Jakub Hruška
V poslední době se rozšířila i v odborném tisku taková "nadějná hypotéza", že planetu před zvyšováním koncentrací CO2 v atmosféře zachrání mohutné vysazování lesů. Lesy budou údajně zadržovat ve svých kmenech a také v opadu v půdě tolik CO2, že si tím lidstvo "koupí čas", aby mezitím vyřešilo problém jinak. Stromy ve dřevu a třeba i v jehličí a listí ukládají uhlík, který využili při fotosyntéze, udělali si z něj tělo, a získali ho právě z CO2 z ovzduší.
Tak vám říkám, že v případě lesů v ČR to tak určitě nebude. Ne, že by stromy v ČR neprovozovaly fotosyntézu, ale protože máme z 99% hospodářské lesy. Ty se vyznačují pěstováním dříví kvůli spotřebě, a když lesy vykácíme, ca. 90% ho skončí v produktech, které mají životnost menší než 20 let (palivo, papír, stavební dříví...). Takže ten uhlík co je ve dřevě takto fixován, je opět "vypuštěn", obvykle spálením, zpět do atmosféry. A celý proces začně vysázením sazenic opět nanovo. Dlouhodobě se něco fixuje třeba v nábytku nebo parketách, ovšem je to hrozně málo.
Hodně CO2 se dá zafixovat i do lesní půdy - v našich přírodních podmínkách je v mýtním lese (který je ve skutečnosti velmi mladý, nějakých 100 let, stromy mohou žít v poklidu třeba 400-500 let) zhruba stejně uhlíku v půdě i v biomase stromů. Jenže aby tam dobře držel, nesmí se dělat holoseče - protože na pasece se vlivem světla, vody a lepšího přístupu vzduchu hodně uhlíkem bohatého organického humusu zoxiduje rychle na CO2...
A vůbec nejhorší je když se ta půda na pasece ještě rozorá, to se obnaží mnohem víc organiky, a mnohem víc se jí rozloží na CO2. Takhle se hospodaří zejména na písčitých půdách při výsadbách borových monokultur (fotky jsou z Polabí). Ono to má jistou lesnickou logiku - v písku totiž sazenicím nekonkuruje "buřeň" - tedy přízemní vegetace jako jsou trávy a třeba ostružiny - ty mají rády právě tu organickou vrstvu humusu. Z každé paseky tak ještě několik let "létá" spousta CO2 do ovzduší. A když se nová monokultura zase rozroste (jako na fotce), začne CO2 opět fixovat - tedy do další těžby, kdy zase ten fixovaný CO2 do 20 let vypustíme do vzduchu.
V tomto hospodářském cyklu tedy žádný CO2 dlouhodobě neuložíme. Jen střídáme fáze fixace a vypouštění...
A správná otázka na závěr: No a jak to udělat, abychom aspoň něco fixovali dlouhodobě? Tak po pořadě:
1. Nedělat paseky - tedy provozovat přírodě blízké nepasečné hospodaření, kdy si do lesa pro dříví chodíme postupně a kácíme výběrově jen některé stromy - tím hlavně zabráníme tomu úniku CO2 z obnažených půd.
2. Chránit staré lesy - protože jednak jsou takovou obrovskou konzervou uhlíku, a i staté lesy (tedy u nás ty starší 120 let, biologicky pořád sotva střední věk) pořád dobře rostou a pořád uhlík fixují. A hlavně mají obrovský význam pro mizející biodiverzitu.
3. Mohli bychom víc zalesňovat dnešní louky a pole - jenže i tak je efekt velmi malý, protože, jak jsme s kolegy vypočetli v nedávné studii, i třeba půl milionu hektarů zcela nových lesů (to je ca. 7% rozlohy ČR) by v roce 2050 fixovalo jen 5% dnešních emisí skleníkových plynů ČR.
Takže nás lesy fakt nezachrání... Což neznamená, že bychom se k nim stejně měli chovat mnohem lépe!
Konec přednášky!!!