byl jsem s dcerou někde v airbnb, v nějakém bývalém statku nebo co, kupodivu v praze kde bydlíme, kousek od bytu, snová logika, neřešme.
byl to barák s výhledem do kyjvského údolí. a jednou se tam takhle vracíme autobusem... a v tom údolí pochodují dva obří roboti, něco jako at-at walker ze starwars ale kulatý a zaoblený jak z války světů, rozbíjeli baráky, zašlapávali lidi, rozkopavali auta a stříleli plazmové sloupy které tavily asfalt... a všem kolem to bylo absolutně jedno! všichni to ignorovali a když jsem na to upozornil tak mě okřikovali ať nehrotím, že se nic neděje.
nedalo mi to a začal jsem se evakuovat, dceru jsem vyslal tramvají domů a začal nakládat věci do auta. v tom se začali do toho statku přijíždět auta a z nich vystupovat lidi, jakože nový turnus. bylo mi řečeno že se máme všichni vypravit do kanclu majitele kde já odevzdám jemu klíče od ubytka a těm novým ho on předá.
tak jsme šli. většina z nás nahá, neřešme. došli jsme k něčemu co vypadalo jako ten nejtemější hiphop klub z bronxu a že tam to jako je. u vstupu mi řekli že my co odevzdáváme musíme dovnitř s páskou přes oči. to mě bylo divné, zejména proto že za holkou co mě chtěla nandat pásku byla další a ta už měla připravená pouta.
to se mi nelíbilo takže jsem po nich mrsknul klíče, vykroutil se a prorazil si cestu k východu. následně jsem za nejbližším stromem číhal jak se situace vyvyne. ukázalo se že jistá skupina obyvatel si vyjednala ochranu od alienu za to, že jim seženou a odevzdají skupinu konkrétních lidí které alieni z nějakého důvodu chtějí. já byl určen k odevzdání.
to mě fest nasralo. našel jsem si dva nejpevnější klacky, každý chytil do jedné ruky a postavil se k východu z klubu (stále nahý) s tím že kdo vyleze, ten dostane, protože takhle teda ne!
těsně před prvním dopadem kyje na hlavu zrádce, zaprodance a kolaboranta... mě vzbudil budík.

Byla jsem se skupinou lidí a celé to bylo hodně symbolické a zaměřené na mou sestru... Byli jsme u ní nejdřív v malém pokoji a pak v několika patrové chatě, která vypadala jak hodně cool lokace z videohry.
Sestra měla v pokoji několik zvířátek, v průběhu snu se měnil počet i druhy, a skupina se chovala dost podle jejího chování a názorů.

Nejdřív všechno vypadalo celkem dobře, přestože sestra projevovala vůči mně takovou jako agresi mimochodem, jako bývá mezi sourozenci často, dokud jsou v dětském věku.
Pak někdo rozdal každému z nás něco, co vypadalo jako diapozitivy, ale jen s temnotou místo obrázku. Když se přes to člověk podíval, pro ostatní se okolo něj lehce rozsvítila podivná žlutavá záře a on sám vnímal věci jinak, chápal některé věci víc a hlavně to vnitřní pochopení vyvolávalo silnou touhu po opakování. A protože to fungovalo nejlíp při pohledu do temnoty, lidi občas zůstávali zírat do temné vody a nevnímali, že se topí, nakláněli se nebezpečně nad propastí a podobně.
Než jsem se rozhodla, jestli to zkusit taky, viděla jsem, v jak nebezpečných situacích jsou ostatní, takže jsem místo toho začala běhat a poletovat po okolí, vytahovat lidi z vody, od různých jam a dalšího nebezpečí, a pokládat je na bezpečnou půdu. Sice jsem jim tím trochu zkrátila halucinaci, protože už nezírali do temnot, ale aspoň je to nestálo život.

A pak se z toho všichni začali dostávat, začali víc vnímat realitu... Ale nevnímali mě.
Bavili se spolu a jako by mou přítomnost ve vzpomínkách nahrazovali jinými věcmi a lidmi.
Já vnímala, že jsem méně a méně hmotná a že mě něco fyzicky táhne pryč. Což když se nemůžete ničeho chytit a procházíte hmotou, není úplně ideální.
V hlavě se mi ozvala entita lovecraftového typu. Prý jsem na sebe svým chováním upozornila prastaré božstvo a ostatní teď pustí, ale mě vtáhne do Žluté propasti.
Vizualizovalo se mi cosi jako kulatá vrata na nebi, která se otevřela a kolem se utvořil vír jak ve výlevce, který ale vtahoval jen konkrétní věci, například mě.
V tu chvíli jsem se držela poslední věci, co ještě šla uchopit, kovové mříže, která symbolicky oddělovala můj svět od prázdnoty vedoucí k zmíněným vratům.

