• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    CDROdkrojky a skrojky, námrazky a zmrazky... zahleděn pohledem k sobě nevidíš ostatní...
    CDR
    CDR --- ---
    Uff, pornovložka, navíc nestydatě vykrádající cizí niterné fantazie.
    Věnujme se něčemu jinému.
    Na akci


    budu mít se svým uskupením (no, uskupení, já a asistentka .) vystoupení


    Vystoupení bude prosté. Muž dobývá ženu. Pomocí tance, ohně a pyroefektů, zřejmě budu mít i proprietu v podobě hořícího srdce.
    Nic extra, ale je tam alespoň náznak příběhu, který bude u ostatních ohnivců zřejmě chybět (uvidíme jak Peetik :P )

    Stále nevím, jaký název tomu vystoupení dát
    poraďte...
    1) Oheň v srdci
    2) Oheň v srdci - srdce v ohni
    3) Plamen v srdci
    4) Plamen v srdci - srdce v plamenech
    5) Hořící srdce
    6) Žár
    7) Žár v srdci

    Udělal bych anketu, ale ouha, jen v prémiové verzi.
    CDR
    CDR --- ---
    odkrojky na cs jsou podstatně osobnější, než zde. Ale můžeme to také zkusit.
    Dosáhli jsme zatím poměru sledující : unikátní návštěvy 17: 190...
    ***

    po sobotním takřka zenovém zážitku, kdy jsem po 14-denním nonstop flámu ucítil dotek prázdnoty, tak konejšivý, prostý veškeré zloby, touhy, chtíče, ambicí, lásky, nenávisti, jsem si na neděli naordinoval pracovní terapii a trochu potejral zasádrovanou ruku.
    Nálada již nebyla tak zenová a vyrovnaná, ale nekolísal jsem v bouřlivých vlnách zášti. V hlavě jsem si srovnal, jaké představení udělám na PAFu. Bude to odvěký příběh, tolikrát opakovaný, stále aktuální.
    Muž bude svádět ženu. No, co by ze mě jiného mohlo vypadnout .)
    Večer jsem usedl k počítači, snažil se najít fota z roku 2005 pro tlustou křesťanskou mandu, která by moc ráda zavzpomínala na dobu, kdy tlustou křesťanskou mandou nebyla...
    Fota jsem ani na několikátý pokus nenašel, ale našel jsem na disku záhadný text.
    Erotickou fantazii, která razantně změnila mou náladu.
    Nejdříve přišla zvědavost. Napsala to ona? Má bývalá lehkonohá balerínka? Pitval jsem text. Ty, obraty, "na dva prsty whisky". "Pojď ke mně, lištičko"... Časté až pravidelné záměny "mě/mně". Nedošel jsem k žádnému jednoznačnému závěru. Napsal to někdo pro ni? Někdo z toho zástupu ometáků? Pak by nevolil ichformu v ženském rodě, ale v mužském nebo erformu... Pan K. Inspirace Kafkou?
    Pak přišlo hryzání, u kterého jsem předtím tak radostně kvitoval, že již zmizelo.
    Byl to vzkaz, který jsem našel příliš pozdě? Měl jsem si pořídit rákosku a oddálit konec o pár týdnů, měsíců?
    K tomu sebemučení se přidalo nepříjemné vědomí, že mohu sobě lhát jak chci, křičet o nenávisti, ale není tomu tak. Ten cit se nejmenuje nenávist a jakkoliv ho nechci naplnit, stále tam je a uhasíná nesnesitelně pomalu.
    Poslední hryzající myšlenkou bylo uvědomění, že nejsem pan K. a nikdy nebudu.
    Třetí fáze byla prostá.
    Vzrušení. Hluboké vzrušení, kdy jsem si ji představil ve své vysněné roli a stal se aspoň pro chvíli panem K.

    ***

    Podvečerní neposlušná.

