Neuvěřitelné. Alespoň u mě. Už dva dny po sobě máchám doma po sobě činkami. Pár minut ráno, po obědě a večer. Chaoticky. Zatím :D

den jak víno...
Porušili jsme všechny karanténní zákony, opekli buřty, stříleli ze vzduchové pistole (samozřejmě jsem vyhrál), posílil si zádové svaly nošením pacholka, co nechce chodit...
Ale největší radost. Sakra, to zavání mimibazarem, největší radost jsem měl z toho nechodícího pacholka, který se na konci dne držel přes tepláky za žížalku a kroutil se. Měl plínu, ale nechtěl to pustit do ní.
A poprvé v životě se s mou asistencí vyčůral vestoje.
Jak může lidské štěstí pramenit z takových blbostí.
Ale skutečně mě to naplnilo neskonale blahým pocitem.
***
Pak jsme šli domů parkem. Daneček skákal z pařezů, což ho naplňuje mě nepochopitelnou radostí.
Vyprávěl jsem mu. Vždy na to odpovídal takovým tím moudrým "nooo" což říká, když nerozumí, ale jako že souhlasí.
"Neměl jsem tátu a strašně mi chyběl. Já tady s tebou asi nebudu úplně dlouho, ale chci, aby sis vždy na mě vzpomněl. Že jsem tě měl moc rád a že mi na tobě záleželo.
Chci, aby tě ta vzpomínka nesla životem.
Abys nebyl zlý a neubližoval lidem."
"Noooo."
***
Jsem na něj fixovaný víc a víc a bojím se.
Už jen rok a kousek, bude to věk, kdy jsem se málem utopil. A dva roky navrch, co mě srazilo auto a o něco později spadl z lešení ze třetího patra.
Musím vydržet... Chránit tě.
Jsi jediná věc (teda, ok, ještě máma), na které mi záleží.

Za dva měsíce mu budou tři roky.
Strašně to letí.
Příjde mi to jako včera, když jsem držel za ruku hysterickou Páju, nehty mi protrhávala kůži na kotnících ruky (to je divné slovo, co?), příjde mi to jako včera, kdy jsem se vyděsil, když se při porodu na pár minut ztratil tep plodu.
Jak jsem se bál toho ošklivýho fialovýho šišohlava vzít do rukou.
A pak brečel, úplně na konci chodby, aby mě nikdo neviděl, kutálely se mi obrovské slzy a trochu jsem se třásl.
A fakt nevím, jestli to byly slzy štěstí.

a samozřejmě

mně

mně

mně

mně ten alkohol prostě chutná

z korony mi už mrdá!

vyjde mi asi povídka "láska v čase moru" v almanachu. Radost :)
Zas projdu tiskem a nechám prchavou stopu. Třeba když bude chtít Dan machrovat, že jeho dávno tuhej fotr nebyl úplnej budižkničemu, že měl i své ISBN číslo :)
jinak...
ač karanténa lemtám ještě víc.. mě ten alkohol prostě chutná
tajné koronamajedany pro pár vyvolených

korononamejdany

achjo

Už jí celkem znám, ale stejně do ní nevidím.
Asi jí baví si se mnou hrát.
Od rána není schopná odpovědět na to, že se pro Danečka stavím ve čtvrtek.
Kolem druhé už jsem vytočenej, je to věc, která mě dokáže spolehlivě vytočit.
Napíšu "napiš aspoň OK, víš, že tohle neodpovídání mě nasírá"
"OK"
Tak se uchechtnu pod vousy.
O hodinu později si začne povídat.
Že potřebuje myš.
Napíšu, že jí po práci myš hodím.
"Chceš jídlo?"
Přinesu myš, baby bell pro danečka, cigára pro ni.
Dostanu večeři, dobrou, hezky připravenou.
Zprovozňuji myš, je bluetoothová, nemá v počítači nainstalovaný BT.
Pak Pája něco dělá, stojím za ní.
Lehce se nahnu a cítím její vůni. Opatrně, neví o tom. Tedy, to že stojím za ní, to samozřejmě ví.
Hlavou mi pádí dost věcí, kritické hodnocení, že je to Pája. Že je docela trubka.
Daneček vříská a zlobí.
Hlavou mi pádí, jestli ji mám obejmout okolo pasu a políbit jí na krk.
Neudělal jsem to.
Vypijeme točenou apu, co jsem přinesl.
Loučím se.
S kamarádkami se při loučení líbám na tvář.
S Pájou ne, dávám pusu Danečkovi.
Stále čekám, jestli neřekne "nechceš zůstat"?
***
Kočka s myší, no.
Ale beru to... Tak nějak s nadhledem.
Takhle to bude asi pořád.
Dokud se nezamiluju, nezakoukám někde jinde.
A pak jí stejně přinesu cigára. A myš.
Ale už nebudu čichat ke krku.

Musím se aspoň pochválit, že jsem byl o samotě s počítačem, kde nebyl odhlášený FB.
Dalo to hodně přemáhání.
Asi pomohla zkušenost a hluboký otřes před rokem a půl.
Není příjemné, když zjistíte, že člověk, se kterým žijete a máte potomka, vámi opovrhuje.
Udělal jsem to tehdy poprvé a poučilo mě to.
Ctím soukromí.