Pak mi hlas řekl, že mám šanci se zachránit.
Sestra a známí z té party si vzpomněli, že existuju a přišli k mříži.
Hlas jim řekl, že mě osvobodí, pokud se sestra vzdá některého z imaginárních mazlíčků (nešlo o to obětovat živé zvíře, ale vybrat z několika možností v omezeném čase). Sestra hned řekla, že rozhodně, samozřejmě, že mě zachrání... Ale pak začala řešit, kterého se tedy vzdá.
A rozhodovala se dlouho.
Moje ruce byly méně a méně skutečné, takže bylo náročnější se udržet, mřížová vrata se jako symbolický odpočet pomalu zavírala a sestra řešila "týjo... Já nevím... A možná, ale možná spíš C?"
Až když jsem promáchla skrz mříž a bezmocně se řítila vstříc neznámu, tak se sestra nějak rozhodla, i když technicky už po termínu.
Vrátilo mě to zpět před mříž, opět dost hmotnou, abych mohla stát. Kolena se mi klepala a musela jsem se opírat o mříž.
Ostatní zajásali, že je vše v pohodě a vrátili se se sestrou do domu.
Já opět slyšela v hlavě ten hlas.
Řekl, že technicky se vrata neotevřela, to, co jsem cítila, bylo jen kukátko.
Vizualizovala se mi opět vrata a místo otevření celých se uprostřed otevřela jen malá kulatá část. Pořád to bylo velké, že bych se pohodlně vešla, ale fungovalo to tak, že síla a rychlost, jakou táhlo tohle "kukátko" byla poměrově neskutečně menší než kdyby se otevřela celá vrata, kam by vešel celý dům...

Včera se mi povedlo rozbít talíř, takže pochopitelně se mi zdálo o tom, že na co sáhnu to rozbiju.
Drahou elektroniku, stůl.. nakonec nějakou drahou konec na čaj. Tu už jsem rezignovane hodil do odpadu.
Sen koncil tak, že za mnou přišel šéf a s vážnou "je mi líto tváří" mi chtěl říct, že budu muset skončit. Ani jsem ho nenechal dopovědět, či chtěl a řekl.jsem mu, že je to jasný. Pak jsem se vzbudil.

Měli jsme velkou rodinou oslavu Silvestra. Během večera jsme měli udělat rituál, v rámci kterého jsme měli jít na hřbitov za našimi mrtvými příbuznými, nabídnout jim sto chlebíčků na usmířenou a následně zapálit sto svíček, aby nezasahovali do našeho světa.
Tenhle rok měly být chlebíčky a svíčky na mně, ale nikdo mi o tom neřekl, takže jsme neměli duchům zesnulých co nabídnout, a následkem toho začalo silně pršet.

Zdálo se mi, že jsem byl v místě, kde jsem bydlel jako malej.
Při cestě na zahrádky jsem si tal trip (resp nějakej prášek obdobné funkce). Všechno se rozzářilo a najednou se tam objevil můj pes z dětsví.
Začali jsme si spolu hrát a mluvili jsme spolu. Už nevím co, ale bylo to super.

Zdálo se mi, že mámin extra protivný soused je doktor a že já jsem to zjistila až v momentě, kdy jsem seděla v čekárně a otevřely se dveře ordinace s obligátním "A kdo je další?"

Často se mi vrací sny, ve kterých vědomě odcházím z tohohle světa. Dneska mě to probudilo ve 3 ráno (ještě ke všemu se mi sama od sebe v obýváku pustila tv asi nějakou aktualizací, což mě zaskočilo). Často v těch snech prožívám bolest, lhostejnost a přehlížení konkrétní osoby. Pak slyším takový volání, že už to můžu vzdát, že nic hezkýho nepřijde, tak jdu. Je mi to líto, ale jdu a tu smrt si odžiju. Někdy to dlouho bolí, jindy je to rychlý. Někdy se zas vrátím zpátky do toho snu na začátek a někdy přijde dlouhá tma. Většinou se pak probudím brečící a musím spát trapně s lampičkou. Dneska jsem procházela před probuzením dokonce rozkladem vlastního těla.

