YMLADRIS: Já teda přiznávám, že jsem Aldort stále ještě nečetla, protože z toho, co jsem pochytila v různých diskusích, jsem získala dojem, že i na mě bude moc radikální. Ale to, cos teď napsala o těch potřebách, mě zaujalo - "jako by se dalo volne operovat fyzickymi potrebami, napr spankem. ona v brne rikala, ze si jen myslime ze potrebujem spat ale ze pokud aktualne nespim, znamena to holt ze to jeste nepotrebuju tak nutne".
Já samozřejmě nevím, jak to přesně myslela Aldort, nicméně dost často mi vpodstatě stejné věci říká manžel a toho intepretovat můžu. Myslí to tak, že kdybych OPRAVDU potřebovala spát (nebo cokoliv jiného) a byla by to ta nejdůležitější potřeba a nejvyšší priorita, tak bych prostě spala. Bylo by mi jedno, že není uklizeno, že dítě řve, že nemáme, co k večeři, prostě bych si nějak, jakkoliv zařídila, abych mohla spát. Pokud nespím, znamená to, že mám v tu chvíli i jinou potřebu, která má stále vyšší prioritu a je pro mě v tu chvíli důležitější - třeba zařídit, aby dítě neřvalo nebo uvařit večeři. O pořadí těch priorit si rozhoduju sama a když se vzájemně vylučují, musím se s tím nějak srovnat a vybrat si.
Když jsem unavená, tak mě tenhle jeho přístup taky vytáčí, ale ve světlých chvilkách musím racionálně uznat, že něco pravdy na tom je. Taky je pravda, že když jsem fakt tak unavená, že usínám za chůze, tak dokážu zaspat i ten řev a Malvína to po chvíli v postýlce většinou vzdá a vytuhne taky, když vidí, že já fakt spím a že se mnou žádná zábava nebude. Jenže tak moc unavená jsem málokdy a taky si nemyslím, že by bylo dobré nechat to tak daleko zajít pravidelně. Druhá věc, která s tím souvisí, a kterou jsem tu už v různých klubech několikrát psala a na Malvíně ji mám v praxi ověřenou, je ta, že když něco opravdu hodně vnitřně potřebuju nebo chci, tak to dítě prostě respektuje, smíří se s tím jako s daným faktem. Čili když opravdu nutně potřebuju spát, tak mě prostě nechá (i když třeba až po chvíli zkoušení, jestli to fakt myslím vážně). Na tohle se mi většinou dostává reakce, že ale já mám tu hodnou holčičku, na což nemám moc obranu, protože to se prostě nedá dokázat, jestli je taková od přírody nebo vlivem výchovy a v jakém poměru (ačkoli je zajímavé, že cizí lidé, kteří nás potkávají osobně, často naopak tvrdí, že Malvíně koukají z očí čertíci, že je vidět, že má svou hlavu a že to s ní asi nemám lehké).

Napsala jsem to tak kostrbatě, určitě o tom mnozí už mudrovali a vymudrovali to lépe. Je asi dobré nepředávat svým dětem své strachy, na dětech je to dobře vidět, jsou nám dobrým zrcadlem a často si to člověk uvědomí až díky nim, jaké záseky má v hlavě a co to zrcadlí do okolí. Zásadní je podle mě žít v přítomnosti, nereflektovat příliš situace minulé (chováš se takhle blbě pořád, seš takovej a makovej...) ani nepředjímat budoucí (budeš takovej a makovej), řešit konkrétní situace, které jsou teď a tady, jednat dle svého svědomí, intuice...

Když se mi takhle snaží někdo naočkovat nějakej strach do hlavy, jako třeba "nechovej tolik to dítě, rozmazlíš ho", tak je dobré od toho odstoupit a nevpouštět si to do sebe, ono už tak má každý člověk vlastních strachů dost. Ale někdo je k tomuhle vnímavější a snadněji nasává tyhle vlivy z okolí, někdo je stabilnější a nic s ním neotřese. Mě v tomhle dost dobře trénuje tchýně (díky jí za to, jako fakt, dřív bych to neřekla, to mě jen štvala, ale každej člověk je nám tak trochu učitelem...), ta na lidi chrlí tyhle strachy neustále, až si časem člověk říká, že to snad není možný, a už se nad tím jen pousměje a vůbec si to nebere k srdci. Tchýně to má asi takové jakési řešení, kdyby si ty strachy nechala uvnitř v sobě, to by se z toho musela zbláznit. Tak je vychrlí na okolí a oni se už nějak obrní (a taky že jo, můj muž je ultraflegmatik, tchán též, a já taky začínám být).

