Byl jsem u vysehraského tunelu, chci se podivat na Vltavu, ale úplně vyschla. Tekl tam jen takový potok. Smutný pohled.

Nedávno jsem ztratila přítelovy klíče od bytu. A zdálo se mi, že jsem u něj, on šel do práce a najednou tam někdo vpadnul a pobodal mě. Já nemyslela na nic jiného, než že chci ty klíče. Nakonec jsem mu je vyrvala, utekl, ale já skončila brutálně pobodaná. Tak volám příteli, že mám dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá zpráva je, že klíče mám a ta špatná, že asi umřu. Brr

LOVE_DALI: * Nebyla to nemocnice. Byla to očetřovna
* celkově ten vibe byl hardwarově jako John Wick a "mindset" jako škola pokémonů

Zdále se mi, že jsem byl nějakým mladým agentem (skoro jako něco z japonskýho anime). Dostali jsme s bandou nějakou akci.
Bylo o tom se dostat do nějakýho velína a sezbírat tam z konmpů data.
Ten komplex, kde to bylo byl nějakde na kopci, resp haldě, jako bejvá po těžení uhlí.
Ta halda měla nekolik vrstev, ale to nám už bylo známý. Nejeneom teda proto, že jsme to na breefingu nastudovali, ale proto, že jsme tam už párkrát byli.
Bylo nás 5 a každej měl s sebou nějakej kus device. Třeba někdo nějakýho kompa etc.
Museli jsme nahoru rychle, ale opatrně. Byl to celkem fofr než jsme se dostali do posledního "sedla". Teda bylo to tak s vyplazeným jazykem, ale jo. Vlastně to ani sedlo nebylo, ale spíš takovje mikroskopickej výklenek. Vylezli jsme tam, obhlídli situaci a udělali rychlej průnik do velina.
Tam, pokud vím, tak vedly jenom jedny a celkem příkrý schody.
Dostali jsme se tam, kdyždej vytáhl svůj kus hardware, zapojili jsme to vsěchno do kupy a začali tahat data.
Pochopitelně, akce rupla a věděli o nás, takže skoro až jako z filmu už se to venku začalo hemžit a já jsem jako velitel zavelel, až se zbytek teamu ztatí, že to dedělám sám. Věděl jsem, že uspěju.
Poslal jsem je teda pryč a do poslední chvíle jsem byl na velíně, natahl data, veškerej hardware zmenšil (ano naše agentura měla u takovýhle možnosti) a začal pozvolna mizet. Sbali jsem si tedy věci, šel k těm jedinejm dveřím od velína, otevřel je a tam?
Nějakej strašně (až abnostnálně vysokej maník s brejlema).V ksichtu mi připomínal tátu kamaráda a kamarádky z dětství (toho jsem viděl naposled tak když mi bylo 5). Koukal na mě a já na něj.
Ale byl v klidu a nakonec řekl, že mi něco ukáže a že mii něco dá, protože už ho sere, co ta firma dělá.
Podíval se na žebrík, co byl zyvěšenej na schodech vedle (tak logicky žádný schody bejt neměly, ale byly tam :D), začal ten žebřík stahovat dolů a skoro jsem nabyl dojmu, že bych tam měl, lízt, ale to jsem nechtěl, protože to vypadalo tak správně "na závratě a spadneš". Vylezl tam, slezl a podal mi nějakej device, kterej měl strašně malej display a vedle mechanický tlačítka. Ani ne celá klávesnice, spiš numpad a pák základních ovládacích kláves.
)Jak do toho datloval, tak mě zaulajo, jak velký má prsty). Sebrel jsem to, změnšil a dal se na útěk.
Resp. bylo nad Slunce jasný, že útěk nebyl možnej, tak se musel jít schovat. Voli jsem taktiku, že pod Sluncem je největší tma, a tak jsem se schoval někde v nějaký garáži na trámy u stropu. Snad jsme měli i nšjaký cloaking device, nevím. V hlavě mi jelo, že to musím taky udělat tak, aby mi nemohli jít po stopě psi.
Nakonec jsme se teda schoval a čekal. Doopravdy 3 dny. Sen udělal takovej fast forward, ale jo bylo to 3 dny.
Slezl jsem dolů a celkem "klidně" (ale brutálně utahaně) odešel.
Jak jsem lezl t tý haldy, tak jsem tam postal jenej team/jinou bandu, co na mě čekali.
Moc jsem jim neřekl, jenom to, že jdu dolů do školy.
Totiž ta naše organizace byla něco jako i škola na agenty.
Slezl jsem to dolů do (našeho) města a tam to vypadalo moc pěkne. Letní večer, lampy svítily a ulicích další agenti, co tam třeba houfně behali a zdravil mě. Všichni o mě a o misi věděli, tak byl v jejich tvářích vidět údiv a respekt. Někteří zasalutovali.
Dobehl jsem k baru. To byla tak jediná věc, co jsem ve svém stavu chtěl vidět. Prostě si dát panáka a svalit se tam (věděl jsem, že jsem už v bezpečí, tak je to jedno). Došel jsem tam. Sotva stojíc na nohou a s totálně prázdým hrdlem jsem si porušil (jako vždy skotskou). Panáka mi nalili do prázdný patrony od brokovnice. Já ho vypil a složil se.
Pak jsem tak nějak v polokomatu vnímal, jak zavolali doktory, jak mě doktoři naložili a vezli k nám do nemocnice.
Pak jsem se probral. Věděl jsem, že je všechno v pořádku a že budu muset jít ústně předat hláčení.
To jsem předal a nakonec zůstal stát v krásně dřevek obložený místnosti sám. Pak jsem se vzbudil.
#Nedělníšlofíčeknagauči