    Zvuk klíče v zámku. Kroky a bouchnutí dveří. Při tom zvuku sebou trhnu a sevře se mi žaludek. Strach a vzrušení zároveň. Jakou asi bude mít náladu. Udělala jsem všechno, co po mně chtěl.? Nezapomněla jsem na něco.? Už podle kroků, způsobu jakým K. odhodil sako a koženou tašku, poznávám, že je unavený. Dlouhý den v náročné práci. Zatím co si vyčerpaně sedá do koženého křesla, vyjdu z ložnice a opřu se mezi dveřmi do obývacího pokoje. Pozoruji jak si mne oči a sundává kravatu, zdvihne hlavu a všimne si mně jak tam stojím a koukám na něj. „Ahoj lištičko, pojď sem ke mně, jsem tak unavený, potřebuju se s něčím potěšit.“ Vykročím směrem k jeho křeslu. „..a dones mi něco k pití, dneska už nechci na práci ani pomyslet.“ Dojdu tedy k baru a namíchám mu jeho oblíbené pití. Na dva prsty skotské s troškou vody. Jdu za ním a podávám mu sklenici, za normálních okolností bych čekala poděkování, ale místo toho po mně jen šlehne zelenýma očima a sklenici vypije skoro celou na ráz. Sklopím oči a kleknu si mu k nohám. Začnu mu sundávat manžetové knoflíčky z bílé košile, hned se zvedám a dávám je kam patří. K. nemá rád, když něco není na svém místě. Když se vracím k němu všimne si, co mám na krku. „No ne, tobě to ale sluší, pojď se mi ukázat “ Znovu si klekám před něj a nastavuji krk. Zdvihám si vlasy a otáčím se, aby si mne mohl prohlédnout ze všech stran. „Krásně sedí na ten tvůj štíhlej krk co..“ Trošku se usměje , prsty mi sjede po krku a pohladí obojek z černé, měkké kůže. Přivřu oči a trošku zavrním. Krk, to nejcitlivější místo. Nejzranitelnější. Jako by K. vycítil na co myslím, zdvihne se z křesla a jde pro něco do ložnice. Když se vrací, vidím v jeho ruce smotané černé, kožené vodítko. Pořád klečím u křesla a čekám co bude. K. se posadí a zacvakne karabinku vodítka do očka od mého obojku. Pozoruji každý jeho pohyb, jsem ve střehu. Najednou prudce škubne a za obojek si mne přitáhne k sobě. Zalapám po dechu. Chytne mně za vlasy a podívá se mi zpříma do očí. Hledím na něj se strachem a zároveň trochu s drzostí. Jsem zvědavá co přijde. K. si začne rozepínat přezku svého opasku. Okamžitě se toho chopím sama a stahuju mu kalhoty. Přesouvám se mezi jeho nohy, kde se pod černými boxerkami začíná dělat pěkně těsno. Rukou pohladím jeho stehno a tváří se otřu o rozkrok. Olíznu už pěkně tvrdý péro přes látku boxerek. K. vydechne a přivře oči. Sundávám mu i spodní prádlo a vezmu si ho do ruky. Znovu ho olíznu, tentokrát si už ale dávám záležet. Od koulí až po špičku žaludu. Beru ho do pusy, ale jen na kraj, jazykem kroužím kolem špičky a laskám ho rty. To už ale K. nevydrží, znovu mně chytne za vlasy a vrazí mi svýho ptáka až do krku. Chvilku přidrží a pak začne přirážet. Pevný stisk vlasů a tah vodítka mi nedovolí uhnout ani o milimetr. Vím, že tohle miluje a chci mu udělat co nejlíp. Sama jsem z toho všeho tak vzrušená, že si skoro nevědomky zajedu rukou mezi nohy. K. si toho všimne. Nesnese neposlušnost. Okamžitě vytáhne péro z mojí pusy, vstane a za vlasy mně přitáhne k sobě. Obojek přetočí očkem do zadu a škubne s ním, prohnu se v zádech a k mi výhružně zašeptá do ucha.. „..kdo ti řekl, že na sebe máš sahat.!“ Neodpovídám, jen rychle oddychuju. Plesk, přistane mi jedna pěkná na pravé tváři. „ tak co.! “ řekne už se zdviženým hlasem. Odpovím tiše, že nikdo. K. mně odstrčí a za vodítko mně táhne do ložnice, kde mě doslova hodí na postel. Během chvilky mně zpacifikuje, a svázané ruce přiváže k posteli. Prudce mi stáhne kalhotky a přivazuje i jednu nohu. Ležím na břiše a ztrácím přehled nad tím co se děje kolem. Slyším jak otevírá skříň a párkrát něčím švihne do vzduchu. Zamrazí mě. „Takže ty čubko, teď dostaneš deset ran na holou za to, že se neumíš ovládat. A budeš počítat sama.. a nahlas! Jestli to zkazíš začneme od znovu rozumíš.? “ Odpovídám, že ano. Pohladí mne rákoskou po zadku a napřáhne se. Vzduchem zasviští první rána. Zatmí se mi před očima. „Jedna“ začnu počítat. Švih. „Dvě“. A další rána. Pocit, jako když vám zajíždí do kůže ostrý nůž. K. si dává záležet aby mířil vždycky stejně. Po páté ráně, už ani nevnímám tu bolest. Cítím jak jsem mokrá a jak strašně moc chci aby mně ten chlap vzal a vyšukal ze mě všechen vzdor. Desátá rána. „Děkuju“ zavrčím a začnu se na posteli kroutit. K. mi uvolní nohu a poručí ať jdu na kolena. Klekne si za mně, roztáhne mi půlky a plivne. Prsty mi zajede do klína. Když ucítí všechnu tu vlhkost jen zasténá. Vezme do ruky svůj penis a začne mně provokovat. Už si strašně moc přeju mít to jeho dokonalý velký péro v sobě. „Tak už mi ho tam sakra vraž.! Prosím.! “ nevydržím to a zakřičím na něj. K. Jen škubne vodítkem až se prohnu v zádech.. „Jak chceš ty děvko, vymrdám z tebe tu tvou zkaženost“. Roztáhne prsty mojí kundu a vrazí ho dovnitř až po kořen. Vykřiknu. „Drž hubu.!“ Plesk, plácne mě přes už tak rozbolavělý zadek a začne přirážet. Drží mně za boky a dává mi co proto. Tahá za vodítko, nemůžu moc dýchat, ale to všechno jen zvyšuje mojí touhu. Občas povolí, abych se mohla nadechnout, ale hned už mně zase drží za krk a zuřivě líbá moje rty. Uštědří mi i pár pěkných kousanců. Jsem jak v tranzu, cítím, že se blíží orgasmus. Sténám. K. mi strká palec do zadku. To už je poslední kapka. Zabořím hlavu do polštáře a vykřiknu. Mým tělem projede křeč a zachvěju se v mohutném orgasmu. K. však nezpomalí ani na vteřinu, ještě pár přírazů a prudce ho ze mě vytahuje. Cítím jak mi jeho horká mrdka kropí záda a zadek. Odhazuje mně a lehá si vedle. Chvilku jen tak ležíme a vychutnáváme si ten odeznívající pocit. K. vstává a začne mi opatrně rozvazovat ruce. Když je uvolní, políbí otisky od provazu, s největší něžností mi rozepne obojek a položí ho na noční stolek. Objímá mně a hladí po vlasech a krku. Dá mi pusu na čelo a odchází do koupelny. Zůstávám ležet a spokojeně si mručím, zavírám oči. Chci si tuhle vzpomínku zapamatovat napořád..