ONA_MAKARONA: To z lidí mluví podle mě jen strach. Tohle provází dost lidí, je to taková rozpolcenost, na jednu stranu strašně touží po lidské blízkosti a sdílení, na druhou stranu se ale bojí, že tím bude omezována jeho svoboda. Začíná to už od narození, a to jak u dítěte, tak u rodiče. Třeba když matka už toho má plné kecky a konečně je doma sama, tak najednou je jí úzko a chtěla by to dítě zase zpět, ačkoliv když ho má u sebe, nedovede si to třeba ani užívat a je zase ve stresu z toho, že dítě po ní pořád leze a něco chce. To samý se dá pozorovat u matek dospělých dětí, kdy ta matka třeba na jednu stranu je ráda, že už má koneně "volno", ale na druhou stranu v tom volnu často štká, že jí už děti vyletěly z hnízda...a když se nějaké dítě třeba vrátí, tak ho zase nabádá, aby se osamostatnilo. Tohle chce trochu vědomější přístup, podívat se, odkud tenhle strach přichází a jak vzniká, kde to má kořeny, a pak se s tím dá pracovat.

YMLADRIS: S tím spánkem je to úplně přes čáru, já která už dvakrát z únavy skončila na neurologii, to mohu potvrdit. Já všechno nezavrhuju, používám od ní spoustu postupů řešení situací, využívám od ní mocenské hry, uklidňování apod. Jen nesouhlasím s tou tyranií matek a doslovným převzetím. Ani netvrdím, že podobným lidem jako ona to fungovat nemůže, tvrdím že násilné vtlačení jakékoli teorie, pokud je z toho rodič nešťastný a nutí se do toho, fungovat nebude a bude nešťastné to dítě a myslím si, že žádné dítě.nebude šťastné, když bude jeho matka na dně. Proto k povinnostem matky patří i péče o sebe po všech stránkách, stejně jako pečuje osvé dítě.

Taky se s tim setkavam a nechapu. To je fakt tak divny, ze matka mazli, chova nebo zveda vlastni dite? Ja kdybych mela 70 centinetru a umela se akorat plazit po zemi, tak bych taky chtela, aby me maminka zvedla, kdykoliv budu chtit. Kdyz si vezmu, ze i kocka je stejne velka jako dite, tak chapu, ze casto potrebuje schovat do bezpeci.

ONA_MAKARONA: Já taky chodila ven s kočárkem i manducou. A když se jí zrovna v kočárku nelíbilo, tak jsem ji dala do manducy a byl klid :) Nosili jsme jí hodně, dcera je zvědavá a chce být pořád u všeho a ze začátku si ani moc sama nevyhrála, takže to jinak nešlo. A taky mě ty kecy o tom, jak si zvykne (nebo jak se má nechat dítě vyřvat) štvaly. Hlavně tedy od některých členů rodiny. Na cizí lidi jsem asi měla štěstí, ti byli vždy v pohodě nebo jsem nějaký špatný pohledy nevnímala. Ale stejně jsme to dělali podle svého pocitu. Třeba první rok jsem ani neměla potřebu dávat dceru někomu na hlídání. Navíc jsem pořád kojila a neodstříkala jsem nic. Pak když už bych jí někomu dala, tak to byl problém, protože zkrátka maminka/tatínek, takže když jsem někam chtěla jít nebo jsem chodila na brigádu do bývalé práce, hlídal muž. Před půlrokem jsme se přestěhovali do zahraničí, tak jsem si říkala, jak to teď bude, ale je vidět, že mě najednou tolik nepotřebuje. Teď jí jsou dva roky a v úterý jí poprvý uspávala babička s dědou. Když si po čase uvědomila, že tu nejsme, tak asi půlhodiny brečela, pak se uklidnila a normálně usnula. No a v pátek byly se sestřenkou s babi a dědou celou noc až do oběda a to už byla vysmátá jak lečo :)

LYDI: a jak dlouho to dítě máš? Já se dětem věnuju opravdu hodně, ale podle mě opravdu není nutné, aby člověk kapituloval na svoje zájmy, po třech a více letech by navíc totálně vyhořel. Z toho pak vznikají ty obtížné matky, co pak řvou : "A já se ti tááák obětovala".
ONA_MAKARONA: Na tyhle kecy kašli, klidně si ke kočárku přibal i nosítko nebo šátek a když prcek nechce být v kočáru, měj ho u sebe a budeš mít volné ruce.