Mami, mami...
Já jsem nezapomněl.
23.9. dva roky.


Poslední úsměv mý mámy

S mámou to začalo být špatný. Jako že hodně, víc než předtím. Z 90 kg sešla rychle na 45, osmnáctou nebo dvacátou, bůhví, chemoterapii ji už doktoři odmítli napsat.
Všechny poctivě dala, zuby nehty se držela, chtěla žít, ne to zabalit a odejít.
Začali jsme řešit, co bude dál.
Věděl jsem, že jsem zadlužený (nakonec, o půl roku později jsem zjistil, že zdaleka ne tolik, co jsem si myslel, zákon o promlčení bagatelních pohledávek mi umazal skoro 700.000,-) a chtěl jsem, aby máma přepsal chalupu na syna.
S tím máma souhlasila, ale zjistili jsme, že má tři roky propadlou občanku.
Kamarádky mi pomohly, ještě že tyhle holky milovaný mám, Káča Rosnička půjčila vozík, máma už blbě chodila, Renča nás odvezla z Frýdštejna do Jablonce.
Na městském úřadě jsme nastoupili do výtahu.
Máma začala vzdychat.
"Achouvej, já vypadám"
Zrcadla ve výtahu jsou ostrá a nemilosrdná, na chalupě měla jen malé zrcátko, které moc nepoužívala.
Koukala do toho velkého jasného zrcadla a mračila nad svými propadlými tvářemi a hlubokými vráskami ve tváři.
Dokormidloval jsem vozík k přepážce, paní byla přívětivá, začalo se fotit.
Pak padla kosa na kámen.
"Za 14 dnů se stavte, bude to hotové."
"Ale nám to dalo strašně práce, museli jsme domluvit auto, invalidní vozík, sny si musel vzít volno z práce. To musím opravdu já? To se tady nemůže stavit kluk?"
"Ne, to opravdu nejde."
Máma zaklonila hlavu.
Prohrábla si řídké vlasy a podíval se na úřednici.
"Paní, to se sem dostat, to dalo hroznou práci. Skoro nechodím. A mám rakovinu, moc dlouho tu nebudu, ten doklad potřebuju a já se sem prostě už jen tak nedokážu dostat..."
A začala hlasitě naříkat a plakat.
Paní na přepážce vytřeštěně koukala. Začala se ošívat, něco mumlat, pak šla za kolegyní.
Otřesený a vyjevený jsem koukal, věděl jsem, že je na to máma špatně, ale tohle mě rozsekalo. Máma většinu času svůj osud nesla stoicky... A tohle byl výbuch emocí.
Úřednice přišla.
"Nesmí se to, ale nějak to uděláme. Nesmíte to prosím nikomu říci. Ať se syn za 14 dnů staví, doklad tady bude připravený."
Odjeli jsme od přepážky. Mlčel a furt čuměl jak puk. Došly mi slova.
Přijel výtah, zajel s vozíkem dovnitř.
Máma setřela slzy ze svých propadlých vrásčitých tváří... A usmála se.
"Dobře sem to zahrála, co, Páťo?"
"Ale pravda, nebylo to zas tak těžký."
Spadla mi čelist skoro až na zem.
Pohladil jsem mámu po tváři a chtěl jsem se smát, ale nešlo to.
Ten doklad byl nakonec úplně zbytečný, přepis jsme nestihli a máma umřela s vědomím, že se nic nezařídilo.
To, že můj dluh je nakonec vlastně docela malý, to už se nedozvěděla :(
***
Mami, moc jsem tvému životu nepřinesl nicpozitivního. Vlastně jen zmar. Aspoň ke konci tvého života jsem byl trochu k něčemu
Ale vždy jsem tě miloval.
Vzpomínám.
A ten tvůj poslední lišácký úsměv, ten mám do konce života vpálený nevratně ve své mysli, ve svém srdci, ve svých vzpomínkách.
***
Čestmíra Štrojsová rozená Lejdarová... Mezi čundráky prostě Eda.

*13.5.1950 - + 23.9.2023

chmm... Dnes utratili (dědeček Danečka) Sellynu.
Šla za paničkou.
Jsem z toho zas v emocionálním "kreši"
Achjo.
Selláku...
Mrcho, když jsi mě viděla poprvé, chtěla si mi prokousnout nohavici a panička váhala, že nemůže nic mít společnýho s chlápkem, kterýho nesneseš.
Nakonec jsem tě tisíckráte venčil, pod dekou tě měl... Potvoro...

