FICHO: Velice se líbí, velice. Děkuju.

Seán a Kenneth stáli u posvátného kamene. Slzy jim pomalu stékaly po tvářích a míchaly se s deštěm, který toho dne smáčel celou Vrchovinu. Obětovali každému z Velké Trojice, ale ani jeden už jim rodiče vrátit nemohl. Římské jednotky byly rozprášeny, ale zbytky, které se nedostaly k lodím, dál pustošily a plenily vrchovanské vesnice. Právě jim padli za oběť rodiče těchto dvou dětí a ony se dostaly do rukou otrokáře známého jako Polesný. Ten už tušil, že mu chlapci utekli a hnal se za nimi se psy. Kenneth je uslyšel první a zbledl jako křída. Štěkot však přehlušilo krákání vrány, která usedla na kámen. Kenneth popadl bratra za ruku a vyrazil pryč. Běželi, co jim síly stačily, ale štěkot zněl blíž a blíž. Pak náhle všechno ztichlo a po Polesném a jeho psech nebylo ani vidu ani slechu. K dětem kráčely dvě postavy a za nimi se linul mlžný opar...
Záchrana sirotků je jen jedna z věcí, které dělali po bitvě Dannu Ferragh a Maertyn. O této dvojici vám dnes u ohně a moku můžou vyprávět Ferražští minstrelové. Zde jsou krátké úryvky z jejich vyprávění:

...Caer an Shean byla ta nejkrvavější bitva jakou kdy Vrchovina poznala, ani největší mudrci Vrchoviny neznali čísla tak vysokého, jako byl tehdy počet padlých. Ten večer vítězové neslavili, nýbrž oplakávali své padlé přátele a hrdiny. Život šel ale dál a teď bylo nutné pro Vrchovinu žít a ne jen umírat. Na druhý den, před ochodem z území Velkých her, spolu Maertyn a Dannu třikrát obešli strom...

...Vrátit se domů, to by lákalo každého, kdo prožil příběh u Caer an Shean. Maertyn ani Dannu však nazapomněli, že na Vrchovině stále mají nevyřešené záležitosti. Maertyn nemohl odejít dokud nevyplní svoji přísahu Tyřanovi řečenému Šakal. I setkali se u Oběšence s čepelí v ruce a léty pěstovanou nenávistí v srdci. Železo zařinčelo přesně třikrát, počtvrté padl Šakal krvácejíc k zemi. Tak Maertyn pomstil po desíti letech své rodiče a dokončil práci, kterou začal už ve svých jedenácti...

...Mladí hrdinové z Ferraghu se chtěli co nejdříve vrátit domů a zkusit pro změnu pár let žít klidně, ale jak právě zjistili, rudá plíseň stále hyzdila Vrchovinu. Než by se mohli vrátit zpět, museli se postarat o to, že bude Vrchovina prosta cizích utlačovatelů. Rok a den se toulali krajinou s Aški Ferragh a stopovali římské jednotky. Až nezbylo jediného Římana ve Ferraghu ani v okolí...

...I když se pak zkusili usadit ve Ferraghu, bylo čím dál, tím víc zřejmé, že nemohou žít klidným rodinným životem. Navíc ve Ferraghu stále bylo přítomno ono tíživé prokletí. To, které doufali, že zlomí zničením prastarých předmětů samotných zakladatelů vrchovanských panství.
Říká se, že Vládkyni mlh urazilo, když ji Ferražská mlha odmítla poslechnout a nerozplynula se, a proto odešla. Jiní říkají, že Velká trojice, snad Thagda zamýšlel jí takový osud. Na čem se ale všichni tak nějak shodnou, je, že Dannu i s Maertynem odešli do nejhlubších mlh. Co se dělo pak, to už se neví, ale už je od té doby nikdo nikdy nespatřil. Pověst praví, že se v mlhách setkali se zosobněním celého prokletí. Ani samotná Paní mlh nemohla jej zlomit, jedině lid Ankroan mohl odpustit velkou křivdu. Proto Maertyn, poslední z Ankroan, vida, že spor trvající stovky let přinesl Vrchovině jen zkázu, uknčil ho jednou pro vždy. Dannu poté náleželo právo vládnout mlhám Ferraghu, ale už nikoliv jako prostá dívka. Společně s Maertynem opustili svá těla aby mohli žít věčně. Proto se dnes ve Ferraghu krom Velké trojice obětuje i vládcům Mlhy, aby se velká mlha nevrátila.

