FAJL: Ale ano, jen si bodni. Pokusím se Ti odpovědět a rovnou říkám, že neaspiruji na všeobecné vysvětlení, ale na svoji interpretativní vizi. Nerada bych rozjela podobný flame, jako se loni stal Argannah. Po zpětném čtení té debaty mi přišlo, že hlavní problém byl v tom, že Argannah je akademička, která je zvyklá polemizovat i o citlivých tématech způsobem, který má podnítit debatu jiným, neotřelým směrem. Jenomže to zasahovalo moc do živého a někde tam došlo k nepochopení.
Gender je do velké části (např. v určitým směrech antropologie se zastává názor, že i plně) sociální konstrukt. Problém s genderovou identitou tedy vlastně značí problém se ztotožněním se se sociálními statusy a rolemi, které jsou Ti připsány - většinou na základě biologického pohlaví (můžeme vést debatu o tom, jak moc do toho zasahují další spol. statusy jako dospívající, matka, otec, samostatně se živící jedinec apod.).
Víceméně jsou to guideliny na to, jak se máš chovat a co se od Tebe zpětně očekává, že asi přibližně budeš dělat. Kouzlo je v tom, že tyhle kategorie a očekávání vlastně nejsou zcela fixní, spíše ohraničují jistou množinu možností. V rámci těchto množin možností se chováš kupříkladu jako žena. Nebo jako muž.
Pro mě je do značné míry koncept genderfluid užitečný nástroj, jak popsat vlastní nespokojenost s množinou kategorií chování, které mi sociálně předepisuje moje biologické pohlaví. Ale zároveň ji nechci kompletně zahodit a přejmout čistě jen množinu druhou. Navíc se svým fyzickým tělem nejsem apriori nespokojená (vlastně naopak). Na nějakém blogu (který tady, tuším, proběhnul), to bylo vyjádřeno asi jako "I like being a guy with boobs." Používání jiného či neutrálního genderu v mluvě je podle mě velice jednoduchý a čitelný způsob, jak i pro okolí usnadnit uchopení toho, že si přeji narušovat klasické mustry chování - i když sama ho nepoužívám.
Jsem možná falešný genderfluid, protože jsem ve skutečnosti jenom feministka. To si přeberte. Za mě to neznačí pocit nejistoty, ale pocit nespokojenosti se škálou rolí, které jsou mi připisovány. A vzhledem k tomu, že věřím na Giddensovu dualitu struktury, tedy nejen, že společnost a normy formují mne, ale že je tomu i naopak, tak je sebeidentifikace jako genderfluid dobrým nástrojem k posunu.
A vynecháme-li teoretické řeči, tak vím, že určité ženské role mi nejen nesedí, ale když se do nich snažím napasovat, jsou pro mne psychicky patologické. Naopak některé vzorce chování obecně považované spíše za mužské mě udržují v dlouhodobé psychické pohodě. Nemám ráda bipolaritu a nevidím důvod, proč bych se jí měla nechat omezovat (zvlášť, když tím nezpůsobuji okolí nijakou závažnou újmu).
Dokáži si představit, že vlastně kupříkladu pro období dospívání platí 2). Klasická situace: jsi náctiletá biologická dívka, ale ráda šermuješ / programuješ / hraješ počítačové hry. To majoritně holčičky nedělají. Peer pressure holek (a vlastně i kluků, protože ti o Tebe v tomhle věku taky moc nestojí, protože jejich socializace taky říká "tohle není holka, i když je vlastně strašně fajn" - a kolem patnácti ten zájem opačného pohlaví začíná být důležitý) Ti říká, že nejsi holka (a to asi vlastně psala Fronéma). Tak Tě přesunou do kategorie "čestný chlap". (O trablích dospívání s touhle nálepkou někdy jindy, ale je tam ten syndrom "ošklivá kamarádka".) A pak se nedejbože provalí, že k tomu třeba ráda tancuješ a někam přijdeš v sukni a nalíčená a poprask. A Ty se znovu cítíš jako idiot, protože si přijdeš jak na maškarní.