OT: Zrovna jsem zjistila, že jsem 6 týdnů těhotná - jsem z toho dost mimo popravdě a zatím jsem ve fázi šoku. Ladě je 7 měsíců, takže se bojím, jak to všechno budu zvládat a aby jedno dítě nebylo na druhé koleji.. No bude to sranda. Máte někdo děti takhle blízko od sebe?

SEBIEN: Alenčina největší zábava je vylézt někam na stůl, na skříňku a pak na mě skákat, pak to udělala jednou Tondovi a rozplácla ho na zem...jej to bylo řevu, ale jinak to bylo dost vtipné, jak to nečekal a najednou je rozpláclej na zemi pod Alenkou.Základ všeho je, aby se dítě naučilo, že se slézá po nohách a ne po hlavě, tak já Alenku vždycky otočím a už to začala dělat, ale předtím nechávat ji samotnou na přebalováku, který mám do pasu, pod ním jsou tvrdé parkety a vím, že ona kouká dolů tak, že jde hlavou napřed, to bych se teda bála - tedy nemyslím ty tři, čtyři kroky, kdy dávám pozor, to je něco jiného. Já jsem jí naučila na pozor, že když si poprvé přivřela prsty do šuplíku, tak jsem řekla "pozor na prstíky" a teď když řeknu klidným hlasem "pozor na prstíky", tak je prostě dá pryč. Takový to "spadneš" to taky nemám ráda, já řeknu klidným hlasem "pozor", když třeba sedí Alenka zády k "propasti" a neví to, dotknu se jí zad a ukážu ji to. Tondovi, když už byl starším jsem akorát říkala klidným hlasem "pozor za tebou nic není", "máš nad hlavou tyč" apod. Taky jsem ho nechala všude lozit, ve dvou letech všude vlezl apod. Je zajímavé, že kolem třetího roku začal mít strach na místech, kde vylezl bez jakýchkolív problémů, stejně tak s vodou. Nemyslím si, že by to bylo přehnanou opatrnost, protože jsem k němu přistupovala pořád stejně, ale lektorka plavání mi říkala, že je to vývojem, že najednou dorazí pud sebezáchovy, který je nějaký období dost přehnaný, že se pak zase bojí skoro všeho a nakonec se to dostane do rovnováhy.

Tohle je vůbec zajímavý téma a přijde mi, že tím, co člověk dítěti tímhle způsobem předává, může hodně ovlivnit. Když třeba vidím některé lidi, jak dětem rovnou řeknou, to nedělej, to nezvládneš, nebo na to jsi moc malý...Je v tom prostě slyšet jednak ten strach, jednak lenost tomu dítěti nějak pomoct a taky nedůvěra v jeho schopnosti. A pak se lidi na hřišti diví, že moje dítě umí už šplhat a sjíždět po tyči (od 2,5 let ručkuje bez pomoci, od 3 let i vyšplhá). No proč to asi umí, protože jsem jí od toho nezrazovala, zprvu jsem ji podpořila (protože projevila chuť to zkusit, ale bála se, nevěděla jak na to), ale jakmile to párkrát zvládla, už si věřila a stalo se to její oblíbenou zábavou. Podle mě to strašně ovlivňuje sebevědomí dítěte a chuť odvážně se pouštět do nových věcí, a dává mu to víru, že vše se zvládne naučit, pokud tomu bude věnovat energii.

ostražitost chápu, ted jsem se s mojí mámou "chytla", když řekla nějaký negativní upozornění typu "pozor, spadneš!" - úplně chápu, že to člověku jde do huby automaticky, chápu, že to máma nechápe, když oni takhle s náma mluvili normálně a taky žijem, ale teď mi šlo spíš o to, že prostě vím, že už hodně rozumí, že chytá ta klíčová slova, ale ještě nepobere celou větu/zápor/ironii - jako když měla celý ruce od kaše, prohlížela si to, patlala okolo a já, blbá, říkám "no, tak si to ještě utři do vlasů" - koukla na mě, na ty svoje ruce, a protože "vlasům" rozumí, ukázala mi, kde že ty vlasy má....;-), takže stejně slyší "spadneš", překvapeně řekne "bác?" a začne se rozhlížet, co a kam, třeba se pustí a otáčí se na malým prostoru atp., ale to mi přijde spíš vtipný pozorovat, jak se vyvíjí to porozumění slovům a větám :-)

LYDI: Kolik je malé? A už ti někdy doopravdy odněkud spadla?
Já taky nejsem zastáncem strašení dětí kdečím, ale zrovna pádům raději předcházím, pro dítě to není nic příjemného. Když na přebalovák dítě samo nevyleze, tak by tam ani samo nemělo být. Jakmile umí ze země vylézt na gauč nebo na židli, tak je jasné že se nějak dostane i dolů a ať si tam klidně leze.

ja se na zacatku priznam ze sem clanek necetla. co si ale hodne vsimam je, a uvedu to na prikladu - necham malou sedet na prebalovacim stolu a odchazim na 2,3 mozna 4 kroky. snazim se ucit malou, ze se pada, takze podle me uz ma docela tuseni o vyskach. ale kdyz prijde pani co ji hlida tak slysim "jezis, kde te ta mama necha sama sedet?!" ... jako tim chci jen rict, ze smrt mi prijde docela extrem (a souhlasim s keikinem ze to tema nemame podle me moc vyreseni) .. ale staci mi kdyz se koukam, jak si lidi stavi k nebezpeci a deti obecne a neprijde mi to nejlepsi zupsob, kdyz je spousta vic-mene helikopterovych rodicu (rika se to tak, vite se myslim?) a faaakt si myslim ze vetsina rodicu je hodne moc hmm pre-opatrnych :P
jinak s tema indianama, neresila bych asi tolik jestli oni se maji skvele/lepe nez my etc ale spis koukat se na nasi spolecnost, kolik lidi bere antidepresiva, neni schopen vest uspokojujici vztah atd a kdyz se koukam na takove fakt tak si rikam, ze neco neni v poradku. a ze to pro ty decka tim padem taky asi neni uplne supr ...

KEIKIN: Kdyz slysim o smrti deti, nic to se mnou nedela, ale kdyby nebezpeci hrozilo mym detem a nekdo by jim upiral vydobytky zhyrale zapadni civilizace, asi by se mi kudla otevrela dost rychle.
Nebo mi snad chces tvrdit, ze ty bys neudelal VSECHNO, abys svym detem pomohl? Ze bysis jenom pobrecel a rekl, ze tak to holt na svete chodi?

Me na podobnych clancich vytaci generalizace, mluvi se o spolecnosti, ale pritom jsou to jednotlivi lide. Rodice, co chteji pro deti to nejlepsi, co jim lze zajistit. At uz tady nebo v tramtarii.