    ***
    MASOO
    MASOO --- ---
    CDR: more plny rumu, to bych chtela zazit a umrit;)
    CDR
    CDR --- ---
    včerejší cesta byla lemována.. to jedno, jsem rád, že jsem ochutnal bacardi oakheart a vzhledem k tomu, že mám stále asi 2,5 promile, hodí se nazrcadlit z odkrojků na cs jednu opileckou...

    ***

    Od: CEDRIC (19.01.13 13:13:16) --- Reply
    probudit se pod vlivem
    a znovu se ponořit do oceánu
    rumu
    rumu
    pachuť v ústech a chtíč
    že bych oprcal i lamu
    co lamu
    velblouda
    co velblouda
    klidně i pterodaktyla....
    to tedy ne
    radši si vezmu šnorchl
    a ponořím se
    do moře rumu
    oceánu rumu
    vesmíru rumu
    set paralelních realit
    plných rumu
    rumu
    rumu
    rumu
    ....
    Pterodaktyla ne..
    Když tak toho velblouda...
    Plnýho rumu
    R0C3S3K
    R0C3S3K --- ---
    SHEALA: nechces jit radsi neco skladat v abletonu a dat si unbook?
    OTZ
    OTZ --- ---
    CDR: taky fajn, připomnělo mi to "číslo 9". post-apo animák nejen pro děti :)
    JARDAK
    JARDAK --- ---
    CDR: já si po sobě vždycky čtu slohově a pak ještě důkladně jenom pravopisně.
    CDR
    CDR --- ---
    OTZ: to je problém dlouhých textů - přečteš si je po sobě klidně desetkrát a stejně ty hrubky nevidíš. Ty hrubky, které bys ostatním ihned vpálil...
    Korekturu jsem zadal dnes jednomu kamarádovi, znamenitému poetovi z jablonce...
    OTZ
    OTZ --- ---
    ad pravopis, tak dovol:

    Tristan a Izolda (spolu) mizí v ranním oparu, za chvíli vyleze nad obzor
    jedovatě modrý Belphegor a ozáří halucinogenní panoráma Edenu, ve větru se
    kývající bambusové háje, v nich vřeštící lezouny, oranžová vřesoviště s
    ňafajícími štěknami, (a) nad (tím) vším se rozprostírá smaragdová obloha (příp. "smaragdovou oblohu").
    Rozhodl se, že dnes nebude nic dělat a bude se věnovat jen bambusovici.
    Marie ho ráno co ráno budila polibkem, jeho ranní nabručenost léčila
    voňavou kávou, takovou, co mu dovedla připravit jen ona.
    Hleděl na probouzející se barvy Edenu, po tváři se mu kutálely slzy jak
    hrách a šeptal…


    tenhle poslední odstavec je teda perla, vypadá to jako bys předtím vypil celou lahev. nebo únava, nevím..ještě je tam někde nějaká chyba v textu celkem výrazná, ale tu teď nemám čas hledat. korekturu ti nikdo jiný zadarmo dělat nebude, čti si to po sobě :)

    CDR
    CDR --- ---
    _T_: právě prostředí a odlehlost. Nejsi chráněný jako ve městě, radiace modrého obra. Můžeme to přirovnat lovu mývalů, bobrů nebo lišek na kožešinu.
    CDR
    CDR --- ---
    JARDAK: a ještě tu mám něco speciálního, co bys mohl ocenit :D žonglérská milostná poezie .)