Když se tu tak objevila ta zmínka o Dannu, nedalo nám to a sepsali jsme si taky takový delší epilog. Doufáme, že se vám náš textový blok líbí. :)

Jeste jsem si vsiml, ze tu chybi jedna reference, ktera sice neni presna ( jsme to pouzili jen letmo), ale kdyby vas zajimalo, proc se Sidhe Mlh jmenovala prave Dannu...
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Tuatha_Dé_Danann

A to je asi za Ozveny Velke pisne vse...
Rad o tom nekdy pokecam, treba nad pivem a podobne.
Jeste jednou diky, ze jste to hrali.
Bylo to super, i kdyz to snad nekdy (vime to) drhlo...
Diky moc a hezky rok pred dalsimi kempy!:)

ISLINGTON: Tak... právě si mě rozbil.

Pri konci prazdnin jsem si uvedomil, ze jsme vlastne nevysvetlili, jak to bylo s virou etruru a sakhullu- mozna si vzpomenete na jejich bohy Hasadiga a Ebowai...
A kde jsme na to prisli? Na vysvetleni posilame pisnicku:)
https://m.youtube.com/watch?v=Y3JmKDquF8k

Prijemny den!

A jak doznívala ozvěna Govannana Soumračné čepele a Alissy Tar Arnoch?

Po Cúlainově smrti už nic nebylo tak jako dřív. Se smrtí nejbližšího přítele a největšího hrdiny Vrchoviny pominula nadobro i Govova chlapecká léta. Léta, kdy všechno bylo černobílé, hrdinové byli hrdiny a zlo bylo někde ve stínech nebo za Velikou nádherou.
Před svou smrtí složil Govannan Cúlainovi slib, že se postará o Alissu, Alissa zase slíbila, že se postará o Gova. Když Alissa převzala titul vojevůdkyně ve válečné radě a vytáhla do Arnochu sjednotit jej, Govannan stál při ní se stejným odhodláním, s jakým kdysi stál po boku Cúlaina. Ti, kteří byli ještě stále věrní vzdorokráli Rodrikovi Tar Arnoch a římským vetřelcům, padali po desítkách pod ranami Alissy, která bojovala se stejnou bezhlavou odvahou, jako kdysi její bratr. A tak měl Gov stále ještě spoustu práce.
Pár dní po bitvě se Alissa, Govannan a jejich věrní vydali získat zpět rozvrácené východní panství. Spolu s nimi putovala zpráva o Rodrikově úmrtí. Ve jménu Saetrata hubili Rodrikovy věrné i samozvané lairdy, kteří se rojili jak mouchy nad mršinou. Jejich armáda se stále rozšiřovala, jak před Alissou další šlechtici skláněli zbraně.
Těm, kteří se vzdali, udělila milost a dovolila jim bojovat po svém boku. Zbytek byl bez slitování pobit nebo zajat a s rodinou poslán pracovat do Fearnmoore, kde od lairda Brúana dostali možnost vysloužit si zpátky svůj život pomocí na výstavbě Caer Cúlain. Po jeho dokončení se směli usadit v jeho okolí, ale už jim nikdy nebyly navráceny tituly, ani pozemky.
Když Govannan a Alissa stanuli s vojskem několika set mužů před Brú Arnoch, které bylo stále v rukách arnošských zrádců, nebylo třeba bojů. Když posádka spatřila hlavy rebelujících lairdů s Rodrikovou v čele, rozhodli se otevřít Alisse a Govannanovi brány města a nemilosrdně pozabíjeli všechny římany a jejich přisluhovače. Zbytek přeživších Římanů odeplul ze zátoky Racků a ti, na které už lodě nevyzbyly, byli pobiti. Bitva o Brú Arnoch tak byla posledním velkým střetem první války s Římem. Ještě tentýž večer na hostině Govannan a Alissa třikrát obešli strom a oznámili zásnuby.
Na svatbu byli do hlavního města Arnochu pozváni všichni velcí lairdi vrchoviny a i mladičký král. Nikdo neodmítl pozvání dvou hrdinů Vrchoviny. Málokdo ale čekal, že po složení slibů se Alissa s Govannanem sami prohlásí před zraky všech za lairdy Arnochu a navrátí čest Krvavým psům. Mnozí s tím nesouhlasili, tváří v tvář početné družině arnošských zbrojnošů si však každý dvakrát rozmyslel jakoukoliv hlasitou námitku. Velká píseň se změnila a s ní i tradice, vždyť v panství Arnoch vedle sebe vládli neurozený a žena. Jistě, museli o to tvrdě bojovat, ale poté se již nenašel nikdo, kdo by jejich nařízení zpochybňoval.
Zatímco Govannan vládl nad panstvím, Alissa si vychutnávala nově nabytou svobodu, kterou za života svého bratra nikdy nepoznala. A po nějaké době se jim narodil syn, jehož jméno bylo Cúlain, a dcera Vorna, jimž se stala dobrou matkou.

