Lalina3
Nováček
4 příspěvky
dnes v 18:50
Další svět - nadpřirozeno, ztráta
Ahoj všem.
Už od velmi útlého dětství (7 let) jsem se dokázala připojit k dalšímu světu. Nemyslím svět zemřelých či něco podobného, o čem obecně nějaké diskuze jsou.
Myslím tím svět návazný na knihu. Zní to zvláštně, proto předem prosím: Vy, co na mě nebudete mít nic jiného než urážlivé zprávy, nechte si to prosím pro sebe, snažím se normálně žádat o pomoc.
Existuje určitá kniha, která má svůj příběh. Svůj svět. A já se do něj připojila a společně se mnou se začalo dít to, co už v knize není. Zde jsem navázala na život, který jsem tam,,já'' vedla předtím. Byla jsem už dospělá, měla manžela, děti, problémy… Takže moje,,postava'' žila ještě předtím, než jsem se k ní připojila. V ten den, kdy jsem se poprvé doopravdy naplno připojila (bylo to postupně), se tedy moje já rozrostlo o ještě jedno. Teď jsem tedy já v tom světě ta samá osoba jako já tady. Ale přesto každá z,,nás'' máme třeba mnohdy i jiné názory, to je na tom velice pozoruhodné. Tohle by mi samozřejmě nikdo nevěřil. Zajímavější ale pro lidi okolo bylo, když jsem začala vědět věci, které bych vědět neměla. Měla jsem společné vzpomínky, proto jsem věděla, jak se starat o dítě, co obnáší manželství, atd. Také jsem si tam mohla napsat poznámku, kterou jsem tady přečetla. Což bylo mnohdy hodně výhodné. V této době jsem se taky více zaměřila na lidi v druhém světě. Své děti jsem nadevše milovala, ale můj mozek zatím nedokázal úplně pochopit lásku, kterou jsem k nim cítila. Nedokázal ji strávit, byla jsem ještě docela malá. A tím jsme se dostali k další velké kapitole. V tom světě jsem neskutečně moc milovala svého manžela, spojovalo nás velmi speciální pouto, které se podle mě v tomto světě nedá vytvořit. A pořád tomu tak je, o tom ale za chvíli. A tak, jak jsem dospívala tady, jsem se beznadějně zamilovala i svým,,druhým'' já. Do svého manžela. A v této době jsem až moc začala rozlišovat druhý svět a tento. Zašla jsem tak daleko, že jsem,,jí'' záviděla, že,,ona'' ho má a já ne. Druhý svět jsem totiž necítila stoprocentně, ne tak intenzivně jako tento. A v tuto chvíli se stal zlom, který mi ničí život…a hlavně ničí mě. První ale musím otevřít ještě další kapitolu.
V 10-ti letech jsem narazila na holku, u které se projevovalo totéž. Byla úplně ve stejném světě, považuji to za zázrak. A nebo je takových lidí víc, ale narazit na ně je složité, já sama jsem se držela v ústraní. Společně jsme se potkali i v druhém světě (sice jsme každá bydlela úplně někde jinde, ale podle orientačních bodů nebylo těžké se najít) a staly se z nás v obou světech (doteď) nejlepší přítelkyně.
Teď zpět k zlomu. Jakmile jsem tedy začala rozlišovat své,,druhé'' já a tohle, nastal již zmíněný zlom. Druhý svět jsem přestala cítit. Pomalu, ale jistě. Bylo a je to strašné. Ztratila jsem někoho, koho jsem milovala až tak, že to nebylo možné, svoji rodinu, přátelé… Bolí a ničí mě každý den. K tomu to nikomu nemůžu říct, každý by se mi vysmál. Teď už jsem ale tak na dně, že s tím jdu sem, jako za poslední záchranou.
Nenapadá vás, jak bych se mohla zpět připojit? Musí existovat nějaká možnost. Podle sebe a své nejlepší kamarádky bych se měla srovnat sama se sebou, začít se mít ráda. A hlavně potřebuji získat zpět NADĚJI, která mě nedávno úplně definitivně opustila. Ale jak? Jakým způsobem? A nebo snad někdo, kdo má s nadpřirozenem zkušenosti? Co může pomoct? Kdo může pomoct?
Tohle jsem potřebovala napsat celé ty roky…kdokoli to dočte až sem a nezanechává zde urážlivý komentář, ale povzbuzení, radu (za každou budu extrémně vděčná), či jen bude přemýšlet - moc děkuji.
K psycholožce mě prosím neposílejte, nejsem nijak psychicky nemocná (což jste z způsobu, kterým píšu už mohli poznat), zatím ne. I když nějaké zhroucení mě v budoucnu čeká, cítím, že už jsem na pokraji sil.
Toť asi vše. Snad to nebylo mrhání času, vážně jste moje poslední naděje.
mgdln
dnes v 19:59
Myslím si, že není moudré považovat pouze ten „náš“ svět za jediný a především pravdivý. Je to s velkou pravděpodobností také jen pouhá fikce - velmi velmi podobná té, co znáte z filmu Matrix.
Zakladatelce by možná pomohlo být ve všech světech, ve kterých se pohybuje a bude pohybovat, především pozorovatelem. Nepouštět si tamní „realitu“ k tělu.
Naučit se spíše toto umění využívat. Třeba se dohodnout v tom dalším světě, že každá bude studovat něco jiného a znalosti mít tím pádem dvojí.
Rozhodně se nehroutit a starat se o potřeby těla a zdravého rozumu zde. Takže rady kámošky nebyly až tak od věci. Měj se ráda a věř, že na světe neexistuje nic, kvůli čemu by bylo třeba se hroutit.
Anonymní
dnes v 20:23
Zkus hlubinnou regresní terapii. Výborné zkušenosti mám s p. Dragomireckým
http://www.dragomirecky.cz/novy/ , jednou byl o něm i velmi zajímavý a rozsáhlý článek v časopise Enigma. Na té webovce najdeš i kontakty na lidi, které sám vyučil a kteří by tě touto hlubinnou regresní terapií mohli provést. Možná tam najdeš někoho z tvého bližšího okolí.
Osobně si myslím, že tvůj problém spočívá ve vzpomínkách na některý z minulých životů.
Není pravda, že minulý život člověk musel žít jen v minulosti, protože Čas ve vesmíru nehraje roli, to je jen náš lidský výmysl. Minulý život jsi paradoxně mohla prožít v budoucnosti či paralelně se svým současným životem, v přítomnosti.
Nemyslím si, že máš schizofrenii či rozdvojenou osobnost, jak tady zazněly náznaky.
Ale jsou věci, které většina lidí ještě neumí pochopit a porozumět jim, protože jsou víc materialističtí a věří jen tomu, co je kolem nich, co vidí a na co si mohou fyzicky sahnout.