Tvl... Asi z toho zde udělám virtuální hřbitov :(
Ale ne...
Jsou i pozitivní věci.
Kluk dostal samý jedničky! :) Jen si člověk nesmí vzpomenout, jakou radost by to udělalo mámě. Pak totiž přijdou slzy.
***
O víkendu jsem si hrál na mladýho. Moderoval jsem argonautí ples... Kde to ve dvě vymřelo a tak jsem šel domů přes azyl. Ukázal jsem techno potěru, jak se tancuje. Samozřejmě, přes den jsem trpěl, křeče a natáhlé svaly.
Málem jsem na plesu sbalil 35 let starou učitelku angličtiny... Hmmm.. Mrzeníčko.
Ale ve svý podstatě, nezadaná hezká žena je dost podezřelá.
Asi psychopatka.
Ale kroutila se hezky.
***
Celý víkend byl završen zprávou, která mě bodla do srdce. Albrecht smuten mrtev.
Znal jsem ho osobně, ale nejsem si jistý, zda by si on vzpomněl na mě.
Chlastali jsmě v malé hospůdce jménem Čip v Jablonci. Chodili tam zkoušet a hrát se skupinou Tvorba.
Přišlo mi tehdy legrační, jak maskoval svou pleš.
Že později začne dělat chytrý a zábavný komixový věci jako Pac a Pussy by mě nenapadlo.
Chlape, 41 let, to je smutný a bolí to. Sejdeme se v nicotě. Ale to je setkání o ničem.
***
Mám přestřižený roh na občance a formálně jsem se stal vesničanem.
Ich bin ein Friedsteiner!
Jsem Frýdštejňák.
***
Snažím se nechlastat.
A nejde to.

Dlouho jsem mlčel...
Děje se tolik věcí a já mezi nimi stojím jak skála... Chlastající ironický Cedric.
Ale v létě zemřel Žemlák. A včera Jarda. Kterého jsem tolikrát proklel.
Na co sáhl, to posral.
Ale zároveň pro mě v životě spoustu udělal. Jasně a hmatatelně.
Teď na to nemám, ale musím dát tribute jejich životům, které byli zároveň navzájem trochu propletené.
Ex nebožka má za pět dnů druhé mrtvozeniny... Máma odešla před rokem.
A včerejší úmrtí Jardy mě srazilo na kolena.
Doufal jsem trochu, že je to jeho oblíbená psychohrátka vybičovaná do maxima.
Před 14 dny mi psal, že slaví rok, co vstal z mrtvých. Rozsáhlá operace a umělý spánek.
No, moc dlouho to nevydrželo.
Ta zpráva mě zastihla včera večer, doufal jsem, že je to.. PsyOps. Nebo Jardova dcera chtěla levnější gram héra a vymyslela si to.
Ráno jsem odvedl Dannyho do školy, pořád přemýšlel... V noci sem i zdálo jen a jen o jardovi, pak tam bylo kruté okno mezi druhou a pátou, kdy jsem nemohl zabrat.
Odvedl jsem kluka do školy a šel do IMperial hotelu si dát snídani a přemýšlel, že zavolám.
Znám z paměti asi jen pět šest telefonních čísel.
Jedno už zbytečně, číslo mámy.
A pak Jardovo.
Zatímco jsem chroupal smaženou slaninu a sázený vejce, přišlo mi od jiného kamaráda Jardovo parte.
Už není třeba volat.
Jarda zkurvil na co sáhl.
Ale tohle si nezasloužil.
JArda...
+ 20.11. 2024
Ve věku 51 let.
***
Máme pár kolektivních fotek z devadesátek, z naší "komunity" ze Zebry... Těch křížků tam přibývá.
A když vezmu naši partu, nejsme na tom dobře.
Milan Šorejs "Šory". Oběšen na chaloupce v Hruboskalsku... Kurva to je dlouho.
DaVid Laurin "Davídek". Udušený zvratkami při záchvatu epilepsie... Pár let tomu.
Martin Žemlička "Žemlák"... Asi taky zvratky... Při nalezení dost rozložen, zřejmě zvratky, kombinace prášků a chlastu.
A Jarda Kriegler... Jardit, Jardi, Žardén... Nevím, asi srdce...

***
Úzko mi je... Těsno...
Strach cítím...
***
V noci se mi zdálo o Jarditovi.. Ap ak jsem od dvou hdoin do pěti nezabral. Píchalo mě u srdce.
Přemýšlel, ž epokud zhebnu, bude se vyprávět, jak jsem zemřel den po Jarditovi.
***
Smutno, smutno mi je.
Jardo, ty si byl hroznej kokot, ale tohle sis nezasloužil. A měl jsem tě přes to všechno, co si podělal, měl jsem tě rád.
***
Čuráku, přijdu za tebou.
Ale doufám, že tak za 20 let.
Kokote, vole... Neměl si odcházet :(

