via FB: malá Sofie

“Teresa, a child in a residence for disturbed children, grew up in a concentration camp. She drew a picture of ‘home’ on the blackboard. 1948.” Photo: David Seymour

Evald Schorm / Bohumil Hrabal - Dům radosti (1965)
https://www.youtube.com/watch?v=JDwwfK1RvAU


Oním naivním malířem je (autenticky naivní) Václav Žák (1906–1986)



Václav Žák: Bez názvu, 1963 (?)

„Narodil se poblíž Kladna ve Velkých Kyšicích. Přišel do početné chudé rodiny, která mu bohužel neposkytla šťastné a radostné dětství. Ve dvou letech vážně onemocněl a následky choroby (ochrnutí pravé dolní i horní končetiny a okohybných svalů) sebou nesl po celý život. Také základní škola, kterou ukončil v páté třídě byla pro něj jen utrpením. Později se živil všelijak. Pásl krávy, pracoval v lomu nebo pomáhal v pivovaře, aby se nakonec po smrti tyranského otce ve svých 21 letech uchytil na dalších třicet roků jako sběrač kůží. Dokonce si postavil samostatně stojící rodinný dům v části Unhoště nazývané Amerika, kde se svou matkou žil. Po jedné z návštěv Mariánských Lázní v roce 1952 začal malovat. Tvořil převážně technikou podmalby na skle, inspirovaný světem pohádek, historie a mýtů zachytával obrazy svých snů. Zejména se jedná o tajemné, přízračné krajiny s dominantami podivných hradů a pustých lidských obydlí. Jednoznačně se v nich zrcadlil pocit osamocení a nedůvěry k lidem, kteří mu povětšinou ubližovali. Největšího rozmachu dosáhla jeho autentická tvorba (která se dle jeho sdělení dostala do dvanácti států světa) v šedesátých letech 20. století, kdy rozměrnými malbami pojednal exteriér i interiér svého domova, zachycený ostatně téměř dokumentárně v krátkém hraném filmu Dům radosti režiséra Ewalda Schorma z roku 1965, kde můžeme v jedné z hlavních rolí vidět samotného Václava Žáka. Během svého života vytvořil údajně 700 obrazů, ale věnoval se i psaní románů, tvořících literární obdobu světa v jeho malbách. Tato tisícistránková literární díla však zřejmě zanikla jeho rukou, když zahořklý a nešťastný ke stáru záměrně zničil podivuhodné výsledky své tvůrčí posedlosti. Zúčastnil se mnoha společných výstav české naivní tvorby a je právem řazen ve výtvarných encyklopediích mezi její hlavní představitele.“ (Pavel Konečný)

Zbyněk Semerák (1951–2003): Bez názvu, 11. I. 1999

„Po ukončení základní školy, v níž vynikal v kreslení, se vyučil v oboru seřizovač textilních strojů. Namáhavou práci však pro nemoc kyčelních kloubů nemohl dlouho vykonávat a tak vystřídal několik zaměstnání. V šumperském divadle působil tři roky jako kašér a malíř kulis. Když zůstal trvale v invalidním důchodu, stala se mu výtvarná tvorba jedinou životní náplní. Jeho tušová kresba nebo proškrabávanou technikou vytvořený temperový obraz velmi často evokují z odstupu neznámý druh písma či neproniknutelnou síťovinu. Teprve při bližším pohledu můžeme rozšifrovat náměty, kterými se obrací do historie a mýtů, téměř pravidelně však s projekcí portrétu svého ideálního já. Zjevná obtížnost a pracnost úzkostně detailistických prací, nad nimiž tráví dlouhé týdny i měsíce je mu však uhrančivě krásnou posedlostí, v níž nachází své tiché radosti. Je z rodu originálních autorů, nepodléhajících unifikujícím „dusivým“ kulturním vzorcům a výtvarné tradici. Kreslení a malování se mu stalo nezbytností. Do roku 1991 se pravidelně účastnil přehlídek neprofesionální tvorby v Šumperku. Později samostatně vystavoval v Olomouci, Zábřehu a Šumperku, byl zařazen v české kolekci bratislavské přehlídky INSITA 1994, v souboru výstavy L’art brut - umění v původním (surovém) stavu v Galerii hlavního města Prahy v Praze v roce 1998, zúčastnil se výstav Tschechischer Surrealismus und Art Brut zum Ende des Jahrtausendes, Vídeň 2000 a Zrcadlo srdce, zrcadlo duše, Státní galerie výtvarného umění Litoměřice 2001, INSITA SNG Bratislava 2004. Jeho práce vlastní Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Muzeum umění Olomouc, SNG Bratislava.“ (Pavel Konečný)

BINARY_PARANOIC:

Leoš Wertheimer (*1956): Opus 567: Pohled do terminálu pařížského nádraží La Gare du Nord v létě roku 1996 s rychlovlaky typi Atlantique TGV a Duplex TGV, 1996 (?)

