YMLADRIS: Ja treba dosla k tomu neodkladat veci az s tim, kdyz jsem si sama pod sebou "podrizla vetev" a prisla o moznost, o kterou jsem stala. Mozna si proste nekterymi vecmi musi kazdej projit, zazit a nest nasledky, aby pochopil a priste to udelal jinak. To souvisi prave s tim, ze bych rada smerovala vychovu vyvazene v ramci podpory a trestu za urcity veci, ale ne extremne treba tak, jak to delali moji rodice, diky cemuz jsem se citila jak pises nize jako debil. Ale zase to nesmi byt tak, aby ji bylo jedno, ze neco neudela nebo v necem selze. Uvidime, jak se to povede.

YMLADRIS: Mozna, mozna deti potrebujou hranice, aby si byli jistejsi a tim padem i stastnejsi. Urcite se da v nekterych vecech nechat dite volne rozhodovat, ale myslim, ze uz jsem tu nekde psala o tom, ze az s urcitym vekem dokaze dite prevzit zodpovednost za treba takhle slozity veci.

SARGO: ok a děláš z toho nějaký závěr pro výchovu?

já bych ráda věřila, že lidi jsou schopni si svoje cíle obecně schopni určovat sami a jít za nimi svým tempem a všechno dobře dopadne. ovšem tuna úzkosti typu Vole nežije na savaně, když jo nebudeš kopat do zadku, zůstane to na krku nebo skončí v montovne .. ta zůstává. Nebo teda nee tuna (děcko je fakt chytrý, tak snad si to nějak přebere), ale úplný klid v tom nemám.

KOTENCE: Jasne, ja to ted uz mam podobne. Ale driv jsem mela v hlave "mela bys vyprat, uklidit, uvarit, atd.", kdyz jsem delala veci, ktery jsem chtela, misto tech, ktery bych podle obecnych meritek delat mela :) ale asi si rozumime...

KOTENCE: No, ja taky nejsem nepremysleci typ, proto se v zivote tak trapim :) A resim veci, ktery moje okoli vubec nenapadne resit, a proto oni jsou v pohode a ja ne, protoze je preci tolik moznosti, tolik nastrah, tolik zodpovednosti, atd. Kor ted, kdyz mam dite, na me okoli obcas kouka stylem "co to zase resis za debility, jak te to napadne", kdyz je to vlastne nekdy o dost jednodussi. A jsem z toho dost na vazkach.

Kazdopadne konkretne k uvaze - myslim, ze je v poradku, ze se lidi nudi, popr. prokrastinuji. Je to jeste o tom, jak vnimame slovo prokrastinace, z prispevku nize mam dojem, ze prokrastinace je vse, kdy "neprospivam" svetu nebo svym nejblizsim, ja naopak jako prokrastinaci nevnimam treba hrani her (pokud teda rozviji nejakou cast), nebo koukani do zdi, nebo spanek pokud splni to, co potrebuju. Samozrejme, pokud kvuli tomu clovek odklada nejake nejnutnejsi povinnosti, neni to spravne. Ale honba za kazdou cenu furt za necim bez odpocinku (fyzickyho, nebo mentalniho), je cesta do pekla. Clovek musi umet odpocivat, umet a byt sam se sebou (bez vycitek a sebeobvinovani ze by misto odpocinku a relaxace, ktery zrovna potrebuje jeho telo) a musi se umet nudit, stejne jako deti. Nebudou mit za zadkem celej zivot nekoho, kdo jim bude organizovat cas a aktivity.
Mela jsem jednu kamaradku posedlou tim, ze furt musela neco delat a splnovat nejakej "soucasnej standard", vstavala v sest, chodila spat o pulnoci, furt musela neco delat, cviceni, tancovani, prace, kamaradi, rodina, partner, vsechno rozplanovany na hodiny, vcetne jidla (s tim taky mela problemy a byla dost posedla) a obecne byla dost nesnesitelna. Neumela spat, neumela odpocivat, lidi s ni nechteli travit vetsi casovy usek, delali si z ni srandu, ze musi cekat 14 dni, nez si na ne udela 1,5 hodiny casu mezi telocvicnou a vareni jidla na druhy den, a byla dost otravna a nesnesitelna s tou svoji urputnosti.

Pak jeste dalsi vec - je rozdil mezi tim delat veci co bych mel / odskrtam si to do, na konci dne si reknu "ok, tak jsem si odskrtla 5 veci, a zejtra znova"/ a mezi tim delat veci, ktere opravdu chci / kde se v mozku spousti centrum s odmenou, prichazi flow, naplnuje me to, naprosta spokojenost /. A tady prijde konflikt mezi subjektivnim vnimanim toho, co komu tenhle stav prinasi.

