Klimatickým žalem bude muset projít celý národ, jinak se nic nezmění, soudí autorka filmu Žal žen – Deník N
https://denikn.cz/...set-projit-cely-narod-jinak-se-nic-nezmeni-soudi-autorka-filmu-zal-zen/?ref=tit
Klimatickým žalem bude muset projít celý národ, jinak se nic nezmění, soudí autorka filmu Žal žen
Dokument o environmentálním žalu a jeho aktivistkách se mihl na covidem přiškrceném festivalu Jeden svět a nyní měl další uvedení na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Po snímcích o škodlivosti cukru či exekucích se režisérka Andrea Culková obrátila k tématu, které se dotýká úplně všech.
Hnutí Rebelie proti vyhynutí zaskočilo českou švejkující společnost. Ekologické demonstrace, často velmi výtvarně pojaté, znak přesýpacích hodin znázorňující ubývající čas, někdy až divadelní představení, naléhavost tématu. Dokumentaristka Andrea Culková se rozhodla v poměrně krátkém čase a za minimálních prostředků o českých zástupcích Extinction Rebellion natočit dokument nazvaný Žal žen. V podstatě to je rodinný film o aktivistkách, které se veřejným vystoupením vyrovnávají s bolestným pocitem ztráty přírody. „Vy jste takový český Gréty, co,“ ohodnotil ve filmu demonstrantky jeden z kolemjdoucích. Andrea Culková nezakrývá, že téma filmu se osobně dotýká i jí samotné.
Čím dál víc lidí otevřeně hovoří o svých emocích, ve vašem filmu je to také dobře vidět. To myslím dříve nebývalo, emoce byly ve veřejné debatě považovány za něco zcela vedlejšího a soukromého. Nezdá se vám, že přichází jakási emoční éra?
Emoce v politice byly vždycky, odpradávna. Druhou věcí je, že emoce jsou jako oheň. Musíme být hodně opatrní, jak s nimi zacházíme. Proto jsem i na začátek filmu dala scénu s ohněm. Matka asi osmileté holčičky tam mluví o klimatické krizi, já se jí ptám, jak to prožívá, jestli má depku, a ona odpovídá, že ty emoce už ani nectí. Díky tomu, že je aktivní a pořádá na to téma přednášky, posunula se do fáze přijetí a aktivity. S holčičkou ale pokračuje v diskusi a ta velmi emotivně reaguje na to, jak tehdy v Austrálii při požáru hynuly koaly.
Díky tomu, že se do hry vtáhly emoce, se o klimatické krizi konečně mluví. Přes třicet let na to klimatologové upozorňují, a nic se nedělo. Teprve když klimatické hnutí vyvolalo emoce, dala se společnost do pohybu, což ukazují i čísla. Ještě před několika lety u nás klimatickou krizi nikdo neřešil, dnes to přes 80 % lidí považuje za jeden z největších problémů vůbec. V nedávném průzkumu se lidí ptali, jak vidí svoje životy v roce 2050. Naprostá většina dotázaných odpověděla, že se jejich životy výrazně zhorší kvůli klimatické krizi.
Nepřichází to s mladší generací?
Přijde mi, že došlo k mnohem většímu zcitlivění. Nemyslím si, že to je otázka generační. Spíš lidé začínají sami sebe čím dál víc vnímat jako součást většího celku. Lidé začínají překonávat dosavadní polaritu, že je mozek versus tělo, a přijímají, že obojí je jeden celek. A to nechci uhýbat k nějakým spirituálním řečem. Na to nepotřebujete žádnou velkou filozofii, že je důležité vnímat svět kolem sebe, jestli je třeba vedro a k čemu to vede.
Co je to tedy za lidi, kteří propadnou klimatickému žalu?
Dennodenně se potkávám s lidmi, kteří to řeší. Je to mix věků i povolání. Nejcitlivější a nejotevřenější jsou lidé ve věku, kdy mají malé děti, ale také malá vnoučata. Není to rozhodně tak, že se k tomu masově přidává celá mladá generace. I když by to mohl člověk čekat, když poslouchá zprávy a vidí, že se naplňují ty nejhorší scénáře. Mě v tom filmu zajímá: Co se s vámi musí stát, že si to začnete všechno uvědomovat?
A co se s nimi stalo?
Pár lidí tam říká, že přišla nějaká poslední kapka, při které se jim složil celkový obraz problému. A oni si uvědomili, jak moc je to naléhavé a velké. A jak rychle se to blíží.
Jak takové prozření vypadá?
Souvisí to s emocemi a s tím, jak lidé obecně reagují na nějakou ztrátu. Posouváte se od fáze odmítání a popírání do fáze vzteku a pak se situací smlouváte a říkáte si, že to přece nemůže být tak hrozné, a další fáze je deprese, kdy vám to naplno dojde. Abyste rozuměl, ti lidé nejsou žádní ekologové, kteří se tím zabývali, prostě se jim v jednu chvíli propojily informace s emocí. Jen samotná informace vás k vnitřní transformaci nepřiměje. Já si tudíž myslím, že klimatickým žalem musí projít celý národ, aby se něco změnilo. A nějakým způsobem už tím procházíme. I když to mnozí zarytě odmítají.
