HISTORKA: Nevím, jestli je to uplně vtipné a tak... ale pamatuji si, jak jsem svému někdejšímu zaměstnavateli a kamarádovi, majiteli školky angličtiny pro uplně mrňavé děti, pomáhal stavět bedny, kabely, mikrofon a rig (jestli se tomu tak říká), aby mohl hrát na kytaru se svýma kamarádama.
Bylo mi špatně, chtěl jsem domů a vůbec ne trávit večer po práci někde v klubu, kam ani nepatřím, neměl jsem co jíst, nic nefungovalo a měli jsme třetinu potřebných věcí.
A jak už to tak bývá, tak pět minut po začátku představení lidé dostali svou nálož kultury a nikdo si (asi) ničeho nevšimnul. A mě pozvali na pivo a na večeři. Z poznatků během dalšího života od té doby se domnívám, že takhle vypadá značná část, ne-li většina všech polo-profesionálních vystoupení.