Zdálo se mi, že jsem vyhrála 100 milionů a hádala jsem se s přítelem, že jsem mu chtěla půlku dát a on to nechtěl. Tak jsem to vyprávěla příteli a hádali jsme se stejně, že on by to nepřijal. Jen těch 100 milionů chybělo. Ve skutečnosti pro mě udělal tolik, že bych mu chtěla půlku dát, i kdybych vyhrála míň.

Předevčírem se mi zdálo, že jsem umřela. A bylo to super. Takový hezký, odpočinkový a až meditační sen. Umřela jsem při běhu v horách (špatně jsem šlápla na kámen a zřítila se do strže) a pak jsem se objevila v noci u horského jezera, dívala se na hvězdné nebe a najednou se tam objevil můj dávno mrtvý kamarád a říká mi: "Tak konečně jsi tady, to ti to trvalo." Takový klid jsem už hrozně dlouho nezažila. Kdyby to tak mělo být, tak se už vůbec nebojím :-)

Na dnešek se mi ve snu objevil ten samý kamarád jako v předchozím příspěvku a většinu doby mě provázelo něco, co jsem vnímala jako svou reálnou kočku, která ale zůstala doma, já jsem teď na dovolené jinde.

Ve snu mi kamarád řekl, že ve skutečnosti není mrtvý, můžu jít za ním, jen to je trochu komplikovaná cesta a hlavně nechce, aby se o něm dozvěděl někdo další.
Vyrazila jsem na sraz a zahrnovalo to ukrást koloběžku nebo nákupní vozík? Bylo to něco s kolečky, na čem jsem prudce sjížděla nějakou silnici ze svahu. Něco se nepovedlo a brutálně jsem se o něco rozsekala. Kočka byla smutná.
Probrala jsem se doma zafačovaná.
Fungovalo mi, že s rukou na hlavě jsem byla neviditelná, tak jsem šla do vedlejší místnosti, kde měl táta pár kamarádů, což zde byli herci z prvorepublikových filmů, kteří řešili, jak umřel nějaký jejich známý, že můj kamarád je opravdu mrtvý a mě zjevně asi hrabe a že se kolem dějou divný věci (neviditelná já a neviditelná kočka jsme hýbaly věcmi a pro ně to bylo matoucí).

Už před delší dobou se mi zdál sen, ve kterém se mi zjevil můj blízký kamarád, který v reálu už několik let nežije. V tom snu mi říkal, že nevadí, že na mě nikdo jiný nemá čas, on na mě bude mít čas vždycky. A bylo to současně strašně smutné a depresivní a takovým lehce děsivým způsobem uklidňující.

Zdálo se mi, že mám dvě děti. Velmi zrychleně v tom snu bylo i těhotenství a tak, ale spíš jako sestřih ze sitcomu, kde je důraz na jinou postavu (což byl nějaký "známý", co se zajímal až nezdravě moc a chtěl u všeho být).
Pak se to zrychlilo, kdy jsem měla malé druhé a náhodou bylo jen o den mladší než sestry... Asi třetí? Rozhodně měla ve snu dětí víc.
A řešilo se jméno... Sestra řešila jméno holčičky, jestli se má jmenovat po ní nebo po tchýni (ale její nejmladší byl kluk) a já prohlásila, že moje mladší, holčička, bude Heda (po probuzení nechápu proč).

Pak se řešilo spoustu drobností, mamka a sestra všechno věděly nejlíp...
A pak jsem musela na spoustu povinných návštěv po příbuzných a známých.
Klukovi v té době byly asi 3 a byl velmi samostatný jen už toho měl taky dost, holčičce necelé 2 a spala mi v náručí.
Pak se kluk ještě pro něco vracel při odchodu a někdo ze známých ho nedopatřením shodil ze schodů.
To už byli všichni víceméně pryč, já v náručí jedno dítě vyčerpané spící a druhé v bezvědomí a ještě mi telefonoval někdo možná přítel? že bezpodmínečně musíme na maškarní a mám děti připravit, ale já do toho rozhovoru nezvládla vůbec nic říct. Takže jsem se zoufale snažila vyšplhat do prudkého svahu od řeky a doufala, že se tak dostanu k nemocnici, držela pevně obě děti a do uší mi zněl proud slov o akci, která mě absolutně nezajímala, ale nešlo to přerušit ani vypnout a nemohla jsem kvůli tomu volat pomoc...

