Zkamenělina
Povídá takhle zrnko písku kusu vápence:
„Cítím se tak nedůležitě!“
Vápenec s kamennou tváří odvětí:
„Všichni jsme ničím a vším.
I já ukrývám v duši splín.
Tonu v nekonečnu a přeci teď,
netvoře ani zámek ani zeď,
nejsem zcela bez významu.“
„A v čem jsi tolik skvělý, že jsem tak smělý?“
„Jsem pravěkým pokladem. Palety změn dokladem.
Jen co mě lidé objeví, sláva nás nemine,
naše chmury odezní a smutek pomine.“
„Jémine!“
„Čekám to každým dnem,“ přiznal vápenec a sledoval, jak Slunce zapadá za obzor.