BEBERA: Nevím jestli mluvíme o tomtéž. Jak píšu, jedná se o banální situace, kdy to dítě skutečně nepotřebuje pomoci. Ale tak jasně, někdo má dojem, že se dítě může smrtelně zranit i při slézání z houpačky, tak mu asistuje :-) Já to nehodnotím, chápu, že ti lidé mají jinak nastavenou laťku strachu, máme taky takovou babičku, která neustále pokřikuje na dceru "pozor spadneš!" a neustále přiskakuje (a to ačkoliv jsem jí vysvětlila, že tohle dcera běžně zvládá, tak to bohužel nedokáže ovládnout, ten strach, ale jasně, je už starší a to se člověk těžko změní).
Ale brala bych i trochu víc respektu ke schopnostem těch dětí a taky víc respektu k tomu, že teda to dítě není jejich a nemají ho na starost a že někdo jiný na něj dává pozor, ačkoliv jim se to třeba nezdá, když mu nestojí vyloženě za zadkem. Za tímhle je víc, než se zdá, tím neustálým pomáháním dětem jim vlastně říkáme, že to nedokážou sami, implementujeme jim do hlavy strach. Jasně, že z náhodné pomoci od cizího rodiče se jim tam asi nic neimplementuje, že to nemá na moje dítě zásadní vliv, jen mě spíš mrzí, když vidím, jak někteří rodiče ty svoje děti nenechají si nic vyzkoušet, nebo je zbytečně shazují tím, že jim říkají, že to nedokážou, neboť jsou na to moc malí, nebo ať to nedělají, když se bojí apod. Co to asi dítěti předává za zprávu, "nedělej to, když se bojíš", slyšela jsem na hřištích mnohokrát...