4,5 měsíční problémy se spánkem mi dneska vykompenzoval sen o půjčovně nástrojů, kde měli konečně i harfu a já měla nebetyčnou radost, že na ni můžu celou noc hrát. Ach! Ale bolej mě trochu prsty, ne, že ne…

Zdálo se mi, že Čína postavila na mistrovství světa v ledním hokeji jeden z nejlepších týmů na světě, a my jsme s nimi měli hrát o titul. Zároveň ale v pravidlech šampionátu proběhly změny, a o sporných momentech - pochybných gólech a tak - už nerozhodovali rozhodčí, ale představenstva tři korporací, které šampionátu daly největší sponzorský dar - a v jedné z nich měla Komunistická strana Číny většinový podíl.

Jsem na Šumavě. Slunce zapadlo,ale este svítí na mraky, které jsou nad údolím kde rostou stromy. Maji takovou hezkou zlatou barvu. Najednou se ty mraky začnou měnit do takových spirál a hle najednou je z nich ohromná postava Libuše, která jede na jejím koni. Vlasy ji vlajou a jakoby jede nad tou krajinou.
Třikrát jsem se rozbrečel dojetím. Vím, že ji miluju.

Mnoho snů. Poslední dobou se ráno budím a pospávám, takže se mi zdá mnoho snů.
Sen 1: byl jsem s rodinou před svoji starou základkou. Po chodníku na naší straně šla cikánka a měla maláho rotvajlera. Takovýho trochu jetýho.
Reflex zavelel, že se ní nechci nic mít, ale pochopitelně pes se ke mě měl, a ona že mi ho dá, když se ten pes tak kě mě má. Nechtěl jsem.
Pak ale k bábě přišel ultra velkej (a taky jetej) dobrman a tomu jsem se pochopitelně taky líbil. Baba, že mi teda v klidu dá jeho.
Ten pes byl fakt velkej, trochu ošklivej, ale tak, že z trochou práce by byl ok a já, mno, já už ho taky chtěl, ale začal jsem nad tím přemejšlet.
Byt, chodím do práce, pes potřebuje běhat. Co na to domácí? Tak jsem zavolal domácím a mám pocit, že to nakonec nevyšlo.
Sen 2: Byl jsem nějakej hrdina na severu (Finsko). Bojoval jsem se zločinem a asi celkem dobře. Pamatuju si, že jak bylo po všem, tak jsem jel na motorovejch saních do svého úkrytu nějde na ledovým jezeře. Ačkoliv to vypadalo dobře schovaný (asi i za pomoci nějakého hi-tech), tak jsem si začal klást otázku, jestli mě tam přeci jenom někdo nenanjde. Nakonec jsem se svalil na gauč se skotskou v ruce a odpočícal.
Sen 3: Byl jsem v nějakým maloměstě a někdo tam znásilnil early náctilenou holku. Po nějaký době se hajzla podařilo najít a zavolali jsme soudce.
Ten přijel a začal probíhat soud. V nějaký úzký mšstský zasedačce. Bylo to zlváštně mixlí, protože soudce působil jako z US (byť mluvil čestky), ale policajti byli Češi.
Všichni jsme volali po hrdelním trestu. Všichni jsme tu holku znali a na děti se nešahá.
Už to skoro vypadalo, že to tak dopadne, ale soudce si na poslední chvíli vzal den na rozmyšlenou.
Sen 4: Opět někde na severu. Koordinoval jsem dronovej a útok po vodě proti russákům. Koordinaval jsem toho už dost, ale tohle bylo důležitý. Měli někde "centrálu" u břehu, tak jsme tam byli s přístrojí to omrknout na živo. Získlaly se informace, které jsme chtěli a plavali jsme domů. Pak jsem se vzbudil.

Z nějakého důvodu mi mozek naservíroval kompletní akční film o tom, že jsem součást posádky zásobovací lodi na cizí planetě a jsem uvězněný v dole, kde jsou i vetřelci. Figurovali v tom žoldáci, kteří přišli pro vetřelčí vejce, dělníci loajální megakorporaci, kteří nás na konci zradili, hromada plamenometů, nástražné miny, voda kapající ze stropu a jedna (relativně slabá vetřelčí královna.

Mělo o i sequel v podobě boje proti kapitalismu (vyrážel jsem do něčeho co byl mix mezi zábavním parkem a kolonií, abych tam začal nepokoje proti výše zmíněné megakorporaci), ale to už jsem se probudil. Představa, že by boj proti kapitalismu měl úspěch, byla už moc optimistické sci-fi, než aby to moje spící hlava dokázala udržet konzistentní.