Zdálo se mi, že jsem si začala poměr s naším ředitelem. Vypadalo to všechno super krásně, než jsem si uvědomila, že si poseru celý život. Jak profesní, tak i soukromý. Já prostě ani ve snu nemůžu být nezodpovědná :-)

už tři noci za sebou se mi zdá, že jsem konečně poskládal rubikovu kostku.

se s tim morduju už... čtyři dny! a furt ne a ne a ne! ona musí bejt rozbitá!

no tak jo. moje druhá největší noční můra. v mládí často, teď jednou rok a tendence klesá. absolutně netuším jaké trauma nebo zažitek to způsobyl.
tátu jsem měl rád. takový kufr jsme nikdy neměli. čtyřístek jsem v životě nenašel.

stojím na místě ve tmě. přede mnou kruh světla, po jeho obvodu divoce křepčí cca dvacet kostlivců, všichni tančí synchroně a trochu trhaně, animace cuká jako ve filmech od karla zemana.

uprostřed kruhu kostlivců leží starý hnědý kožený kufr, má dva výrazné bronzové zámky a nafouknuté víko.
je plný utržených čtyřlístků. je jich kupka, přepadávají přes jeho okraj. kufr na první pohled nepůjde zavřít.

za kufrem stojí táta. ja vím že kufr nepůjde zavřít. on ví že kufr nepůjde zavřít. on ví že já vím.

zle se na mě zakření. podívá se na kufr, na mě, stoupne na kufr a začne po něm divoce snožmo skákat jakože ho chce zavřít silou. kostlivci přizpůsobí tempo tance frekvenci jeho skákání. kufr pokaždé zapruží a vrátí se do původní polohy, jen pár lístků spadne přes okraj. v podstatě malá trampolína. asi pětrkát na něj takhle dupne.

táta seskočí. párkrát zašvenkuje pohledem na mě, na kufr, na mě a naskočí na něj znovu.

furt se zle kření. listky přepadájí. kufr se nezavíra. kostlivci tanči. táta se kření.

není pomoci. není spásy. zkáza, zmar a šílenství.

Dnes to byl pěkný sen u kterého i dost přesně vím z čeho vycházel.
Zdálo se mi o Lamiczce. A bylo to prakticky přesně jak když by dnešní AI modely generují videa. A jek ten příběh toho dobrodružství měl nelogičnosti. Jen vstupními daty bylo, že jsem viděl rozhovor s Klárou Trojanovou (mají nebo měli podobné oči/pohled) a pak jak jsem se díval na gameplay Star Wars Monopoly.
Ale končil happiendem. Že jsem ji našel nebo došel do cíle kde se s úsměvem objevila. A jako že konečně jsem ten dobrodružný příběh dokončil.

Tenhle sen nějak nepobírám. Jako že, byl dost řekněme žánrově odlišný. A hlavně si myslím, že je to zase jeden z těch co mi něco jasně naznačuje a já nemám vůbec tušení co?

Reálný kamarád ve snu (z části číňan i když vypadá spíš jak arab) mi daroval zvláštní letenku do Číny nebo Vietnamu či tam někam.
Ta letenka vypadala jako ten hranolová jednorázová e-Vap cigareta řekněme barvy ananasu? Něco mezi žlutou a oranžovou.
Na ní černým elektronickým inkoustovým písmem byly nějaké údaje jako, že kategorie, doletová vzdálenost. Sotva jsem to přečetl. 7700km nebo tak něco. A pak ještě nějaké údaje ještě drobnějším písmem.

Mělo se jednat o nějakou speciální, hodně drahou letenku na nějaký luxusní let a i s ubytováním nevím na jak dlouho.
Vážil jsem si toho a zároveň i cítil obrovské napětí, enormní stres a zodpovědnost abych neselhal.