ROWENA: Pred velkou zaverecnou bitvou sli Vrchovane diky Morrigu do budoucnosti. Ale uz netusili, do jak vzdalene. A tak mohli potkat par milencu u auta, ze ktereho znel Wild mountain Thyme, mohli jste potkat Michaela Collinse, jak od Britu prejima Dublin, loucici se Iry jedouci do Ameriky, protoze je hladomor, nataceni filmu o Culainovi a tak...:)

Ještě mě napadá, kdo jste byli na druhém týdnu na noční misi, mohli jste tam slyšet pár zajímavých informací a nějaké "divné" narážky a tak. Kdo byste se chtěl mrknout, kdo že byl Michael Collins a další věci, mrkněte třeba na osvědčenou wikipedii:

Michael Collins - https://en.wikipedia.org/wiki/Michael_Collins_(Irish_leader)

Velikonoční povstání - https://en.wikipedia.org/wiki/Easter_Rising

Velký Hladomor v Irsku - https://en.wikipedia.org/wiki/Great_Famine_(Ireland)

To pro ty, kteří by rádi zvěděli víc :)

MALAKK: Jistě, jsem zvědaví, ale zase se nenuťme. Není to povinnost a pokud se někteří hráči rozhodnou epilog nenapsat, je to úplně v pořádku.

Někteří z nás jsou zvědaví na vaše epilogy :-) Jsem si jistá, že na druhém týdnu bylo víc, než jen pět hráčů... No tak, lidi... Za pár dní to zapomenete a už se to nikdy nedozvíme. ;-)

Děkuji všem za těch úžasných čtrnáct dní.

A jak to bylo s Triannnon?
Zničená žalem se vrátila do Tyry společně s Ailinem Mac Tyrou. Byl to právě Ailin, kdo pomohl dívce se alespoň trochu vzpamatovat. Nabídl ji možnost pomáhat při obnově Tyry a to dívka nemohla odmítnout. Tyra, již nestižená Hladem, ale i tak velmi vyčerpaná, potřebovala hodně péče. Stále zde bylo mnoho trpících, o které se dalo postarat. A pak bylo potřeba, aby každý znal příběh o poražení Hladu. Každý musel vědět o hrdinství jejího bratra. Tyra potřebovala příběhy o hrdinech, které je možné vyprávět- třeba i dětem.
Šest měsíců po bitvě se Triannon narodil syn – Triannan Liam Tyra. S dítětem se Triannon vzpamatovala. Nemohla zemřít, dokud syna nevychová správně podle tradic Tyry. A tak se také stalo. Často dítěti vyprávěla příběhy o Liamovi a také o jeho strýci. Bylo potřeba, aby malý kluk měl dobré vzory a rodinu, na kterou mohl být pyšný.
Mladá žena v průběhu let procestovala celou Tyru. Navštívila mnoho vesnic i ty, které zanikly či skoro zanikly kvůli démonovi Hladu. Postarala se o přeživší, uctila památku mrtvých a všude vyprávěla příběhy. Nakonec nebyl v Tyře nikdo, kdo by mohl pochybovat a z jejího bratra se stal hrdina panství.
Z Triannana Liama vyrostl skvělý muž. Triannon ho naučila vše, co uměla a pak ho nechala rozhodnout o vlastním osudu. Znovu začala cítit, že mezi živými pro ni není místo. Přicházela nová generace hrdinů a ona s ní už neměla nic společného.
Tak odešla do lesa. A tam žila, dokud nepřišla zima. Když zavírala oči naposledy, možná slyšela slabý zvuk lesa. Možná slyšela, jak volá Larrako. Možná, jisté je jen to, že při posledním výdechu měla úsměv na rtech.