    Zlomené sny I

    mřely sny a problém vznik
    cítil jsem se jak nebožtík
    umřely sny, zbyla jen trýzeň
    ohnutá ramena, vztek a žízeň.

    ***

    pass
    pass
    pass
    míčky létají vzduchem
    uhranutě hledím naproti
    ty oči...
    jak se blýskají...

    ***

    Ožily sny a problém vznik
    už necítím se jak nebožtík
    ožily sny a sladká tíseň
    jak asi uhasit tuhletu žízeň.

    ***

    pass
    pass
    pass
    kruhy létají vzduchem
    dlaně se chvějí
    po zádech teče čúrek potu
    ten pocit...
    je tu zas...

    ***

    Bez snů a lásky, to není k žití
    tak rovnám hřbet, vždyť není zbytí
    a i když život mě rozdírá
    bojovně křiknu: "ça ira!"




    Zlomené sny II

    Zlomené sny
    o sebe dřou se
    jak konce zlomené kosti
    nedýchám
    nejím
    nespím
    jen piju
    a občas dlím v bezvědomí.

    ***

    pass
    pass
    pass
    míčky létají vzduchem
    uhranutě hledím naproti
    ty oči...
    jak se blýskají...

    ***

    Vstávám z hrobu
    trochu zombie, trochu Ježíš
    plíce se rozvírají k nádechu
    ta šalebná vůně
    chuť nových snů...

    ***
    pass
    pass
    pass
    kruhy létají vzduchem
    dlaně se chvějí
    po zádech teče čúrek potu
    ten pocit...
    je tu zas...

    ***

    Láska a sny
    ty dětinské tužby
    bez nich to nejde
    chci-li žít a ne jen přežívat...

    _T_
    _T_ --- ---
    CDR: jediny co mi prijde divny...kdyz o tom tak premyslim..je cena štěken..vem si to jede na sanich a veze 10 kozesin a krunyru + dalsi..a pak kdyz jde na posed tak jich ulovi 8 za jeden den a nese je zaveseny na pasu..myslel sem ze to je vetsi bestie, hur se chyta a je nebezpecnejsi, je tezzsi takze uneses tak 2-3, no a pak ten pomer cena (kuze, penis, krunyr, a co ja vim co jeste, co maso?) / naklady na uloveni (chapu daleko od mesta a prostredi) ale i tak
    CDR
    CDR --- ---
    nápadů v mé mysli je mnoho, občas je v zádumčivých stavech laskám a piluji a doufám, že je budu schopen hodit na papír (screen, hdd, ssd, cloud). Chybí však energie a sebekázeň, ta především.
    Nejsem schopen se dostat ke sbírce povídek pro děti. Dávno, tak dávno jsem napsal začátek

    ***

    Poslední boj

    Kdybychom na zemi koukali shůry, k našemu překvapení bychom viděli velkou kouli potaženou černým šlemem, něco jako tenisák, který spadne do sudu s naftou. Oko bystrého pozorovatele by možná zachytilo malinký zelený flíček na místě, kterému se říkávalo Evropa.
    Malinký nepatrný flíček mezi sutinami, černým bahnem, zkroucenými rezavými armaturami, mezi hlubokým soutěskami v horách z drceného plastu a skla.
    Pokud by oko zvídavého návštěvníka zaostřilo ještě více, popatřilo by ve středu té titěrné oázy blikotající světlo, oheň a kolem něho sbírku prazvláštních existencí.

    ***

    Ticho bylo přerušuváno jen praskáním větviček v ohni, všichni měli zasmušilou náladu a hleděli mlčky do ohně. Jen robotická holčička Jana narušovala strnulost té rozmanité společnosti, poskakovala, jemně skřípající kovovými koleny a kotníky, ručky z bioplastu si hrály s míčem.
    "Pojďte si někdo hrát."
    Temponaut Petr bezmyšlenkovitě se probírající bílými vlasy s sebou trhl.
    "Dnes už ne, je pozdě"
    "Tak si budeme povídat!"
    Petr se usmál, byl to smutný úsměv.
    "O čem by sis chtěla povídat? Neznám žádné pohádky ani zábavné historky, má doba byla tak nudná..." Zarazil se, výraz smutku se přelil přes jeho tvář."
    "Budeme si povídat třeba o nás, každý řekne svůj příběh" řekla Jana a hodila po Petrovi míčem.
    "A kdo začne?"
    Nejmenší postavička ze všech vyskočila na vršek kamenu, aby se dostala na úroveň ostatních a zadeklamovala: "Já, potkaní král Fridrich II. klidně začnu. Jakkoliv se mi zdá pošetilé tu čekat na smrt, než si nás najdou vrakouši, jakkoliv marně pomýšlím na boj, bych zemřel se ctí, jak na šlechtice se sluší!" Ve vzduchu přitom mával stříbřitým mečíkem a švihal kolem sebe ocasem.
    Petr se probral z dlouhého zamyšlení a opět se pousmál. Potkanní král byl patetický a vždy ho pobavil. Navíc věděl, o čem král bude mluvit.
    "Řeknu vám příběh mého rodu, který se vine z úsvitu potkanní říše, kdy ještě nikdo nevěřil, že by vrakouši mohli ovládnout a sníst celou zemi. Příběh lásky, odvahy, zrady. Povím vám o nejkrásnější myšici na světě, dozvíte se o velkolepé bitvě na Třešňovém vrchu."
    Roboholčička začala nadšeně tleskat: "Ano, ano!" , z rukou jí na zem padaly drobné šupinky zteřelého bioplastu.
    Potkanní král s přehnanou péčí otřel mečík a zasunul ho do pochvy na svém boku, drápky posunul kus látky z jutového pytle pod sebe, pohodlně se uvelebil i počal vyprávět.
    Tiché společenstvo naslouchalo, Fridrichovi se v očích zrcadlil oheň, svým pištivým hláskem sděloval příběh svého života, mluvil naléhavě, snad jakoby doufal, že tím odradí blížící se přesilu vrakoušů, jakoby věřil, že už znovu neuslyší zlověstné klapání jejich kapotových tlam...