Pak se ten sen tak nějak časově jakoby v jeden okamžik dvě až tři časové události od sebe v sobě.
Ten kamarád volá, že letíme a že čeká na nějaký červený vlak co je na letiště nebo od letiště, ale jako spíš už někde v Asii.
Do toho mu video hovorem ke kterému mě připojí, volá nějaký hodně bohatý kamarád a influencer. Kterého osobně neznám ani nevím kdo to je a nabízí nám, že tam je zrovna také jen o něco dál a nabízí, že můžeme být ubytováni u něj v nějakém ještě luxusnějším ubytování a delší dobu. V tom videohovoru se vznáší v beztížném stavu a vypadá to že je jako na nějaké palubní párty.
Ale na to ta speciální letenka s ubytováním nestačí. Ale ten kamarádův kamarád v tom hovoru říká, že tohle už podle tvaru je speciální elektronická kreditová letenka a že se dá upravovat. A její kapacita je 10 000km, když se zruší to ubytování. A dá se měnit její parametry prakticky dle libosti do toho maximálního kreditu a že na prodloužení o dalších 700km bohatě stačí a ještě zbyde něco na útratu a že to bydlení nemusíme řešit a budeme bydlet u něho. A že by to zní moc fajn. A tak se domlouváme, když že je tady taková možnost a že tedy proč do toho nejít. A taky když ten kamarád by se s tím bohatým kamarádem rád připojil, protože ho hodně dlouho neviděl.

Pak si nějak klasicky voláme, ale jako každý v jiné situaci. Kdy kamarád si myslí, že už jedu na letiště. A že on už čeká na ten červený vlak a že už ho vidí jak jede.
Jenže já zjistím že vlastně nemám ani zabaleno a nejsem ani připraven k odchodu a byl jsem v domnění, že plánujeme a připravujeme se. A ve skutečnosti já absolutně nějak nestíhám.

Takže tak trochu nezvykle na mě až jako freakout ale takový klidový nebo vnitřní. A že se na to chci vykašlat vzdát to a toužím víc po klidu než po před cestovním stresu. A nechat ten hodně drahý dar co bych si v životě nemohl dovolit, prostě propadnout. A to i když jsem nikdy neletěl letadlem a jako rád bych si zkusil ten zážitek. A tohle navíc by byl extra zážitek nejen pro mě, ale pro většinu lidí co by většina z nich ani neváhala. I když i on ty letenky s ubytováním také dostal od někoho zdarma.
Ale při té konečné komunikaci byl trochu naštvaný-zklamaný, že nemám ani sbaleno a že dávno nejsem na cestě a že jsme se měli potkat na té stanici a vydali se na letiště.

A teď to ještě stále už hodinu zkouším vydejchat a přijít na to co asi bude? Jestli jsem na něco zapomněl a bude z toho průšvih? A nebo jestli to nějak nesouvisí že mám jet za fotrem do Brna a pak ještě před tím ten kamarád by chtěl dát vodní dýmku. Ale do obojího se mi moc nechce a hlavně do toho prvního už vůbec, kdy nemám nějaký záložní plán v tom Brně se aspoň s někým z nyxu potkat ať už s někým s kým jsem se už dířve potkal a nebo novou osobu. Obvykle jsem to měl tak vždy.

No a tak nějak doufám že když jsem se takhle vypsal, že mi to pomůže rychleji se zbavit těch nepříjemných pocitů.

měli jsme jet na dovolenou do polska.
někde jsem blbě uhnul a skončili jsme v moskvě.
jak jsme tam dojeli tak před našima očima to město začalo hořet.
než jsem dořešil dilema jestli zůstat, tvářit se nenápadně, nebo to hned otočit a zdrhat (čímž bychom vyvolali podezření že je to naše dílo), tak zazvonil budík.

Dalsi z "Co to sakra bylo" sen.
Zdalo se mi, ze nam zavolal bejvalej domaci, co nam pronajímal půlku baráku. My nerikam, ze jsme se rozesli ve zlym, ale muesli jsme ustoupit vychlastanejm sousedum, protoze on to nechtel resit.
Mno tedy mam ho na drate a přemlouvá me, jestli bychom se tam nechtěli vratit.
"A co Slováci?"
"Ty nereste."
Nechtelo se mi, ale nakonec zacal přemlouvat aspon na přespání a teda s tim, ze jako v pohode a ze se tam druhej den rwno orijde nekdo podívat i tak.
Z nějakýho zahadnyho duvodu jsme to nakonec prijali.
Nechal klice pred barakem.
Přijeli jsme tam. Nikde nikdo. Vzali klic, sli se projit a pak sli na byt. Byl vymqlovanej tak, jak jselme si ho vymalovali, kdyz jsme se nastehovali a ne tak, jak jsme ho nechali vymalovat prinpredani.
Byt a koneckonců barak byl komplet prazdnej. Jenom dvojluzko v loznici a u mladyho taky postel.
Prespali jsme tam.
Rano uz jsme byli vzhůru a me zacala dochazet ta celá bizardnost toho co se stalo (resp zacal jsem se tady budit a ozývala se logika).
K tomu uz sli k baraku ty lidi, co se na ten byt meli jít podívat.
"Co tady sakra delame?! Proc jsme tady? Vzdyt to nedava smysl!"

