„My jsem velká rodina, máma je ze čtyř sester. Vždy spolu všechno rozebíraly a myslely si, že nám dětem je to jedno, že to nevnímáme. A tak nás – mě, moji sestru, moje bratrance a sestřenice – neustále při rodinných setkáních porovnávaly. Neustále se bavily, kdo co zvládl ve škole, kdo získal jaké ceny a diplomy, kdo je štíhlejší, kdo má lepší vlasy. Takže my jsme si pořád říkaly: Jsme dost pěkné? Jsme dost úspěšné? Myslím, že není náhoda, že z nás šesti dívek jsme čtyři v dospívání měly vážné psychické problémy. Dvě byly bulimičky a já se jí nestala jen díky tomu, že moje starší sestra včas rozpoznala, že k tomu také směřuji. Čtvrtá sestřenice měla velké problémy se stresem a ještě ve třinácti letech se pomočovala. Všechny jsme se z toho dostaly až ve chvíli, kdy jsme vylétly z hnízda.“
„Celé dětství jsem cítila velký strach z neúspěchu. Dělala jsem vždy hodně věcí, muziku i sporty, ale například v tenise jsem skoro nedokázala vyhrát zápas, protože jsem byla neustále nervózní z toho, abych nehrála špatně. Abych se před lidmi neztrapnila. Bála jsem se, co by si pomysleli. Když jsem pak nějaký neúspěch opravdu zažila a řekla to doma, tak místo toho, aby mi rodiče řekli ‚Příště to vyjde!‘, jsem od nich slyšela: ‚Tak proč jsi tam chodila?!‘ Nezjišťoval se důvod, proč se tentokrát něco nepovedlo, nehledalo se řešení, jak tomu do budoucna předejít. Nejprve přišly výčitky a trest. Se sestrou jsme vždy byly hodně nervózní, když měla máma přijít domů. Bály jsme se, co jsme zas udělaly špatně. Co jsme neuklidily, na co zapomněly, čeho si nevšimly. V dětství nás i trochu bila, ale hlavně šlo o to, že jsem nikdy nevěděla, jak zareaguje. Nemohla jsem si domu po škole přivést žádnou kamarádku, protože ona pak často otevřela dveře ke mně do pokoje a okamžitě začala kvůli něčemu křičet.“
„Se sestřenicemi jsme si dodnes hodně blízké, často se setkáváme. Hodně jsme k sobě přilnuly. Je zajímavé, že všechny jsme dnes duchovněji založené. Všechny si uvědomujeme svoji osobní hodnotu a strašně nerady chodíme do konfliktů. Člověk si říká, že nechce opakovat ty stejné chyby, jaké viděl u svých rodičů. Ale je to těžké, protože to v sobě máme. Já jsem si to pořádně uvědomila až asi před pěti lety, do té doby, jsem si říkala, že mě se to netýká. Dnes vím, že když dojde na krizovou situaci, tak první, co mě automaticky napadne, je někomu říct: ‚Proč si to udělal?!‘ Výčitka. Je to zvyk, na kterém musíme pracovat. To si uvědomujeme všechny. Možná jedna ze sestřenic se v tomhle ještě trochu hledá, na tom jsme se my ostatní shodly. Ale nikdo jí to nechce říct. Nechceme jí nic vyčítat."
https://www.facebook.com/...229479287532.1073741828.408199679290512/1043405562436584/?type=3&theater