TAPINA: já si představuju, že když dokážeš sama sebe ukolovat, máš širší spektrum možností čím se můžeš zabývat. když se ukolovat nedokážeš, 3x zakázku nedodas, nefungujes (jak píšeš). musíš jít někam kde někdo jinej rozhoduje co budeš dělat a dohlíží na tebe. nemáš tolik možností jet si podle sebe.

z trestu mám značnou obavu. je děsně jednoduchý nechat se motivovat strachem ("neodmaturujes!!"); pořád mít nad sebou někoho kdo tvoje cíle kontroluje a buzeruje tě, když se odchylis.
pak není hospodárný řešit tu vnitřní motivaci. strach z trestu to udělá za mne.

jenže pak 50 procent lidí není schopno studovat VŠ, a zbývá jim zas jen job kde nějaká další autorita hrozí následky neplnění úkolů

jako proč ne, taky je to způsob života, ale pořád bych chtěla něco víc :)

prokrastinace = chorobné odkládání

za mne je ok stravi-li člověk víkend seriálovým maratonem, když se tak rozhodl a chce to

není ok, pokud se tak nerozhodl, rozhodl se janevim naučit se na zkoušku na řidičák, ale celý víkend čumí na seriály

je ok pokud se začne učit na řidičák a upřímně zjistí, že je třeba po týdnu totálně vyšťavený, učit se je nereálné, tak to vzdá a jde vědomě hrát hry nebo plavat. ví co chce a kdy se teda bude ucit. jindy.

---

s tím, že žít "zvolna" (neklást si moc cílů, prostě jen tak být a užívat si) není moc populární, souhlasím a osobně zpomalení podporuju.
jde mi ó něco jiného, to chorobné odkládání, schovavani se sám před sebou a pripadani si stejně jako debil

SAAYURI: minis že lehčí by to měl, když bych já vymyslela co on musí a nesmí dělat? pls rozved, jak to minis

KOTENCE: Jasně, že prokastinace není odpočívání či socializace; básník tím chtěl říci, že nejsme vůbec přírodou naprogramováni k plnění povinností a zábav (tedy kromě nějakého minima k přežití, které je ve skutečnosti hodně nízké), ale spíš k jiným věcem (třeba k té socializaci, protože ta JE pro člověka k přežití zásadní), se kterými bychom ve vhodném prostředí dost možná problém neměli. Je zkrátka blíže k našemu přirozenému stavu a protrhnout tohle naprogramování je jako plavat proti proudu - jde to, jen je to těžší.

Ono se schopností být uspokojivě činný je to jako s fyzickými dispozemi, nebo hudebním sluchem: naučit se vůbec pravidelně trénovat je děsně těžké, i přes veškerý trénink se nedokážeme všichni dostat na špici a o některých výkonech se nám může jenom zdát... ale docela určitě je pro spokojený život potřeba trochu toho rekreačního tréninku podnikat (v povinnostech i běhání). Chroničtí prokrastinátři jsou takový ekvivalent lidí obézních :-D Výmluvy na špatné pohybové návyky jsou to samé jako výmluvy na nějaké "musení" ve škole - dospělý člověk, který o tom ví, by se s tím měl být schopný uspokojivě srovnat. (Což se třeba mně osobně teda zrovna moc nedaří. :-D)

SAAYURI: Dik, ze jsi se otevrela.
Ja souhlasim, ze by clovek mel umet odpocivat a najit si chvilky na nicnedelani, i kdyz je porad neco na praci.
Spis prokrastinaci nevnimam jako to vypnuti hlavy. Kdyz prokrastinuju, tak nejsem uvolnena, v hlave me strasi to, co bych mela delat. Odkladam to po minutach, abych jeste odpovedela na tvuj prispevek nebo tak neco...
Neni to cas pro me. Odpocinek pro me je, kdyz si reknu, ze ted nebudu uklizet ani pracovat, ale zahraju si hodinku na kytaru/pujdu se psem/nalozim se do vany... Je to jasne vymezenej cas na tu regeneraci a opravdu se tim osvezim. Nemam u toho pocit, ze neco zanedbavam, vycitky, ze nemam hotovo.
Snazim se neprokrastinovat a tim si usetrit cas na opravdovej odpocinek a ten si pak doprat, protoze to JE dulezity.