Hluboké díky za vaše epilogy. Je to fakt krásné, vidět, že jsme dokázali vyprávět hluboký příběh a že vy jste přijali jeho poslání. Já sám se musím přiznat, že jsem měl chvíle, kdy jsem dost pochyboval, jestli to celé není chyba, jestli jsme se prostě neminuli v settingu, typu příběhu... Tak díky moc, že víme, že ne. Epilogy klidně pište dál, dle některých pomáhají se z dojemných příběhů vypsat. Protože hluboký zážitek je skvělé si odnést, ale nezapomínejte, že šrámy ze hry by měly zůstat ve hře, která skončila.

A kdo by snad chtěl ještě něco počíst, pak je dobré říct, že Ozvěny byly vytvořeny za použití irských, skotských i dalších velkých příběhů a legend, které rozhodně doporučujeme.
Nicméně, pokud by vás zajímala (nejspíše) hlavní inspirace, pak je to dílo anglického spisovatele Davida Gemmella, autora epických a hrdinských fantasy a sci-fi příběhů (já ho totálně žeru a přečetl jsem od něj - myslím - úplně všechno).
Náš příběh se pak opírá hlavně o tyto knihy (nicméně brali jsme z nich především atmosféru a několik prima maličkostí).
Kdo byste se tedy chtěl na Vrchovinu ještě vrátit, tak inspirací byly knihy:

Meč v Bouři: http://www.databazeknih.cz/knihy/mec-v-bouri-80322
a
Půlnoční Sokol: http://www.databazeknih.cz/knihy/rigantska-saga-pulnocni-sokol-3067

Tak kdybyste chtěli číst... vřele doporučuji.
A s některými postavami našich Ozvěn se tam možná i potkáte, byť možná jinak, než si myslíte :)

Děkuji všem za epický půlměsíc a přidávám příběh Úny z Feraghu namísto epilogu:

Úna Zeleného šálu
Dcera léčitelky a neznámého muže, kterého při bitvě u Tklivého brodu ve Feraghu vytáhli z bažin. Vyrůstala obklopena písněmi o hrdinech a v koutku duše doufala, že jednou některého z nich potká. Úna přiznávala právo na život všem lidem bez rozdílu – tedy než ji opakovaně zklamali Ankroan a Etrurové. Kdyby Lothar prohlásil, že miluje Alyssu nehynoucí láskou a/nebo chce uzavřít mír, tak by v ní našel spojence. Takto ovšem odsoudil sebe, Etrury, Sakhully, Římany, odbojné Arnochy a všechny cizince, kteří přišli po něm. Úna se proto vyslovila pro založení Válečné rady, narušení Nové velké písně a Cúlaina jako velitele vojska, protože nastal čas válečníků. Úna sama už mnoho přispět/nebo prospět/ nemohla. Čas písní skončil a přišel čas krve. Úniny vlasy rychle ztrácely barvu, jak dávala ostatním ze své životní energie, jak se do ní zakusovaly hrůza, bolest, zklamání (a hladoví z Tyry) a jak Vrchovina přicházela o magii. V srdci nosila jediné přání: být ještě nějak užitečná.
Když se tedy v táboře zjevili tři panáci v červeném s orlí standartou a vrkali něco o Římě, v mysli jí zněla jenom její geass: STŘEZ SE ORLA - tak se pokusila dát jim na památku polibek Bílé smrti. Když to nevyšlo, tak se při nočním útoku na Devátou legii pokusila alespoň odvádět pozornost, když sama nebyla schopna pohybovat se v ležení nepozorovaně. Sen o tom, jak se Sakhata prohání na plamenném oři a stíná hlavy vpravo vlevo, však věštil zkázu.
Cúlain, hrdina, o kterém toho tolik slyšela, a pak byla zklamána, když se zdálo, že neumí řešit spory jinak, než mečem; hrdina, který ji přesvědčil, že umí vést ostatní, když ti se hašteří a chovají se jako bezhlavé stádo; ten Cúlain, který nasazoval krk a zdálo se, že na bojišti je snad všude, když Úna byla úplně bezmocná; ten muž, o kterém se odvážila věřit, že by snad dokázal sjednotit panství Vrchoviny a jako král je dovést k vítězství - měl padnout v největší bitvě Vrchoviny následujícího dne – a to Úně zlomilo srdce.
Když na ni na bojišti nějaký Říman, snad sám Demetrius, velitel římských sagitarii, pokřikoval něco o tom, že vypadá úplně jako její matka a že snad je jejím otcem, bez milosti ho probodla.
Když v boji přiběhla k ležícímu Cúlainovi poprvé, klesla sražena ranami Římanů. Na věčnou otázku léčitelky, zda zde její cesta končí, odpovídala ještě ne, ještě chvíli… Když ke Cúlainovi přiběhla podruhé, ještě dostala šanci oddálit konec, a tak do něj vlila veškerou svou zbývající sílu, a její poslední tmavé prameny vlasy zbělaly. Na slova léčitelky po krátkém váhání odpověděla ne, ještě není konec… Když ke Cúlainovi přiběhla potřetí, umíral a nedalo se mu pomoci. Stihnul však ještě vrhnout Mlžné kopí, jak se pravilo v obrazech z budoucnosti. S bolestným výkřikem a napřaženou dýkou se tedy vrhla na římského Praetoriána – a když pod jeho ranami klesla, zněla jí v duši už jediná melodie: Ať už to skončí, ať už to skončí, ať už to konečně skončí...