A dalsi uvaha navic - nedavno jsem se bavila s mamkou o tom, ze deti jsou uzasna stvoreni, zvidava, nenechaji se zastavit (teda aspon ne ted ta, co mam 16 mesicu doma :)), a ja bych si moc prala, aby ji to v nejake forme zustalo, aby ji instituce / rodice / rodina pomohli vyvazit sebevedomi tak, aby neuspechy brala jako moznost se z toho poucit a hledat jinou cestu, kde to pujde a ktera bude vyhovovat. Takze jsem se do ty uvahy tak nejak ponorila, premejslela, prepremejslela a nesmim delat stejny chyby, jako moji rodice.

Abych to kontkretne vysvetlila - ja jsem diky rodine a institucim mela dojem, ze co jsem udelala dobre byl standard a je snad jasny, ze tak to melo bejt, a co jsem udelala spatne, v tom mi byl machan cumak. Neumoznili mi delat veci, ktere jsem si prala, na ktere jsem mela talent (proste je delat prej nebudu, nejsou penize, atd.), a vecne katastroficke scenare o tom, jak ze me bude popelar. Jen podotykam, ze jsem nikdy nemela problem s prospechem, vzdycky jsem patrila mezi ty "chytrejsi", jen jsem mela diky temhle vecem bloky /nikoho nezajima, co si myslim, bojim se lidem rikat svuj nazor, bojim se mluvit na verejnosti, atd./. Takze jsem clovek, co by chtel menit svet, a delal spoustu skvelejch veci, ale neverim v to, ze bych neco z toho sama mohla mozna nekdy dokazat... Takze to me vzdycky zase hodi zpatky do /mozna/ ubijejici soucasnosti, kdy jsem si myslela, ze budu mit vic casu a budu se moci realizovat, ale ta pece mi ho zabira tak moc, ze jsem konsternovana tak, ze pro jistotu nemam krome mozna hodiny denne cas na sebe, a tu hodinu pak misto uklidem nebo necim, co by bylo potreba, travim prikrastinaci, necim, u ceho uplne vypnu hlavu, protoze to sakra potrebuju, jinak by mi hrablo. Driv jsem mela vycitky, ze misto toho delam, co potrebuju ja, ale zpetne si rikam, ze celej den se staram o dite, pak o domacnost, pak ma nejaky potreby i muj muz, a kde jsem sakra ja, takze si uz dopravam to, co potrebuju, abych nacerpala sily, byla sama as sebou, mela nejaky uspokojeni, kdyz pro sebe mam jen minimum casu a jsem introvert a potrebuju chvili klid. Tady je prave rozdil mezi mym vnimanim prokrastinace a tim dole obecnym "ja si myslim, ze kdyz nad sebou nemaj bic", proste neco, o cem se nic osobne nevi, a je to nejak vylozeny. Proto ten muj prispevek o tom prepremysleni.

SAAYURI: To je uz podruhy v tomhle rozhovoru, kdy naznacujes, ze je lepsi moc nepremejslet. Ja to neumim, jsem analytickej typ, premejsleni je moje domena, ale ta myslenka me zaujala (premejslim nad ni :-)).
Napada te k tomu jeste neco? Muzes to trochu rozvinout, prosim?
SARGO: Zajimavy o tech vcelach, to jsem nevedela. Asi setrej energii ty spolecnosti, z toho by prokrastinace na podvedomi urovni mohla vzniknout. Akorat prokrastinace neni odpocivani a socializace, vetsinou je to zabijeni casu jen tak, aby clovek odlozil splneni ukolu, kterej uz je danej. Ja po takovym case nejsem odpocata ani omylem, spis otravena. U sebe v tom vidim bloky toho "musu", ktery vznikly nekdy v detstvi.

ALI_EN: Nezabere jedna věta, dodám další. Nezabere další... no, říkal si o to. :-D

TAPINA: Jo, to je bližší mé realitě :-)) Ale ukládá se to! Sice to vylézá až po letech, a na některé stále marně čekám... ale je to tam. :-)

ALI_EN: Závidím takového tříleťáka. Můj chlapeček má prakticky od narození pevný názor na věci, se kterým vysvětlování nehne. Navíc používá v diskuzi tzv. instantní argument - cokoli řeknu, obrátí v negativ a používá jako protitvrzení. Pak třeba za půl roku si všimnu, že se mu to moje vysvětlování v hlavě přece jen uložilo a časem to ten jeho názor ovlivnilo, ale v okamžité situaci to použít prostě nejde.