BEBERA: Jak jsem psala už jinde, setkávám se s tímto hlavně na hřištích (v jiných situacích nikoliv, takže tebou popsané situace v obchoďáku jsou něco jiného... řekla bych, tady jde vyloženě o situace, kdy není třeba pomoc, rodič dozoruje, ale cizí rodiče dítě zbytečně sundavají z houpačky, vodí za ruku na prolézačce apod.). Je to takový typický druh chování, který někteří rodiče projevují (pochopím to třeba u babičky, která se více strachuje, svěřené dítě tolik nezná, oni ho neznají ani ti cizí rodiče, takže chápu, že si třeba neumí představit, že to to dítě umí). Samozřejmě, že když člověk vidí, že dítě hodlá provést nějakou vyloženou koninu, tak přiskočím a pomůžu. Ale tady jde většinou o naprosté banality, kdy to dítě vůbec asistenci nepotřebuje, jen se prostě vždycky najde nějaký aktivista, co tam ta děcka pořád postrkuje. Je prospěšné nestát dětem pořád za zadkem, to je zručnosti nenaučí. Opakem "stíhačky" není nevšímavá matka, já třeba si velmi všímám, co moje dítě dělá, ale dávám mu taky důvěru, že to zvládne samo (ale pro to, abych věděla, co samo zvládne, je potřeba, abych mu dala svobodu a viděla, co tedy zvládne a co ještě ne).

TORUVIEL: Tomuto fakt nerozumím. Místo aby byla ráda, že se lidi kolem ní starají a snaží se pomoct, shazuje je. Nemůžu být s oběma svými dětmi najednou 100% času a pokud se jedno z nich dostane do potíží nebo nebezpečné situace a cizí dospělý mu pomůže, jsem vděčná. Pokud mu pomáhá, i když dítě nepotřebuje, dokáže si dítě samo říct "ne", zejména dítě, které umí viset hlavou dolů za jednu nohu. A u dítěte, které "ne" říct neumí, je beztak někde poblíž matka, která může říct, že to je v pořádku. Tuhle jsem taky zachraňovala, už z dálky jsem viděla, že u vstupu na fotobuňku do obchodního domu pobíhá bezprizorní 2 leté dítě dovnitř a ven spolu s lidmi, kteří vcházeli a vycházeli. Na základě několika vlastních zkušeností vím, že ta buňka takhle malé dítě neregistruje, takže buď ho ve dveřích může skřípnout, nebo když chvíli nikdo nepůjde, zůstane dítě na jedné straně "zavřené". Když jsem vešla dovnitř, dítě nechalo dveře dveřmi a začalo pobíhat po obchoďáku. Zastavila jsem ho a zeptala se, kde má maminku. Maminka seděla na dohled v bistru a vyloženě protivně zírala, co si to dovoluju. Jasně, v tomto případě měla situaci pod kontrolou a moje pomoc byla zbytečná, ale kdyby se jí dítě ztratilo, jak by byla vděčná, sůva jedna. Dva týdny předtím pobíhali moji kluci v Arkádách Pankrác kolem fontánky, klidně jsem seděla a pozorovala je. Najednou Vítkovi přeskočilo v hlavě a začal utíkat jednou chodbou pryč, než jsem k doběhla, byl ztracený mezi lidmi. Běhali jsme tam a nemohli ho najít, chvíli už mě chytla panika, že vyběhl ven. Naštěstí ho odchytila nějaká paní, která se nestarala jen o sebe... No a co, že někdo nabídne pomoc 5x zbytečně, když pak jednou ta pomoc může být k nezaplacení...

Krkavčí matka: Matky Stíhačky, nezachraňujte mi mé děti!
http://www.krkavcimatka.cz/2015/05/matky-stihacky-nezachranujte-mi-me-deti.html

TORUVIEL: tomu se u nás v práci říká "efekt padajícího hovna". :-)

moje manie ohledne osobnostnich typu nadale trva. Aktualne mam dojem, ze pripadny zasadni rozdil mezi typem rodice a ditete je docela silny faktor pro "neuspokojive detstvi", ci jak nazvat to, co lidi motivuje furt hledat nejake alternativni vychovy, delat to 'jinak nez nasi', atd. Totiz, drtiva vetsina rodicu sve deti miluje. Proc teda hodne lidi se tim, jak byli vychovavani, ohlizi spis nestastne. Nevim jestli padesat procent (to ma byt souvislost se snatky -- taky se vsichni miluji a kazde druhe nebo kolikate manzelstvi se rozpadne celkem brzo), ale asi dost.

"Ale my jsme pro tebe chteli to nejlepsi.. co jsme sami touzili a nedostali!! / co nam doma nejlip v detstvi vyhovovalo!!"

Sarka Mikova, ktera v cesku se tou MBTI typologii zabyva, doporucila knihu
Tieger, P. D., & Baron-Tieger, B. (1997). Nurture by Nature: Understanding Your Child's Personality Type—
And Become a Better Parent. New York: Little, Brown, and Company.

zjistila jsem ze vetsinu jejich kapitol nekdo vykopiroval do webu personalitycafe. Je potreba vyhledat "development children" a najit si prispevky ve forech. Napriklad tady jsou ty samorostle myslici tezko 'korigovatelne' deti:
http://personalitycafe.com/intp-articles/15683-development-intp-children.html

A naopak, co mi doslo: pokud v rodine je typovy soulad ("mame stejne geny"), tak asi relativne je fuk, jaky vychovny styl se jede, protoze rodice holt delaji to, co by jim samotnym jako detem vyhovovalo. A neni v tom zadna potiz, nasledne neurozy a ja nevim co. A nema cenu tem lidem do toho kecat, pokud decka se jevi spokojene. (Byla ted debata v Psychice, nakolik je nenormalni ze dite bez reci a s vedomim ze tak se to ma a dela, sklizi nadobi do mycky nebo co a kdyz ne, tak se chape jako chybujici ci co.)

Pokud to nekdo nezachytil tak tady je uplne strucny uvod do tech typu. http://www.ceskaskola.cz/2015/03/ondrej-steffl-sonda-do-duse-ceskeho.html

Kazda typologie je samozrejme lez. Ale jde spis o to si uvedomit ze nase decka nejsou nase zmensene kopie. Teda nemusi byt.