I já se přidám s díky za skvělé hraní, moc jsem si to s vámi všemi užila. Bylo to krásné, bylo to dojemné, bylo to epické... Děkuju!

A jenom něco malého k Vorně:
Pohřbili ji s Connavarem poblíž břízy, u níž se obětovávalo Sídhe. Aby alespoň ve smrti zůstali spolu. Říká se, že od té doby na tom stromě každou noc sedává vrána a šeptá větru Vornin a Connavarův příběh. Kdo bude pozorně naslouchat, třeba ho uslyší. A třeba mu pak vrána splní přání...

Aymar, mladičký Vornin chráněnec, chlapec, kterého kdysi našla raněného u řeky a od té doby se o něj starala, se po její smrti vrátil do Sklaire, aby všem doma řekl, co se stalo u Caer an Shean. Někteří říkají, že dospěl v muže, oženil se a žil klidně a šťastně až do smrti.
Jiní však tvrdí, že Morrígu nezapomněla na Vornin slib, že jí daruje svého prvorozeného syna a propůjčila Aymarovi Moc oplátkou za věrnou, nikdy nekončící službu. Vždyť právě on byl Vorniným jediným dítětem - prvorozeným synem, kterého nikdy neporodila.
Prý se účastnil mnoha bitev proti Římanům a ostří jejich mečů mu nemohlo ublížit. Ve vlasech nosil zapletené vraní peří, na tváři měl vypálené runové značky a se jménem Paní černých křídel na rtech rozséval v nepřátelských řadách hrůzu a smrt.
Legenda praví, že ho o jeho vraní peří někdo lstí připravil a Aymar pak v následující bitvě padl, jako mnoho a mnoho dalších hrdinů Vrchoviny.

Nikdo už neví, kde je pravda. Jenom ta bříza v Caer an Shean pořád ještě stojí. Když budete trpěliví, uvidíte, jak se v její koruně míhají černá křídla a uslyšíte vraní volání...

No a jak to bylo s Brúanem? Ten se jakmile se situace alespoň trochu uklidnila, sebral tolik mužů, žen a dětí kteří byli ochotni, paní mečů a vyrazil na dlouhou pouť vystavit válkou zdevastovaný Faernmoore. Lid se k němu nadšeně přidával až časem vystavili nové hlavní město, Caer Cúlain. Brúan byl moudrým a spravedlivým lairdem, a pod jeho vedením se celý Faernmoore brzy postavil na nohy a znovu se stal velkým panstvím plným štěstí a blahobytu.

Meč, koruna a plášť byly uloženy s jeho tělem vedle těl jeho předků po jeho skonu, desítky let po poražení deváté legie. Brúan Jednooký zemřel v klidu a míru na pokročilý věk ve své posteli, obklopen rodinou. Titul Lairda po něm získal jeho syn, Braegor.