TADEAS: ma to moc vanilla, napiste mu nekdo ze je to v prdeli
Konec věčnosti na Sibiři: Permafrost taje a přináší zkázu
Petr KoubskýPETR KOUBSKÝ
Masivní sesuv půdy na Sibiři způsobený rychlým táním věčně zmrzlé půdy: díra do dávné minulosti. Foto: Adobe Stock
Masivní sesuv půdy na Sibiři způsobený rychlým táním věčně zmrzlé půdy: díra do dávné minulosti. Foto: Adobe Stock
Půda odpradávna zmrzlá ustupuje globálnímu oteplování. Činí tak na obrovské ploše, s dramatickými efekty a s dalekosáhlými následky.
Města se mohou proslavit ledasčím: krásou, velikostí, historií, význačnými rodáky. Verchojansk je známý díky svému klimatu. Je to nejchladnější trvale obydlené místo na Zemi. Jenže letos v první letní den tamní teploměry naměřily osmatřicet stupňů. Nad nulou.
Sto stupňů mezi létem a zimou
Ruský Dálný východ se vyznačuje teplotními extrémy. Průměrná teplota ve Verchojansku činí v lednu minus čtyřicet pět, v červenci plus dvacet stupňů (jen o pět stupňů méně než v Praze). Za tak velké výkyvy může kombinace faktorů – obrovská zemská masa Sibiře a celé Asie, blízkost Severního ledového oceánu, poloha na polárním kruhu s velkými rozdíly délky dne a noci v létě a v zimě.
[ TIP: Odebírejte nové články k tématu Změna klimatu e-mailem. ]
Ale osmatřicet ve stínu, na to verchojanští zatím zvyklí nejsou. Až dosud se pyšnili pravým opakem, takzvaným severním pólem mrazu: v roce 1892 tam naměřili −67,6 °C, což má za následek zápis v Guinnessově knize rekordů a skromnou turistickou atrakci.
Velmi skromnou atrakci, protože turistů bývá v odlehlém městečku pomálu. Dá se do něj letět, přijet ze severu od oceánu 900 km po řece Janě, anebo za příznivého počasí – to jest, když mrzne – terénním náklaďákem z Jakutska, také asi 900 km a částečně také po řece Janě, tentokrát však po jejím ledu. Všechny tři způsoby transportu jsou dobrodružné, každý po svém.
Cestovatelů do Verchojanska však teď možná přibude. Budou mezi nimi vědci: klimatologové, ekologové, biologové, chemici. Také novináři, zejména fotoreportéři. V okolí Verchojanska lze pozorovat tání věčně zmrzlé půdy – permafrostu – víceméně v přímém přenosu. Pohled je to fascinující, objevný a strašidelný. Vysoké letní teploty jsou příčinou tohoto jevu, ale kupodivu též důsledkem. A to je špatné, neboť tím se uzavírá kruh.
Věčnost končí právě teď
Rozšifrovat slovo permafrost je snadné: permanently frozen, stále zmrzlé. Obvyklý český překlad „věčně“ je nepřesný, pro geology je permafrost taková půda, která neroztaje po dobu aspoň jednoho léta (což předpokládá, že průměrná roční teplota v takových místech je pod nulou). Permafrost zabírá asi devatenáct milionů čtverečních kilometrů, tedy dvakrát víc než Evropa (měřená až po Ural).
Nachází se zejména v pevninské Arktidě – tedy na Sibiři, ve Skandinávii, v Grónsku, v Kanadě a na Aljašce. Nevelké plochy permafrostu bychom našli ve vrcholových partiích velehor. Na jižní polokouli mimo hory skoro žádný permafrost není. Pod pevninským ledovcem Antarktidy (stejně jako v zaledněné části Grónska) je tak velký tlak, že udržuje vodu a půdní vlhkost nad bodem mrazu.
V létě může permafrost místy roztát. Když k tomu dojde v povrchové vrstvě silné několik centimetrů, pak se mrazivá pustina dočasně zazelená: vyroste tráva a různé byliny. Taje-li permafrost do větší hloubky, pak se krajina změní v neprostupnou bažinu, dochází k sesuvům půdy.