no...
Já si jenom odplivnu...
Chodím do Azylu, což by asi měla být ta nejlevicovější a nejprogresivnější hospoda v Liberci.
Je zarážející, že i v tomto prostředí vykrystalizovala hromada lidí, kteří jsou... Homofobní transfobové a melou sračky o 21 druhů záchodech na základní škole, 150 pohlavích a o tom, jak na olympiádě chlapi mlátí ženský.
Jeden z nich, Matúš mi vyloženě téměř vnutil dětský stoleček s židličkou.
Vyklidil jsem kout, kluk půjde do školy a potřebuje mít pracovní koutek.
Mezitím satanisti zvrhle zahájili olympiádu a Matúš, ten sympaťák ze Slovenska začal cintat, jak alžírský přeoperovaný zrůdy mlátěj nadějné italské talenty v ringu.
Po debatě, kdy jsem řekl, že nejsem schopen posoudit hladinu testosteronu a že ani nevím, zda je pro ženský box stanovena, ale že píše lži, anžto Imane je holt ženská a ne chlap...
Jsem se dozvěděl, že pracně Amálce (8 let) vysvětluje pochody zrůd po Praze, že nevěří na 150 pohalví, co jsme si... Kurvadrát.. Jaký jsme, já jsem vymyslel liquid gender? Nebo jako my Češi? Nebo.. Eee, levičáci? Nebo progresivisti? Nebo kurva jak?
Jo, co jsme si vymysleli.
Po upozornění... Eh, těch jeho 150 pohlaví je nad mé síly, jen jsme upozornil, že píše lži a to navíc s nenávistným podtextem.
Že prostě chlap neztrieskal babu v ringu.
Týpek se stydí za to, že jeho máma volí Fica a nakonec z něj lezou stejný hovna jako z Fica kříženého Kuffou.
Duka by mu též požehnal.
No... Odvětil, ať si založím školu a tam ať si poučuji.
***
Dnes mu píšu jak s tím stolečkem.
Že ho nakonec prý potřebují.
Hele, Matuši... Já na ten stoleček mám, strč si ho do své bigotní východňárské prdele. Ale takhle se věci nedělají.
***
Táhne mi na pade a v některých věcech mi samozřejmě ujíždí vlak.
Už dávno jsem zjistil, že hláška "chci tak moc, aby ženský neměly čuráka?" není vůbec cool a moc tě nikdo neocení. Nesmysly s liquid gender atd. mi přijdou legrační, ale nechávají mě chladným.
Ale že se ukáže, že v mé bublině je tolik homofobů a transfobů, to mě trochu zarazilo.
To nám altright konzervativní kruhy něco sypou do pití? :D
No nic... Jenom aktuální povzdech.

Od 29.5. jsem neměl jediného panáka. Jasně, piva tam jsou, ale i ty krotím.
Dnes to bude těžký.
Odešel Martin. Smutný člověk, který vlastně celý život směřoval ke svému cíli, ke smrti.
Svou vinou přišel o krásnou ženu a děti.
Poslední, co mu zbylo, fenka Tára, umřela nedávno.
Už tady asi neměl pro co žít.
Martine, ty kokote... Co s tebou? Mám si na tebe dát panáka, když je to jedna z věcí, která tě s hromadou fetu a prášků sežrala zaživa?
Devadesátý léta blednou, zbývají z nich jen překroucené vzpomínky. 30 let jsme se znali :(
Absurdní zážitky, jak jsme překoplí jeli do Španělska a dojeli jen do Turnova.
Utírám slzy z lící... Pozdravuj na druhé straně.

Funkce OneDrive vzpomínky mi dnes ukázala fotku svíčky.
Zapomněl jsem.
Dnes je to rok a půl.

Byli jsme včera u zápisu.
Strašně to letí.
Byl jsem trochu naměkko, bylo mi líto, že to nemůže vidět Pája, jak ten náš kluk vyrostl.

Trochu zklamání, no... Ale nijak zásadní, nestihl jsem se naštěstí pobláznit. I přes zuřící jaro jsou mé obranné štíty stále vztyčeny .)

Mladá, chytrá zrzavá.
Už asi před půl rokem mi narušovala mé kruhy Ale měla své dvě děti na střídačku přesně v týdnu, kdy já jsem měl volno a jánaopak měl syna ve chvíli, kdy měla volno ona.
Už tehdy poměrně agresivně (v mých očích) z textingu přeskočila do volání, což je pro mě dosti diskomfortní.
Opadlo to, čas šel dál.
Najednou se opět vyloupla. U mě v práci, před zavíračkou, že jdeme na pivo.
Druhý den následuje večeře, domlouváme sobotní výlet s prcky.
Sálodlouhé dumání, co po mně vlastně chce.
Trochu strach, cítím, že je to typ ženy, u které by mě odchod rozebral na atomy.
Nejsem rád sám.
Ale jsem sám už skoro sedm let a zvykl jsem si na to.
Několik dnů přemýšlení naštěstí vyřešil kamarád, který ji ve čtvrtek, vlastně pátek ráno ve tři u sebe vy**al.
Už nemusím přemýšlet.
Mám novou kamarádku a její děti, dcera i syn si rozumí s mým klukem, i to se počítá.
Tyjo... Dan, kňoural obecný, krycí jméno "bolí mě nožičky" včera dal svůj rekord, asi 12 km.

