Trocha fotospamu (vybraného z haldy fotek) ze včerejšího turistického výletu s (ne)Mlaďoškou...
Kobyla byla nadšená z výletu, krásně klusala na ruce aniž by tahala dopředu či brzdila kvůli pasení, prostě když byl úsek v poklusu, tak se klusalo. Moc dobře věděla, že prostoru na pasení bude dostatek a že se zastavíme tam, kde je dobrá tráva. A jak je odstátá po zimě a přišlo jaro, tak krkolomnou "kozí stezku" na místní zříceninu hradu/hradiště (zpustlého za husitských válek) vyšla bez jakýchkoliv protestů či pobízení, prostě se šlo do strmého kopce a dávala si pečlivě pozor kam šlápnout a kam ne.
Začátek vycházky, to ještě kobyla nevěřila, že se jde na vycházku :-)
Cesta ven míjí tunýlek (propustek pod mohutným železničním náspem). Cvičně nacouvat do tmy a zapózovat. Tudy se nakonec cesta vrátí.
Před pár lety měla majitelka problém, že se kobyla vyškubávala a předváděla plašení se cestou kolem lomu za řekou. Tehdy jsem měl možnost to s kobylou řešit, i když vlastně nebylo co, tehdy byla se mnou kolem lomu sice pozornější, ale šla za mnou kamkoliv. A dnes? Klidně mohou naproti pukat kameny v drtičce, jezdit obří nakladače a bagry... a kobyla se v klidu pase :-)
Jedna malá póza na cestě. Kobyla se pak chtěla podívat k řece, protože to je místo, kde se dá vlézt do vody (vede tam cesta na břeh za tou hromádkou štěrku, která je vidět za kobylou) a v létě je to oblíbená zastávka alespoň na ochlazení nohou.
Tak tam nepolezeme, i když kobyla byla v náladě, že by se vyškrábala i po této staré a poctivé opěrné zdi železniční trati (stavěno převážně ručně během WWII jako zpevnění svahu pod zářezem páteřní vlakové trati).
Tak tam snad nepolezeme, že? ... Přímo tam ne, ale jednou tak vysoko ano (na trať vedoucí na tomto mostě jsme se asi o půl hodinky později koukali z pořádného nadhledu)
Dá se jít delší (a horší) cestou nebo brodit anebo přes kovový mostek! Přes ten se kobyla naučila chodit při těch vycházkách kvůli "plašení se", ale ani tehdy neměla problém - stačilo jí ukázat zadupáním na pláty mostovky, že to duní. Tehdy se na to chvilku koukala a očichala (dostala dost času na dlouhém vodítku zatímco jsem čekal v půlce mostu), ale teď už na to vlezla bez sebemenšího zaváhání (s výrazem profesionálky, která si navíc pamatuje, kousek za mostkem je krásná travička na spásání).
Ovšem kousek za travnatou svačinkou začala "Kozí stezka" na hradiště. Tady zrovna kobyla hodnotí kudy se do toho stoupání pustí (stojíte metr vedle koně a přesto je pod Vámi, i když zvedne hlavu :-)). Začátek cesty je u řeky v 278m.n.m., jak uvádí značka v úrovni silničky na kontrolní stanici vodočtu hlídajícím povodňové průtoky v řece.
Místy je to doslova "Stezka do nebes", schůdné s koněm jen za úplného sucha. Skvělý trénink na pozornost koně jak a kam má dávat nohy, že nesmí spěchat a je třeba přemýšlet. Po chvilce kobyla navíc i sledovala kam šlape člověk a že to nemá úplně hloupě vymyšlené, když se kličkuje mezi většími balvany.
Ovšem i v prudkém stoupání se dá průběžně občerstvovat. Zvláště když ten dvounožec každou chvíli zdržuje s focením :-) Proč asi ti lidé stavěli hradiště a tvrze na takových krpálech, že?
Trochu zarostlá vyhlídka, kdyby se to tam trochu vyčistilo do stavu před cca 25-30 lety, tak by se vrátilo nádherné vyhlídkové místo na začátek Vysočiny.
Na pokraji smrti hladem... Na pokraji smrti vyčerpáním... ...ale čo to tárám... pohodově dosažen nejvyšší bod vedle hradiště (cedule uvádí 363 m.n.m.)... Ale když se to srovná s výletem na Kokořín, co je tady? PRD! Tam by určitě byla alespoň tráva...
Z druhé strany hradiště ovšem posléze navazuje poměrně rovný a záhy se rozšiřující hřeben, kde je několik pěkných paloučků nabízejících doplnění spálených kalorií z výstupu. Teplo ovšem probudilo i hmyz a tak po chvíli si kobyla sama přišla a nosem pobízela, že se pohneme zase dále, kde tolik hmyzu třeba nebude. (P.S. Tam dole za těmi stromy v údolí vede ten viadukt, pod kterým se předtím podcházelo).
Další vyhlídka a pak že se koně nedokáží kochat krajinou. Tady se kobyla vysloveně kochala pohledem do krajiny (a ne, neprohlížela si to zelené pole před sebou).
O kousek dále již byl mezi stromy při troše přiblížení vidět v dálce areál ranče, ale je to ještě kus cesty s úsekem souběhu cesty s náspem železniční trati (tam je vhodné vychytat dle jízdních řádů čas, kdy zrovna nepojede vlak, i když jsou koně zvyklí na průjezdy různě hřmotných vlaků kousek za ohradou). A na to není to jediné, co ještě na cestě číhá...
TEMNÝ PROPUSTEK - jak bylo již avizováno na začátku, cesta skončí v temném propustku pod obřím železničním náspem...
Ovšem kobyla i ve volnosti do tmy nakráčí bez obav, protože když tam vlezl "dvounožec", tak tam vlci nebo medvědi určitě nebudou...
Tak a světlý konec tunýlku, zde je třeba dát trochu pozor na zaschlé tvrdé bláto (a zase někdy v trochu vlhčím období uspořádat z ranče brigádu na vyčištění). Na ranč je to už jen necelých 500 metrů cesty z první fotky, takže "Sláva a nazdar výletu, nezmokli jsme a už jsme tu!".