Láska v čase moru

1)
Už to měli nacvičené. Rituál.
Petr a Jan a se sešli u vchodových dveří, Petr v rukavicích odemkl a loktem otevřel dveře.
V předsíni se svlékli donaha, šaty vložili do sterilizátoru, stejně tak i respirátory. Poslední krok byl sundání jednorázových rukavic a vhození do boxu na kontaminované ochranné pomůcky.
Nazí se přesunuli do koupelny, ve sprše se navzájem pokryli dezinfekčním šamponem a vysprchovali.
Většinou to pro ně byla předehra, ale ta se už omrzela.
Žádné vzrušení, jen spolupráce a vzájemná pomoc.
Vzájemná koupel byla sice oficálně zakázána, ale cena vody a dezinfekčních prostředků nutil lidi jednat naopak.

2)

Po večeři z palcek z hrachového proteinu se k sobě přitulili.
Internet byl kvůli Petrovi vypnutý, jak pro Petra, tak pro Janu.
V televizi běžel jen nekočný sled vlasteneckých filmů střídaný proslovy Velkého Krizové Manažera.
A nenáviděný bodycount mrtvých, nakažených a uzdravených.

3)


Po nevalném utahaném sexu Jana šeptla: “Kdy to budeš vědět?”
Petr vzdychl: “Zítra, lásko, zítra. Promiň mi, co jsem způsobil”
Jana mu položila prst na rty.
Nebylo třeba říci, více, mlč, Petře, prosím tě mlč, jsem s tebou.


4)

Petr šel městem a mračil se. Přes roušku nebylo vidět jeho křečovitě stáhlá ústa. Za zapojení se do diverzní skupiny Fronta za zestátnění Holdingu dostal v zrychleném řízení bez obhájce mírný trest.
Mohl dostat kulku, ale ta ironie. Dostal deset let veřejně prospěšných nucených prací, což vlastně znamenalo práci pro Holding.
Velkooplošné obrazovky opakovaly mantru:
“Nescházejte se.
Dodržujte hygienu, používejte roušku a rukavice.
Nešiřte paniku.
Pracujte.
Nahlašte Milici občany, kteří pravidla nedodržují.
Nahlašte osoby podezřelé.
Věřte Krizovému Manažerovi, myslí na Vaše dobro.
Bude lépe.”

5)

Už to měli nacvičené. Rituál.
Petr a Jan a se sešli u vchodových dveří, Petr v rukavicích odemkl a loktem otevřel dveře.
V předsíni se svlékli donaha, šaty vložili do sterilizátoru, stejně tak i respirátory. Poslední krok byl sundání jednorázových rukavic a vhození do boxu na kontaminované ochranné pomůcky.
Nazí se přesunuli do koupelny, ve sprše se navzájem pokryli dezinfekčním šamponem a vysprchovali.
Většinou to pro ně byla předehra, která se už omrzela, ale dnes to bylo jiné.
Z koupelny ani nedošli do ložnice, pomilovali se v kuchyni na podlaze.
Vášnivě, animálně, jako by to bylo naposledy v životě.

6)

Snažili se usnout.
“Jak si dopadl?”
“Deset let nucených prací za diverzní činnost.”
Usínali, Jana Petrovi plakala na hruď. Dlouho, celého ho smáčela.
Petr skřípal hněvem zuby, ale nakonec plakali společně.
Noc byla temná, z venku doléhaly zvuky obrazovek.
“Diverzní skupiny nám kazí naši snahu zastavit čínský mor. Kazí náši snahu pracovat a budovat lepší život.”
Společně plakali a nemohli usnout. Už to trvalo dlouho, ani vlastně nevěděli jak dlouho.
Nemohli usnout a báli se dalšího dne.

tyjo, tenhle týden byl trochu noční můra a tak oceňuji zavření hospod :)
Po celém těle mám záhadné oděrky a modřiny, jako bych se porval, avšak neporval.
Do toho zatracenej Onkle, co na mě vytáhne, že ojel mou ex a pak vytáhne ještě divné radikální soudy o Páje.
Vše se vyjasnilo. No, krom (myslím pochopitelné) žárlivosti na ex a částečné závisti, že si po celý rok užívala, to bylo nedorozumění.
Mám prý k Danečkovi daleko lepší a intenzivnější vztah a tak bych ho měl vychovávat já.
To je nesmysl, máma je pro dítě strašně důležitá.
Nicméně, musím se nadechnout, nabrat síly a Páje ukázat, že je to náš společný potomek a že nemůže rozhodovat sama.
Půjde do školky a vyjednáme střídavou péči.
Musím to nějak vybalancovat, s Pájou nejde jednat jinak než z pozice síly, zároveň v ní nechci vzbudit nějakou zášť.
To bude trochu oříšek.
***
Dnes jsem si prďolu vyzvedl po druhé hodině, byl trochu zakaboněný, ale nefňukal.
Většinou se mu věnuji tak napolovic, je samostatný, dnes jsem mu ale věnoval více času.
Nádherný den.
Učil jsem ho slova, hráli jsme si s elektronickou tužkou Albi, spravovali autíčka izolepou, řezali se plastovými meči (syčák mi rozsekl kloub na prstu), trochu jsem do něj tlačil častější mytí rukou.
Hráli s míčem, večer byl utahaný a sám si řekl, bez protestů, že půjde do postele.
Vyčistili jsme si společně zuby (to často flákám).
Nádherný den, lék na mou duši.