    ***

    to be continued
    CDR
    CDR --- ---
    chyb chyb :P
    CDR
    CDR --- ---
    _T_: ano, samozřejmě, inspirace ženou - odkvetlou balerinou :P U korekce textu a chyb chyb je problém, že je třeba, aby je dělal někdo jiný, autor vlastní chyby většinou nevidí. Přitom s pravopisem zrovna na štíru nejsem.


    JARDAK: ano, ano .))
    JARDAK
    JARDAK --- ---
    CDR: chapu to tak spravne ze zastrelil marii a ralfa protoze je nachytal a je lehce pomatlej? :)
    _T_
    _T_ --- ---
    CDR: zajimavy,...hlavne co z tho pro tebe plyne za pouceni? bacha na bambusovici:) jo a i ja sem si vsim grammar chyb (tak bacha to znamena ze jich tam bude asi i vic:)))
    a jak moc je to autobiografie?:)
    OTZ
    OTZ --- ---
    CDR: no clovece, dobry. nemam to moc s cim srovnat, beletrii ani sci-fi nectu, ale dokazalo me to zaujmout a precetl jsem to cely, pribeh a jeho obrazy davaji dohromady peknej celek:) jeste dovychytat tu stylistiku a psat vety poradne (ctes to po sobe?:) a bude to publikovatelny verejne:)
    CDR
    CDR --- ---
    tohle bude pro většinu lidí TL;DR, ale třeba se k tomu někdo vysloví a dočkám se kýženého feedbacku
    v mysli se již vytváří další povídka ze světa Edenu, bude se jmenovat "Safírová královna"

    ***

    LOVEC ŠTĚKEN

    Veranda

    Petr seděl na zápraží, hleděl na Tristana a Izoldu, právě vyšli na obzor a
    střídaly se na stráži se zapadajícím Belphegorem.
    Upíjel kávu a sledoval scenerii, kterou tak miloval.
    Nekonečné lesy modrého bambusu, mezi tím oranžové skvrny vřesovišť a
    v dáli nepatrný přísvit dávající tušení města.
    Nad vším pohasínající zelinkavá obloha, zapadající jiskra Belphegoru a
    rozjasňující se měsíce Tristan a Izolda.
    "Naši předci museli být blázni" pomyslel.
    Planetě nadělili rajské jméno Eden, centrální hvězdě přisoudili jméno z
    pekla a měsícům milenecká jména podle mýtu ze Staré Země.
    Tristan byl měsíc ve tvaru fialové poďobané brambory, to Izolda, ta byla
    jasně červená a její nepravidelný tvar evokoval symbol srdce.
    Vzpomněl, jak držel Marii za ruce a poprvé ji ve svitu Izoldy políbil na
    ústa.
    Vzpomínka v něm probudila sled bolestivých vjemů.
    Kávu, kterou pil, mu vždy připravila na stůl na terase s ohřívacím
    podšálkem, když přišel z lovu štěken, hrnek čekal na něj, hrnek plný horké
    voňavé kouřící kávy...
    Belphegor už zašel za obzor úplně, obloha získala barvu temného nefritu.
    Petr dopil kávu a uvědomil si, že to byl poslední zbytek. Bude muset zítra
    na trh, beztak to plánuje již skoro měsíc.