Dětský pokojík v provedení vězeňské cely - holé, na beton oškrabané stěny, místo lustru žárovka, místo postele záchodová mísa. U zdi v rozprskané kaluži krve stojí vázička s několika uschlými klacíky, na kterých jakoby rostla spousta malých červených bobulí. Jedna z nich se s těžkým bzukotem vznese a opile poletuje kolem. Všechno jsou to mouchy napité k prasknutí. Vůbec se nemůžu soustředit na tu celostránkovou osmisměrku na hrubém modrém papíře. Papír je aspoň 40 let starý, nicméně v osmisměrce není ani čárka.

Další sen, kde mozek očividně reflektoval udáosti posledních dní.
Zdálo se mi, že jeden kamarád z mládí má nějakeký problémy se svoji holkou (kamarád vlastně připomínal vzhledem i chováním manika na Maidenech, kterej tam byl nasranej, až mi jeho slečna řekla, že jsem je nasranej, ať jde pryč).
Nějak jsem se s tou slečnou dal do řeči a řekl bych, že jako "utěšitel" jsem to dopracoval do stavu, že to spolu zkusíme. Tedy hned po tom, co se utešíme u mě doma na starým bytě, kde jsem bydlel jako malej. Byla tam i moje rodina (táta a máma). S tátou se nějak dalo mluvit (opět reflexe posledních dní a defacto procesu, co začal už tak 1y+).
Mno, byl jsem v pokoji a čekal na to, co mám utěšit, a pak jsem se vzbudil.

Trochu z jiného soudku. Mám třeba navidomýho (od malička) kámoše, s kterým jsem se kdysi bavil o snech a ten říkal, že se mu normálně sny zdaj. Že tam vidí a třeba řídí auto.. :)

Se mi dnes zdálo, ze jsem seděl v restauraci na zahrádce a objednal si řízek s bramborovým salátem a studenou minerálku. A jak na potvoru, když přišla servírka s orosenou flaškou minerálky a říkala že řízek hned donese, tak jsem se vzbudil.
Mám prostě pech.

Zdál se mi extrémně realistický sen, že pracuju v kanceláři uvnitř obří lodi na moři, cestující mezi dimenzemi, kde se každý den opakuje stejný cyklus zakončený brutálním bojem o přežití, ze kterého vyšel živý jen 1 z desítek lidí. Všichni věděli, že po smrti se zase probudíme v další realitě, ale stejně jsme se jí děsili, bojovali, protože to umírání bylo pokaždý bolestivě skutečný.

Zdal se mi klasický mix snů.
Nicméně, posledni sen se odehral v dedove starym baraku, kterej vypadal jako mix toho, jak byl kdysi a co z nej udelali Holandani po tom, co ho koupili.
Nahore na pude jsem mel mixak a namichal jsem tak 4 hodinovej old school trance set. Mel konkretne 4:00:02.
Byl to set, co sel az na dřeň. Cira esence a pocta te doby, kdy jednotlive tracky vznikaly. Technicky byl ten set dokonalý.
Kdyz jsem to namichal, pustil jsem to pár lidem venku. Kdyz to skoncilo, zustali jsme vsichni v melancholické náladě a vzpomínali na doby davno minulé.

provedl jsem neco strasneho, odporneho a zavrzenihodneho... ale vubec jsem si nepamatoval co to bylo.
vsichni se na me hrozne ksichtili a meli hlasky jako "no ty mas odvahu vubec jeste vyjit mezi lidi po tom cos proved".
a nikdo mi nebyl sto vysvetlit cim jsem se provinil, bylo to neco tak desnyho ze o tom vsichni odmitali mluvit a prej "prijd si na to sam".
ale jak hernajs kdyz vubec nevim ze jsem neco provedl?

sen skoncil tak ze jsem na ulici zaklekl nahodneho cizince a zlomil mu ukazovacek s tim ze budu velice rad pokracovat s ostanimi prsty jestli mi okamzite kurva nevyklopi co o me vi cela republika a ja ne!!!