Tři měsíce. Takhle dlouho jsem se odmlčel?
***
Nějaký shrnutí?
***
Před Vánocemi tchýně jedovatě utrousila, že jsem zabral jeden z elektrických kartáčků.
Na mou námitku, že jsou zde další dva, jsme se dozvěděl, že jsou cestovní (nejsou nabíjecí, ale na tužkové baterky) a nejsou tak dobré.
Koupil jsem tedy pod stromeček epesní vymazlený Braun se třemi módy a časovačem.
Každé ráno teď po 4 měsících...
Koukám v koupelně na NEROZBALENÝ epesní kartáček Braun a každé ráno mě to nasere.
***
Dostal jsem od šéfa vouchery do Babylonu do welnessu.
Tak jsem tam jeden týden pozval dvě kamarádky, ne najednou samozřejmě.
Přerušil jsem tak tříroční celibát a to ihned dvěma zářezy za jeden týden.
Nějak jsme si tak dokázal, že jsme stále samec. A zároveň, že mě to nějak už extra nebaví.
Ty tanečky. Zároveň jsem nepředvedl žádné concerto grosso.
I přes podpůrné látky.
Ale sedět v sauně s 30 - 40 mg sildenafilu v těle a přemejšlet, jestli tě odvezou a bude ti stát i na tom pohotovostním lehátku je... Útrpně humorné, takový ten padesátnický upocený humor vylepený v pracovní kuchyňce. Něco mezi kantorkem, renčínem a bape.
***
Kluk zlobí. Ale tak je mu šest a je to pochopitelné.
***
Mám panické záchvaty strachu ze smrti.
Obden ráno posmrkávám při vzpomínce na mámu, na Páju...
A večer to zalívám chlastem. tvrdým.
Chutná mi. Jak pálí.
Jak debilní. Jak je to krásně rychlý.
Necítím pak, kde všude mě píchá. Necítím strach, že už zbývá tak málo.
Snažím se to krotit, ale moc to nejde.
Nebojte... Asi vyhledám pomoc.
***
Jsem po třiceti letech bez exekuce. Jsem milionář s holou prdelí a nikterak mě to netěší.
Kdybych neměl prcka, nechám se vyplatit a jel bych se uchlastat a ufetovat do Thajska.
To by bylo krásné, bílá pláž, míchaný drink, okolo krku ovinutá (ovinutý? mwah) mladičká thajka, míchaný drink a bambáro s herákem.
Kouřil bych, srkal piňa coladu a koukal na obzor, moře a skály...
Mám prcka a stojím při zemi.
***
Život je... Hořký.
A mě bolí čím dál víc.
Nejsem sám, samozřejmě. Okolo mým kamarádům také pomřeli rodiče, prostě přichází ten věk. Cítím jejich bolest, jako by byla moje.
Nechodím na mejdany. Nemám na to náladu.
Ale třeba mi přicházející jaro vlije energii do žil. A kousek optimizmu.
***
Štěstí, aspoň střípek, zdraví, aspoň ucházející, mým čtenářům.
Mně... Mně je zas smutno a jdu spát. Stále jsme v jedné posteli, jdu se natáhnout vedle toho malýho ťulpase, kterýho mám tak rád.

SCHWALBE: je to o komunikaci, kterou neumím a kterou neumí ani ona. A moc chlastám, což ji jako abstinenta (dá si jednu štamprličku za rok).
Pája byla zhulená kůže, co bez géčka skéra denně byla jak saň, jenže to Mája nikdy nevěděla/nechtěla vědět.
Měl jsem na skříni (mimo dosah kluka) pytel trávy na vaření/mast něco něco... Nevyhodila ho, dala ten pytel demonstrativně vedle koše...
No, půlka jara to jistí. Sice mě ten barák sežere, ale budeme ve svým.

Smutno... Smutno.
Tři měsíce co odešla máma. A za tři dny 13 měsíců, co odesla Paja.
Je třeba hledět dál. Příští rok bude rokem turbulentnich změn.
Stanu se domkařem, budu turovat omezenou Fabii. A budu milionářem s holou prdelí.
Bude to zajímavé.
Kdybych neměl kluka, tak bych vše prodal a jel někam po ose Vietnam Thajsko jižní Amerika...
Ale já nechci, aby kluk vyrůstal v autě a zůstaneme zde.
Mami, myslím na tebe.
A je mi smutno.
Ta naše pomijivost je hustá.