    Cesta

    Ráno vstal, uvařil si kávu. Věděl, co bude následovat a ač se bránil,
    neubránil se. Ranní káva, večerní káva, oběd, snídaně, večeře, tyto běžné denní
    rituály mu pokaždé připomněly Mariinu nepřítomnost.
    Chvíli přemítal nad tím, že otevře láhev pálenky z výhonků modrého
    bambusu a vykašle se na všechny povinnosti, které naplánoval na dnešní den.
    Otevřel dvířka spižírny a ihned zjistil, že jeho záměr nevyjde. V láhvi byla
    sotva třetina a byla... Poslední.
    Začal se tedy značně neochotně připravovat na cestu na trh.
    Připravil si protiradiační plášť, v poledních hodinách, kdy Belphegor byl
    na nejvyšším bodě oblohy, byl Eden skrápěn širokým spektrem tvrdého záření.
    Z garáže vytáhl raketové sáně, zkontroloval stav paliva a nabití
    akumulátoru.
    Na korbu naložil objemné balíky, sušené zobáky a penisy štěken pro
    Číňany, štěkení krunýře pro šperkaře, kožešiny lezounů pro obchodní stanici. A
    velký pytel bambusových výhonků, za které dostane deset láhví bambusovice
    od toho nejlepšího paliče v kraji. Když kurtoval balík s výhonky, přerušil
    činnost a vrátil se do srubu.
    Vzal šipkovnici, set průrazných a trhacích šipek a usoudil, že vezme i
    zbytek pálenky.
    Beztak cestu zná nazpaměť.
    Usmál se. Kdyby tu byla Marie, pleskla by ho přes ruku, láhev by sebrala
    a zamkla ve spíži.
    "Víš, že nemám ráda, když řídíš sáně opilý!"
    "No, Marie je pryč!"
    Petr ta slova vyřkl nahlas a trochu se lekl ozvěny svého hlasu. Mluvil tak
    málo.
    Přitáhl si páskem protiradiační plášť k tělu, do náprsní kapsy vložil láhev
    s modravým opalizujícím mokem, natřel tvář ochranným krémem, na hlavu
    vrazil hučku s širokou krempou a urovnal si pilotní brýle. Při navlékání rukavic
    pohlédl na zaprášený dozimetr na polici a usoudil, že je zbytečný.
    Belphegor mu už nadělil tolik, že dozimetr nepotřeboval. Určitě ne od té
    doby, kdy mu lezoun rozdrtil obratel a on ležel bezmocně po tři dny v odlehlém
    bambusovém háji.
    ***
    Cesta ubíhala rychle, sáně syčely a předly, na vřesovištích přidával Petr
    rychlost na maximum, popíjel přitom bambusovici a vychutnával opojeni z
    nápoje a rychlosti.
    Zpětnou kamerou sledoval, jak v brázdě za sáněmi skáčou z bahnité vody
    lapouni a vztekle klapají do prázdna zubatými čelistmi.
    Chvílemi bylo vřesoviště přerušeno bambusy, to musel Petr přidat vztlak ,
    pak táhlými obloučky přeskakoval modré háje bambusů. U toho výskal a křičel,
    tak jak ho to učil otec, když ho malého učil řídit.

    Ralf

    Ve třetině cesty do města zastavil u Ralfova srubu.
    Byl to jeho cestovní obřad. Láhev byla už skoro dopitá, euforie mu tepala
    spánky, jeho pohyby byly přehnaně energické a jisté.
    Bambus už lovecké sídlo skoro roztrhal, zápraží bylo vzedmuté do
    oblouku, roh haciendy byl nezdolnými křemičitými kmeny zvednut do výše a
    zlomen, rohové plastimatové okno se vysypalo.
    Se značným úsilím se dostal vstupní haly. Na římse krbu se válely
    chuchvalce prachu. Mezi nimi byly vzkazy, které tu Petr při každé cestě do
    města nechával.
    Přidal další.
    "Nevěřím tomu, co říkají. Ralfe, až se vrátíš, zavolej, můj volací kód znáš.
    Tvůj přítel Petr."
    Když přelézal zkroucený práh, udělalo se mu zle. Vyzvracel své útroby a
    opět měl zlověstný pocit, který cítil pokaždé při návštěvě Ralfova srubu.
    Důležitá myšlenka, vzpomínka, byla na dosah a když ji chtěl uchopit, zmizela a
    zanechala po sobě jen palčivou stopu.