Přečtěte si také
Jezevci zůstali vzhůru, ptáci neodletěli na jih. Teplá zima zmátla přírodu a kupí potíže
V převážně neobydlené Arktidě to vadí leda sobům a losům, kteří jsou ovšem zvyklí. Má-li se však na permafrostu stavět – budovy, silnice, železnice či plynovody –, vyžaduje to mnoho speciálních opatření: odvětrávat půdu, stavět na pilotách zapuštěných do velké hloubky, někdy dokonce uměle chladit, aby půda zůstala pevná. Po mnoho let to stačilo.
Čím rychleji, tím rychleji
Jenže Arktida se rok od roku ohřívá – a ohřívá se rychleji než planeta jako celek. Podílejí se na tom tři mechanismy. První z nich je, že led odráží velkou část slunečního svitu, kdežto odkrytá půda jej pohlcuje. Kde tedy led a sníh jednou roztají, tam se další oteplování zrychlí.
Zadruhé, voda z tajících ledovců mění směr mořských proudů, jež Arktidě zatím slouží jako chladič. Zatřetí, těmito mořskými proudy se do značné míry řídí lokální proudění vzduchu. Teplý vzduch proudící z jihu se nad Arktidou nerozptýlí jako dříve, ale zůstane tak třeba po týdny, nemá jej co odfouknout. Pak je ve Verchojansku osmatřicet. (Není to jen letošní senzace a náhodný výkyv, velmi podobné teploty tam byly naměřeny už v několika posledních letech.)
Severní pól mrazu ve Verchojansku. V nynějším počasí asi vypadá památník dost nepatřičně. Foto: Wikimedia Commons
Tím pádem taje permafrost na větších plochách a do větší hloubky než dosud – a také rychleji. To má řadu následků a pozitivní není ani jeden z nich.
Bakterie a požáry
Základní potíž je zjevná – obrovské plochy bahna komplikují pohyb lidem i zvířatům. V létě je Arktida skoro neprostupná už teď. Tání permafrostu mění „skoro“ na „úplně“. Putování po pevné zemi se tak omezuje na zimu. Lidé se s tím dokážou vyrovnat, zvířata daleko hůř.
Nejde ale jen o rozbahnění. Zmrzlá půda je prostoupena ledem. Když rychle roztaje, půda se může náhle propadnout až o desítky metrů. Vznikají tak hluboké a rozsáhlé trhliny, díry do země. Na Sibiři a v Kanadě je už ani nepočítají.
Takové trhliny často obnažují dávnou minulost: na povrch se najednou dostalo to, co odpočívalo v ledu desetitisíce let. Může jít o dobře zachovalá těla živočichů (Sibiř je koneckonců dlouhodobě známá nálezy mamutů v ledu), ale také o pradávné bakterie a viry, dosud životaschopné.
Narazit na pradávný mikroorganismus, který se nikdy nesetkal s člověkem, může být daleko nebezpečnější než epidemie koronaviru. Dosud nás před takovými nežádoucími objevy chránil mráz, ale ten ustupuje. Pandemie způsobená „něčím, co na Sibiři vylezlo z permafrostu“ je stále častějším námětem sci-fi. Doufejme, že se odtamtud nepřestěhuje na zpravodajské stránky novin.
Přečtěte si také
Odkud přišla Sabine: cesta po stopách orkánu, který polekal Česko
Tající permafrost také uvolňuje skleníkové plyny – oxid uhličitý a hlavně metan. Ten je v podobě zemního plynu (není náhodou, že právě v Arktidě se ho těží tolik) velmi užitečný, ale využít metan ze spontánních úniků není možné.
Přibývání skleníkových plynů v atmosféře je dalším zpětnovazebním mechanismem, jenž přispívá k rychlejšímu oteplování. A nejen k němu – výskyt metanu také napomáhá vzniku rozsáhlých požárů. V tomto případě nehoří jen vegetace, ale sama půda, tvořená hořlavou rašelinou. Takový oheň může pod povrchem doutnat celé roky a vzdorovat všem pokusům o uhašení – kdyby byl vůbec někdo, kdo by se tak beznadějnou činností zabýval.
Globální změna klimatu se neprojevuje všude stejně. Nás možná čeká chladné a deštivé léto, v němž bude snadné vysmívat se varováním před suchem a oteplováním. V Arktidě se naopak zaznamenávají teplotní rekordy, tentokrát ne pod nulou. Tamní ekosystémy čeká velká a náhlá změna. Znásobte si ji zmíněnou plochou dvou Evrop a uvidíte pořádně velký problém.