Po hluboké depresi v ideálním světě následuje fáze smíření. Podobným procesem si procházíte třeba v situaci, když vám někdo umře. Ale tam se to trauma postupně časem hojí. Kdežto v otázce klimatické krize, kvůli tomu, že ekosystémy kolabují a sami vidíme extrémy počasí a důsledky klimatické změny každodenně, se to trauma pořád obnovuje. Tak se lidé dynamicky dostávají z fáze smíření zpět do fáze deprese a vzteku a zase zpět. Fázi smíření lze v rámci environmentálního, klimatického žalu vlastně popsat jako aktivitu. Člověk vidí, že z fáze deprese se jinak než vlastní aktivitou v daném problému prostě nedostane. Odborné studie potvrzují, že nejlepším lékem v tomhle případě je aktivismus a přímé zapojení se do řešení problémů, jak ukazuje i film Žal žen.
Proč se film jmenuje Žal žen, když jsou mezi environmentálními aktivisty i muži?
Šlo mi o vyjádření toho ženského pečujícího principu. A také výzkumy ukazují, že ženy ohrožení změnou klimatu vnímají jako problém víc než muži. Zjistilo se, že čím více žen je v politice nějaké země, tím progresivnější mají proenvironmentální zákony. To je doložené.
Jak si vás to téma našlo?
Sociálním a environmentálním tématům se věnuji déle, ale nové pro mě bylo, když jsem si uvědomila, jak je to obrovský a komplexní problém. Najednou vás to zavalí a vy si uvědomíte, že to ovlivňuje každou část naší existence. V jednom ze svých starších filmů jsem se věnovala cukru jako komoditě, která nás postupně ničí. Na jedné komoditě jsem ukázala, jak je nemocný celý systém. Teď jsem si uvědomila, že se to dá aplikovat i na klima. Ten film neukazuje jen vliv na zdraví jednotlivce, ale i na zdraví společnosti, kterou ovlivňují různá lobby.
Loňský rok jste měla tragický, zažila jste tři úmrtí mezi svými nejbližšími. Ovlivnilo vás to nějak v přístupu k tomuto tématu, ne-li dokonce k jeho volbě?
Důležité pro mě bylo uvědomění si konce. Člověk osobně ohmatá vlastní konečnost. Byla to pro mě hluboká zkušenost, která se propojila s koncem bytí nejen individua. My víme, že to končí. Takhle dál pokračovat nemůžeme. Sama cítím velkou spoluzodpovědnost za to, že přenecháváme našim dětem svět v tak strašném stavu. Psychologové popisují – a já to můžu potvrdit –, že to cítíte jako fyzickou bolest. S psychoterapeutkou Zdeňkou Voštovou, která se na tyto problémy zaměřuje, jsme si potvrdily, že lidé trpící tímto žalem jsou prostě výjimečně citově hlubocí a vůbec to není o tom, že si tím řeší něco jiného. Oni prostě jen nahlížejí do mnohem větší hloubky existence. Smrt a konečnost, to jsme z naší společnosti úspěšně vytěsnili.
Nemůže to mít destruktivní účinky na někoho, kdo si to začne příliš brát? To může vést až k sebevražedným úmyslům.
Myslím, že českou debatu na toto téma pomohl rozpohybovat článek Vojty Pecky Pohled do propasti. Už ten název z Nietzscheho citátu naznačuje, že vás ta propast může pozřít. Destruktivní energii lidé přeměňují v něco pozitivního, v akci. Jakmile se lidé zavřou o samotě, ten démon je může požrat.
Už je všeobecně přijímáno, že dokumentaristé nedělají neosobní filmy, jsou to naopak často velmi zaujaté pohledy na věc. Jak to ale děláte, když přecházíte od tématu k tématu a u každého byste si asi mohla říct, že s ním už strávíte zbytek života, protože to je klíčově důležité? Umíte se od témat i odpoutat?
Třeba můj film o nebezpečí cukru Cukr-blog měl obrovský ohlas, dostal se dokonce do kinodistribuce v Japonsku. Lidi se pak začali ozývat a chtěli po mně návody, jak tedy žít. Já jsem se tehdy snažila působit i na legislativu, promítali jsme film v Evropském parlamentu, ale nakonec zvítězila rodina. Musela jsem se od toho odstřihnout. Jenže u klimatu to prostě nejde. Takže teď dělám desetidílný podcast pro Radiožurnál a píšu scénář k hranému seriálu pro televizi, pořád o klimatu.
Ale asi u toho nezůstanete navěky.
To ne, člověk musí dělat pořád na víc projektech najednou, protože ne všechny se podaří realizovat. Připravuji také s německou produkcí film o penězích a ekonomické transformaci. Ke všemu musím vždy nastudovat spoustu materiálů, takže mi doma říkají „maminka Wikipedie“.
V 90. letech po Evropě rašily výhonky tzv. mírového hnutí, které bylo potají podporováno ruskou vládou, nejspíše za účelem nahlodávat demokratické společnosti a vnášet mezi lidi rozkoly. Můžeme si být jisti, že podobně není přiživováno i hnutí Extinction Rebellion?
Určitě to tak není. Zrovna Rusové na to jdou totiž opačně a protlačují na veřejnost představu, že k žádné klimatické krizi nedochází. A to proto, že mají byznys založený na plynu a ropě. Jim se představa klimatické krize vůbec nehodí.
Žal žen je hodně rodinný film v tom smyslu, že se s kamerou pohybujete v domácnostech zpovídaných. Přitom několikrát vidíme, jak rodiče o těch věcech s dětmi otevřeně komunikují, což je skvělé.
Zrovna tento prvek vyvolal velké kontroverze, festivaly se to bály pouštět.
Jak to?
Argumentovali, že malé děti zatahujeme do svých problémů, že bychom je měli raději držet v nevědomosti. Pro mě to byla hodně podstatná složka filmu. Protože to, jak se my vztahujeme k dětem, se zrcadlí v tom, jak se politici vztahují k nám. Je to přístup typu: „Neboj, všechno bude v pořádku, hlavně aby ses nevyděsil…“
Jak moc souvisí to, že je někdo součástí Rebelie, s alternativním stylem života?
Pro mě je Extinction Rebellion zajímavé právě v tom, jak je inkluzivní. Berou staré i mladé. Třeba v Londýně to hnutí drží ženy nad 60 let, v podstatě důchodkyně, které mají děti dávno z domova pryč a chtějí svou energii investovat do něčeho, co jim dává smysl. Tohle je totiž práce na plný úvazek. Demonstrace, které vidí veřejnost, jsou jen špičkou ledovce. Je za tím náročná organizační práce.
Jsou tam lidé z různých oborů – od kosmetičky přes modelku po programátory. Řada z nich dojde k nejedení masa, protože si zjistí, jak velkou uhlíkovou stopu zanechává chov dobytka. Přitom předtím třeba vegetariány nebyli. Jiní lidé se zase snaží žít tím nejšetrnějším způsobem a mají pocit, že toho dělají málo. Zajímala mě proměna člověka z nenápadného introverta v někoho, kdo jde a lehne si na protest na ulici před tirák. To chce velkou odvahu. Ti lidé nejsou žádní exhibicionisti. Dali mi důvěru, ale museli jsme se nejdřív dlouho poznávat.
Člověk by si řekl, že aktivista se rozmluví, jakmile se pustí kamera…
Mezi aktivisty Rebelie jsem přišla jako pro ně úplně neznámá osoba a nabídla jsem jim, že pro ně udělám mediální workshop, jak mluvit na kameru. Tehdy jsem ještě nemyslela na film, prostě jsem jim chtěla pomáhat zevnitř, jak komunikovat ven. A ta spolupráce šla skvěle. Můj film ale nakonec není o aktivistech, spíš o lidech s příběhy a s rodinami, kteří něco dělají.
Ve filmu je vidět, jak se demonstranti po akci, která je psychicky náročná, někde společně sejdou a probírají to. To mi přišlo dobře promyšlené, že se nerozejdou a nezůstanou se svými traumaty sami.
Mechanismy, jak zabránit tomu, aby to člověka emocionálně zničilo, mají vyvinuté dobře. Po každé akci je debrief, na kterém si říkají, kde se necítili dobře, co bylo nepříjemné, kdy naopak cítili, že mohou jít dál… Důležité je, že už ani ta klimatická hnutí se necítí osamocena a čím dál víc spolu komunikují a propojují své akce, také díky spolupráci v rámci Klimatické koalice, a jsou mezi nimi profesionální skupiny, odborníci i nadšenci, ale všechny je spojuje klima, takže to funguje.
Ty metody skupinové práce jsou určitě hodně inspirativní na občanské úrovni.
Jejich metody mají ale i politické aplikace. Jedním z požadavků Hnutí je, aby se ve společnosti zaváděla tzv. občanská shromáždění. To je nástroj z anglosaských zemí, ale dobře ho používají třeba v polském Gdaňsku. Funguje to tak, že velmi pečlivě z širokého sociologického vzorku vyberete velkou skupinu lidí a toto shromáždění má za úkol vyřešit nějaký problém, na kterém se lidé jinak nemohou shodnout a politici ho neřeší adekvátně kvůli závislosti na volebních cyklech, ale třeba i proto, že jsou pod přirozeným tlakem lobbingu. V Irsku tak třeba řešili potratový zákon a díky takovému shromáždění ho přijali. V takovém procesu se nemůže moc uplatňovat lobbing. Členové shromáždění se mohou potkávat s odborníky a načerpávat vědomosti a komunikují mezi sebou i svoje pocity. To je hrozně důležité. Teď se Macron rozhodl, že tento nástroj bude používat právě pro prosazení zákonů o klimatické krizi. Chtěla bych se tomuto tématu hledání a prosazování konsenzu věnovat do budoucna. Přijde mi, že pro demokracii je dobrou inspirací všímat si, jak se podobná hnutí organizují. Například Extinction Rebellion nemá žádné ústředí a žádné centrální pokyny kromě nejzákladnějších zásad; celé hnutí se organizuje samo a dokáže si poradit i s hodně složitými problémy.