    Město

    Utřel si potřísněná ústa, opět zkontroloval sáně. Belphegor smažil vše živé
    spravedlivě a bez rozdílu, Petr nanesl na tváře další vrstvu krému a na sáních
    zapnul elektromagnetickou clonu, která snižovala příděl radiace. Zapínal ji jen
    na pár hodin, kdy byl Belphegor nejaktivnější, šetřil tak baterii sání. Její
    kapacita byla už jen poloviční a na novou neměl naspořeno.
    Zbytek cesty byl monotónní, od Ralfova srubu bylo bambusu málo a
    nekonečných vřesovištích mohl Petr jet, co sáně dovolily. Jediné zpestření mu
    obstaral starý a velký lapoun, který překvapivě vyskočil před sáněmi, Petr
    zabránil kolizi, aniž věděl jak. V duchu děkoval otci, že ho učil řídit sáně již od
    čtyř let.
    Brzy měl na dohled ochrannou kopuli města. Město, to byl možná
    nadnesený výraz pro tuhle díru. Malý trh, smíšený obchod, ulice obývaná
    Číňany, díky čemuž získala vznosné označení Čínská čtvrť, malá nemocnice,
    obchodní stanice zastupující vydřiduchy z Galactic trade inc., bar s nepatřičným
    vývěsním štítem "Perla Edenu".
    Lovci mu říkali "U hárající štěkny".
    U vstupní brány od bezpečnostního pracovníka obchodní stanice
    nafasoval náramek s číslem.
    Zaparkoval sáně a odešel do ubikace, dal si dekontaminační sprchu, uložil
    šipkovnici do skříňky k tomu určené. To byla nejzásadnější povinnost, strážcům
    města příliš nevadilo, když lovci roznášeli radioaktivní prach, na opilé lovce po
    sobě střílející šipkovnicemi byli však alergičtí.
    Jeho první kroky vedly do Čínské čtvrti, odbyl si obvyklé hodinové
    handrkování s Čanem, které nakonec stejně skončilo částkou kreditů, jakou si
    představoval na počátku dlouhé a hlasité licitace.
    "Ach ti Číňani".
    Ze štěken jde získat tolik užitečných věcí, Číňany však na Edenu
    vzhledem k fatálnímu nedostatku tygřích penisů, nosorožčích rohů a sloních klů
    zajímaly jen štěkení zobáky a penisy.
    U šperkaře vyložil várku krunýřů. Jejich složitá vrstvená struktura sloužící
    k ochraně štěken před zářením, jejich barva duhy, to vše z nich dělalo žádaný
    tovar pro výrobu šperků.
    Na kartu mu naskákala další částka kreditů. Ještě tak dvě cesty a bude mít
    na nový akumulátor do sání.
    U nevrlých úředníků obchodní stanice zpeněžil to nejdražší, co měl. Deset
    kožešin lezounů. Na Edenu vše hýřilo barvami, kožešiny lezounů snad nejvíce.
    Už mu zbývaly dvě poslední položky jeho návštěvy města, vlastně tři.
    Návštěva paliče, trh a pak si povyrazit do Hárající štěkny.
    U paliče směnil žok bambusových výhonků za deset láhví bambusovice a
    nějaké kredity, na trhu nakoupil proviant, kávu, dva solární panely na střechu,
    nové trysky k řezáku bambusů, u zbrojíře si nechal vyrobit nové šipky ve svých
    barvách.
    ***
    Probuzení stálo za to. Petr cítil, že má nos dvakrát větší. Se slzami v očích
    vydrolil z nozder hrst krystalů uschlé krve. Přední zuby se mu kývaly a rty měl
    rozseklé.
    Celý večer měl zahalený mlhou, vzpomínky se draly na povrch pomalu a
    nezřetelně.
    Blikající stroboskop a svíjející se tanečnice čekající na kredity od
    nadržených lovců.
    Kvílející hudba a zrzavé vousy Eduarda zvaného Ryšoun.
    Jak se mu smál a vysmíval.
    Poslední Petrova vzpomínka byla, jak na něm klečí a hlava nehlava ho
    tluče do obličeje, přitom křičel: " Neodešli spolu, neodešli spolu, neodešli!"
    ***
    Zaskřípěly dveře, vešel nepřátelsky se tvářící pracovník ochranky.
    "Petr Rejd?'"
    "Ano."
    "Máte půlroční zákaz vstupu do města a k tomu pokutu 1000 kreditů. Tu
    pozvracenou stěnu máte v ceně."

    Marie

    Marie plakala. Ralf před několika dny přivezl Petra z nemocnice. Za tři
    dny , co se Petr nevrátil z lovu a nemohla se mu dovolat, zestárla snad o několik
    let. Ještě že jim Ralf tak obětavě pomáhá.
    Marie plakala, ale její prsty hbitě připravovaly štěkení vnitřnosti na
    polévku, krájela tenké podkrunýřní plátky masa, kladla je na pláty. Štěkení
    sušené maso bylo vyhlášenou pochotkou.
    Hlavou jí znělo, co jí znuzený lékař ze stanice volal.
    „Rozdrcený obratel jsme remodelovali, ovšem kombinace záření, které
    dostal za tři dny, dehydratace a embolie vedlo k nevratnému poškození mozku.
    Počítejte s tím, že pan Rejd už nikdy nebude člověk, jak jste ho znala. Bude
    pravděpodobně trpět výpadky paměti a psychotickými stavy. Záření poškodilo i
    jeho reprodukční systém, bude.. Chmmm, jaksi střílet prázdnými náboji.“
    Marie načala druhý plát, automaticky rozkládala plátky masa jednou
    rukou a druhou je kořenila.
    Slzy jí už došly. Nořila se hlouběji do minulosti, aby našla hezké
    okamžiky, jež by ji potěšily.
    Kterak jí Petr vyzval k tanci na loveckém plese. Jak jí neobratně lákal ven
    pod červený svit Izoldy. První lov, na který ji pozval. Trofej ze závodů sání, co
    jí věnoval.
    Jejich svatba.
    Jak mu byla oporou, když mu zemřeli rodiče na safírovou zimnici.
    Jenže k těm krásným vzpomínkám náležely i ty horší.
    Petrova náklonnost k bambusovici, kterou musela hlídat.
    Čekání na dítě, úzkostlivé hlídání dozimetru a dva potraty.
    Marie nevěděla kde, ale někde v hloubi svého nitra našla další zdroj slz.

