Únor (Májová variace)
Byl pozdní večer, zimní čas
tma padla, venku praštěl mráz
nad parkem kalné světlo lamp
a duch zlé doby v nás
Kráčím sám, ponořen v hloub zimních nálad
procházím sny bílých zamrzlých zahrad
Stmívá se, šerá se bíle
mátožná světla lamp
a do toho ticha chvíle
zaječí jako větrolam:
BESINO, POCEM!
AZORE, K NOZE!
"Držte už hubu, do...!"
ozvalo se ve mně
cosi z traviče
Nenávidím je, stíny
plouží se parkem
pod stromy, za keři
říkám vám, že tu jsou!
nikdo mi nevěří
V temnotě parku
světla splývají
a mágové popela
do ní volají:
BESINOPOCEMAZOREKNOZE
Sem patří klid a zmlklá zima
nikoho ovšem nezajímá
že místo schůzky tichých bohů
servali se tu lítí psi
I já, místo svých nočních tůní
jsem náhle nějak neklidný
na filosofie hlavu nemám
spíše jen chvátám, chvátám s davem
stržen jsem divou řekou lidí
každý to město nenávidí
a přesto vržen, vržen v proud
nezbývá mu než s davem plout
kam vlastně jdu
ach, kam všichni pádí
poraďte někdo
jak dohonit mládí:
Hynku, Azore, Besino!