„Vyučený automechanikem, vystudoval automobilovou průmyslovku. Pracoval u Českých drah, nejdéle jako hasič. Je svobodný a žije s rodiči v Přerově. Vzhledem k onemocnění je již mnoho let v invalidním důchodu. Od svých pěti roků se intenzívně zajímá o historii a konstrukci lokomotiv. V roce 1997 začal na popud terapeutky kreslit na pásy balicího papíru různé lokomotivy. Pozoruhodné kresby zdůrazňují sice zejména technickou stránku stroje, nepostrádají však výtvarnou originalitu a zřejmý emoční náboj. Dosud jich vytvořil více než 560. Jsou převážně černobílé, ale autor občas používá pastelky pro dosažení tlumených barevných akcentů. Bývají provedeny zpravidla v měřítku a provází je obligátní tabulka s podrobnými technologickými údaji o příslušném typu lokomotivy a zajímavý časový údaj o délce vzniku kresby. Některá díla jsou poměrně rozměrná a prokazují autorův hluboký zájem a podrobnou znalost železniční problematiky, což ovšem nebrání vnímat hravý, poeticko-erotický podtext významu výtvarných výpovědí. Své práce vystavoval v Olomouci (Muzeum umění, 2001), v Pezinku (Slovenská národní galerie, 2003), v Paříži (sbírka ABCD, 2004) New Yorku (2005, 2006), Bratislavě (2007) a Münsteru (2008).” (Pavel Konečný)

Františka Kudelová (1912–1997): Bez názvu, 1987

„Pocházela z chudé rolnické rodiny, v níž vyrůstala spolu s deseti sourozenci. Po ukončení obecné školy pomáhala až do roku 1932 otci v hospodářství. Především citová deziluze rozhodla o jejím odchodu do kláštera v Brně, kde se stala řádovou sestrou. V roce 1942 je poprvé hospitalizována na psychiatrické klinice v Brně, odkud přechází v následujícím roce do psychiatrické léčebny v Kroměříži. Básně psala již od školních let. Malovat však začala až jako pacientka plicního oddělení nemocnice v Kroměříži v roce 1951. Tvůrčí činnosti se věnovala každodenně a vytvořila do podzimu roku 1995, kdy ztratila zrak, tisíce podivuhodných kreseb, obrazů i malovaných objektů. V léčebně měla dokonce po několik let svou stálou výstavní síň. V jejích zářivých nepředmětných krajinách, malovaných sugestivním rukopisem, se objevují jako konstantní symboly slunce, měsíc, strom, zvířata a ptáci. Obsedantní směřování k absolutnu vzpomínek má u ní kosmický rozměr. Začátkem 80. let 20. století její tvorba překročila hranice léčebny a byla představena na celé řadě samostatných i společných výstav (Kroměříž 1983, Olomouc 1983, Hodonín 1990, Psychopatologie der Kunst: Brücken zur Realität - Švýcarsko 1991, Olomouc 1996). Její dílo vlastní Psychiatrická léčebna v Kroměříži.” (AN PK)

Josef Chwala (1906–1985): Bez názvu (Moje podkaní mlovenim hádem, asi r 1959)

„Narodil se v nemajetné rodině (osm sourozenců). Vychodil jen 4 třídy obecné německé školy, pak musel opatrovat nejmladší sestru. Ničím se nevyučil a na studia jej rodiče nechtěli pustit, takže vykonával různé pomocné práce. Po vojenské službě v Písku byl zaměstnán v továrně na knoflíky. Roku 1931 odjíždí přes Brusel do světa s cirkusem Sarassani. Později též pracoval v zahradnictví a živil se jako lesní dělník. Soustavné tvorbě se věnoval až od roku 1965 (první dřevěný reliéf vytvořil ovšem již v roce 1936). Lze v ní vysledovat úzkou vazbu na barokní lidovou plastiku (betlémy, světci, madony), silné zaujetí pro historii rodného města. Podstatná část výtvarné práce však vyvěrá z vlastní bohaté obrazotvornosti samorostlého samotářského tvůrce, nalézajícího v tvorbě opravdový smysl těžkého života. Originální, jemně kolorované rámované reliéfy, pojednané svébytným robustním řezbářským rukopisem zaujaly už návštěvníky Světové výstavy EXPO 67 v Montrealu. Jeho práce vlastní Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích a Muzeum v Prachaticích.“ (Pavel Konečný)

Onřej Stáreke (9): Bez názvu (Poztižení Mr. Beanů v Apokalipse), 2016

Dcerka tvoří zajímavý naivní kompozice, patří to sem? :)