    Lovec štěken

    Zlomený nos a naražená sanice stále bolely. Otevřel láhev bambusovice,
    notně si zavdal a dal se do práce.
    Nejdříve vyměnil solární panely na střeše, posléze nasadil na plazmový
    hořák novou trysku i jal se kácet rašící bambusy okolo domu, pod verandou, pod
    schody. Nezdolný modrý bambus byl schopen zničit dům do půl roku.
    Práce mu šla od ruky, do váčku u pasu skládal omamné špičky bambusů,
    jeden z nejzhoubnějších pokladů Edenu.
    Když byl Belphegor v nadhlavníku, skončil s mýcením bambusů. Vzal si
    protiradiační plášť, šipkovnici, nové šipky z města a feromonové nákotníky.
    Samičky štěken byly asi tak pětkrát větší než samci, v březosti se ještě
    zvětšovaly a stávaly se z nich nebezpečná vraždící monstra. Feromonové
    nákotníky zajišťovaly lovci, že mu do rány přicházeli jen touhou obluzení
    samečci.
    Bambusovice ubývalo, kroky vedly Petra dál a dál hlouběji do
    bambusového porostu.
    Ulovil sedm štěken, houpaly se mu na opasku. Z jedné trčela šipka v
    červenomodrých Petrových barvách, zaklínila se mezi páteř a krunýř a nešla
    vytáhnout.
    Lovecké barvy byly starý edenský zvyk. Datoval se hluboko do počátků
    kolonizace Edenu, lovcům sloužil při společných honech k identifikaci svých
    úlovků.
    Červené pole s modrým proužkem podědil Petr po otci.
    Tentokrát Petr zašel do míst, kde dlouho nebyl, začal pociťovat podivný a
    nevysvětlitelný neklid.
    Věděl, že poblíž je lovecký posed, který postavili s Ralfem. Tam si odloží
    těžký plášť a oddechne si.
    Petr se blížil k posedu jak v transu, skoro až po pěti minutách si všimnul
    štěkny zakouslé do holínky, s vrčením a poštěkáváním se ji snažila prokousnout.
    „Osm kusů, to bude pro dnešek stačit. A tahle je obzvláště hezky
    zbarvená.“
    Došel k posedu, knedlík v krku se zvětšoval, rostl k zalknutí. Skoro
    hmatatelně cítil přítomnost myšlenky, která byla vždy tak blízko při návštěvě
    Ralfova srubu.
    ***
    Chvěl se a na patru měl olejnatou chuť keramzitové hlavně šipkovnice.
    Skousával zuby, zatínal je do hlavně až z nich odskakovaly odštěpky.
    Hlaveň v ústech v něm budila dávení, přál si vše ukončit, nedokázal ale
    stisknout spoušť.
    Seschlé tělo na posedu, tělo v zelených puntíkovaných šatech. Šaty, které
    koupil Marii, poté co se zotavil z pobytu v nemocnici.
    Seschlé tělo, které objímalo korpus dalšího těla. Nemusel příliš bádat,
    komu asi náleželo.
    Milenci ve věčném objetí, mezi žebry jim trčely modročervené šipky,
    celý zásobník.
    Vytáhl šipkovnici z rozbitých rtů a zoufale křičel k vycházejícímu
    Tristanovi a Izoldě .

    Veranda

    Seděl na verandě a popíjel silnou kávu.
    Tristan a Izolda mizely v ranním oparu, za chvíli vyleze nad obzor
    jedovatě modrý Belphegor a ozáří halucinogenní panoráma Edenu, ve větru se
    kývající bambusové háje, v nich vřeštící lezouny, oranžová vřesoviště s
    ňafajícíma štěknami, nad vším se rozprostírající smaragdová obloha.
    Rozhodl se, že dnes nebude nic dělat a bude s věnovat jen bambusovici.
    Marie ho ráno co ráno budila polibkem, jeho ranní nabručenost léčila
    voňavou kávou, takovou, co ji dovedla připravit jen ona.
    Hleděl na probouzející se barvy Edeny, po tváři se mu kutálely slzy jak
    hrách a šeptal…
    „Kde je Marie? Kde je Ralf? Odešli spolu?“
    4.května 2014 Frýdštejn
    SIUDELAOIPOOIK
    SIUDELAOIPOOIK --- ---
    SHEALA: cha cha!:) ty, cizí pani, chceš mistrovi radit jak má psát? ale notak!
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam