjem (což lze doložit, že stát na takové "vytváření pracovních míst" stejně vynakládá miliardy - a nakonec ve výsledku jde stejně jen o plýtvání energií a vzácnymi, často neobnovitelnými zdroji)
Pokud se ekonomicky aktivní občané domluví na tom, že to co zaplatí na daních, bude rovnoměrně rozděleno mezi celou populaci, místo aby si to cpali do kapes zkorupmovaní úředníci a věřitelé, kteří předtím zkourupovaným úředníkům, kteří stát zadlužili, další peníze napůjčovali - tak toto nakonec může vyjít výrazně levněji, než dnešní míra zdanění.
Já osobně bych měl psychologicky menší blok platit ze svého zisku či mzdy daně, pokud věděl, že jde o charitu, rovnoměrně rozdělovanou mezi méně úspěšné, než jsem já - a měl bych také jistotu, že všichni, kteří žijí z mých daní
mají menší příjem než já (!) - což je jistě důležité subjektivní kritérium pro pocit úspěšnosti (přiznejme si to: spousta lidí potřebuje vidět, že se má lépe, než někdo jiný). dnes naproti tomu moje daně jdou na podporu projektů, se kterými často vůbec nemusím souhlasit (mám dost menšinové názory - takže je to časté)
Jinak jako eticky obhajitelný cíl zdanění do budoucna vidím nikoliv soukromý sektor (daň ze mzdy/daň z příjmu) - ale korporátní sektor. ten díky ochraně akcionářů před škodou, kterou jimi financované podnikání může snadno způsobit (cena akcií zkrachovalé firmy může spadnout pouze na nulu - nemůže jít do záporu) představuje spíše formu veřejnoprávního sektoru, než formu soukromého podnikání.
Takže fandím skutečně soukromému podnikání, a chci pro něj jen to nejlepší: nulové či žádné daně, žádná minimální mzda, možnost propustit s klidným svědomím kohokoliv (protože propuštěný spadne do nepodmíněné sociální záchrané sítě a neocitne se "na ulici"). Jediné, o co usiluju, je vlastně vytvořit (i pro sebe) takové podnikatelské prostředí, ve kterém bych měl ze svého podnikání dobrý pocit. Je ale na čase zdanit Babiše, uhlobarovny i ostatní: to není skutečný soukromý sektor, to co předvádí. je to spíš zárodek korporátního fašismu.
Jistě si ale uvědomujete, že argumentů proti je asi tak milion. Problém ale je, že mě fakt
nebaví vytvářet pracovní místa pro nekvalifikované zaměstnance, ochotné zapojit se do nějaké pokročilé dělby práce a do zblbnutí vykonávat nějaký jeden úkon: v nejhorší takový jeden úkon budu vykonávat sám (i když mě víc baví být kreativní a třeba psát sáhodlouhé články o ničem na net). Problém ale je, že abych mohl být kreativní, musím se buď ekonomicky podřídit (šéfům, investorům, apod.) - a nebo sám vymyslet nějakou činnost dostatečnému množství více či méně ne-kreativích (a aspoň v části případů i nekvalifikovaných) pracovních sil, aby mě živili.
Oboje dvoje mi dost nebaví a tak prohlašuju: je mi úplně jedno, že někoho uvidím flákat se a nepracovat (když mi přitom nebude vyrušovat od toho, co mi baví dělat, tedy de-facto narušovat moje soukromí), je mi úplně jedno, že některé profese budou tak špatně placené, že asi zaniknou, je mi jedno, jak to změní životní styl: pokud to pro mě bude levnější (tedy umožní mi to více se věnovat věcem, na které mi v dnešním systému nezbývají prostředky) a nebo dokonce: pokud díky základnímu příjmu někteří lidé budou více utrácet za to, co jsem já sám na trhu schopen nabídnout (dejme tomu, že bych programoval komerční počítačové hry a lidi, co by měli díky základnímu příjmu spoustu času, by si na ně dokázali našetřit - kdysi jsem se tímto chtěl živit, pak z toho vycouval...) - a je pravděpodobné, že nejvalifikované konzumenty pobírající základní příjem bude snadnější zblnout, aby si koupili nekvalitní produkt retardovaného programátora, jako jsem já - který bude vždy zaostávat za genetickými algoritmy Googlu, které budou v budoucnu evolučně generovat kód zcela bez lidského zásahu - tak proč bych proboha měl být proti?
Je to cesta k vytvoření společnosti s naprostým minimem státních regulací - ve které populaci současně nebude hrozit smrt hlady v ghettech za zdí hned vedle superbohatých a supervlivných.