Z fb stránky Humans of Prague....
„Poslední dobou hodně fotím. Přemýšlím o tom, že mám za minulý rok 35 000 fotek a že bych z nich rád vybral ty dobré. Ale těch bude možná tak deset. Deset fotek z pětatřiceti tisíc, za které bych se postavil. Byl bych rád, aby jich bylo víc, ale já jsem byl vždy hodně sebekritický. V jakékoliv tvorbě, ve všem, co se nedá popsat číslem. V děství jsem vždy něco nakreslil nebo vyrobil, máma mi říkala ‚Péťo, vždyť je to hezký!‘, ale mně se to prostě nelíbilo. Dnes pracuji různě u divadla a po festivalech, neživím se obrazem, ale tvorba je pro mě strašně důležitá, hluboká věc. A pak je tu ještě jedna věc, která s tím souvisí – před deseti lety mi diagnostikovali epilepsii. A zjistil jsem, že nedostatek sebedůvěry je jedna z věcí, která mi způsobuje záchvaty. Protože já nemám epilepsii v mozku, ale mívám záchvaty, které jsou způsobené extrémní přecitlivělostí. Je to, jako bys měl angínu, ale přitom neměl horečku a nebolelo by tě v krku. A stejně byl ležel doma a byl úplně vyřízený. Když by se pět mých dobrých kamarádů rozešlo se svýma holkama a řekli by mi to v jeden den, tak mně to bude fakt hodně líto. A je možné, že večer dostanu záchvat.“
„První tři měsíce po té diagnóze jsem se srovnával hlavně s tím, že můžu každou vteřinu umřít. Jednou jsem v té době stál na Černém mostě, čekal na nástupišti metra. Projížděl kolem mě první vagón a já najednou dostal záchvat. Spadl jsem dopředu a hlavou do toho vagónu narazil. Do nemocnice mě dovezli téměř mrtvého. Byl jsem z toho potom opravdu špatný. Následující měsíc jsem v zrcadle viděl strup, co jsem měl na čele. Připomínal mi, co se stalo. A co se může stát kdykoliv znovu. Po čase jsem si řekl, že to tak prostě musím vzít. Protože jinak bych mohl přemýšlet, že každý další krok můžu být můj poslední. A chcípnul bych v úzkosti a v depresi. Zešílel bych. Místo toho jsem začal hodně malovat a chodit na desetihodinové procházky s foťákem. A to fakt pomohlo. Pomohlo chodit, pomohlo vidět, vnímat, přemýšlet o jiných věcech. Pomalu a jistě se od té doby stavím na nohy. Věřím si dnes mnohem víc, než před deseti lety. Často si vzpomenu na to, co mi vždy říká máma: ‚Zkus si víc věřit!‘ V první třídě na základce jsem pro ni udělal linoryt, můj autoportrét. Máma ho má dodnes doma, hned vedle vstupních dveří. Vidím to pokaždé, když za ní jdu a pokaždé si říkám: ‚Ježišmarja!‘ Ale na druhou stranu jsem rád, že to tam je. Protože skrze to vidím, jak se posouvám. Nedávno jsem se na to zadíval a řekl si, že na to, že mi tehdy bylo sedm, je to vlastně dobré. Mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale z toho jsem měl radost. Protože minulý rok bych si to ještě neřekl.“
