YMLADRIS: Já teda přiznávám, že jsem Aldort stále ještě nečetla, protože z toho, co jsem pochytila v různých diskusích, jsem získala dojem, že i na mě bude moc radikální. Ale to, cos teď napsala o těch potřebách, mě zaujalo - "jako by se dalo volne operovat fyzickymi potrebami, napr spankem. ona v brne rikala, ze si jen myslime ze potrebujem spat ale ze pokud aktualne nespim, znamena to holt ze to jeste nepotrebuju tak nutne".
Já samozřejmě nevím, jak to přesně myslela Aldort, nicméně dost často mi vpodstatě stejné věci říká manžel a toho intepretovat můžu. Myslí to tak, že kdybych OPRAVDU potřebovala spát (nebo cokoliv jiného) a byla by to ta nejdůležitější potřeba a nejvyšší priorita, tak bych prostě spala. Bylo by mi jedno, že není uklizeno, že dítě řve, že nemáme, co k večeři, prostě bych si nějak, jakkoliv zařídila, abych mohla spát. Pokud nespím, znamená to, že mám v tu chvíli i jinou potřebu, která má stále vyšší prioritu a je pro mě v tu chvíli důležitější - třeba zařídit, aby dítě neřvalo nebo uvařit večeři. O pořadí těch priorit si rozhoduju sama a když se vzájemně vylučují, musím se s tím nějak srovnat a vybrat si.
Když jsem unavená, tak mě tenhle jeho přístup taky vytáčí, ale ve světlých chvilkách musím racionálně uznat, že něco pravdy na tom je. Taky je pravda, že když jsem fakt tak unavená, že usínám za chůze, tak dokážu zaspat i ten řev a Malvína to po chvíli v postýlce většinou vzdá a vytuhne taky, když vidí, že já fakt spím a že se mnou žádná zábava nebude. Jenže tak moc unavená jsem málokdy a taky si nemyslím, že by bylo dobré nechat to tak daleko zajít pravidelně. Druhá věc, která s tím souvisí, a kterou jsem tu už v různých klubech několikrát psala a na Malvíně ji mám v praxi ověřenou, je ta, že když něco opravdu hodně vnitřně potřebuju nebo chci, tak to dítě prostě respektuje, smíří se s tím jako s daným faktem. Čili když opravdu nutně potřebuju spát, tak mě prostě nechá (i když třeba až po chvíli zkoušení, jestli to fakt myslím vážně). Na tohle se mi většinou dostává reakce, že ale já mám tu hodnou holčičku, na což nemám moc obranu, protože to se prostě nedá dokázat, jestli je taková od přírody nebo vlivem výchovy a v jakém poměru (ačkoli je zajímavé, že cizí lidé, kteří nás potkávají osobně, často naopak tvrdí, že Malvíně koukají z očí čertíci, že je vidět, že má svou hlavu a že to s ní asi nemám lehké).