PULNOC: nejsem odtržený od vědomí smrti, řeším ji docela často, akorát si myslím, že život je příliš krátký na to řešit to furt. Možností co je vědomí je samozřejmě víc, lze vnímat nějakou souvislost mezi ničením sebe a ničením ekosystému a biosféry, ale přeci jen mi přijde nejjednodušší přijmout, a že fyzikální realita existuje nezávisle na nás i po nás a že je naším zájmem uchovat ji obyvatelnou. (Nejsem přímo buddhista, ale nějakou formu reinkarnace nelze vyloučit a reinkarnace do špatně obyvatelné biosféry by mohla velmi přimočaře, téměř mechanisticky, být způsobena "špatnou karmou"... samozřejmě, za předpokladu dodržení nějaké chronologie, na což taky narážíš)

Můžou tady být nějaké nedualismy, jako že my jsme neoddělitelní od světa, který vnímáme, apod. ale tím spíš bychom měli mít zájem neničit prostředí = neničit sebe.

Vymýšlet, jak věci dělat jinak, je skutečně jednodušší, než je dělat jinak.. už proto, že vše je automatizované a nutí nás do stále stejných vzorců konzumu a fakt je docela těžké dělat věci jinak.... i v soukromí, natož pak ve veřejném prostoru a v rámci sociálních interakcí. Je možné protestovat proti tomu, jak se chováme, ale je téměř nemožné chovat se jinak (snad jen pro pár asketů, případně pro ty, kterým zbývá tak málo zdrojů, že si mohou dovolit luxus necítit pocit spoluviny za stav světa)

Zejména komplikovaný je ten moment, že něco možná bude nutné napravit, že nejde jen tak všeho nechat a počkat co se stane. A zbavit se nástrojů, jak se pokusit věci napravit, by bylo taky nebezpečné (ne, že by ty nástroje na tu nápravu šly moc použít, ale je to takové rozhodování, jestli umřít hned, nebo až později...)

Jako řešení mi přijde nějak lidi dovést k tomu, že jejich kvalita života nesouvisí se všemi dílčími civilizačními procesy, kterými jsou obklopeni. Když třeba zmizí billboard, na který se v noci svítí, kvalita života neklesne. Tedy "nerůst" nemusí znamenat pokles kvality života, ale třeba méně světelného smogu v noci a tím lepší spánek a nižší spotřebu antidepresiv. Nižší spotřeba antidepresiv je taky nerůst. Ale nejde o to konzum snižovat až úplně do nuly a do smrti. Spoustu věcí můžeme dál dělat. A dokonce možná ani není nutné nějak centrálně naplánovat, co povypínáme a pozhasínáme. Ten proces může být do jisté míry samoregulovaný, ne direktivně nařízený, ale prostě vedený spontánní poptávkou po vyšší kvalitě života.

XCHAOS: promin ale smrt neni vubec odtrzena od kazdoodenniho deni. pokud zijes odtrzeny od vedomi smrti, tvuj zivot prakticky nema zadnou hloubku. je jako jizda vlakem po kolejich. sem a tam je vyhybka, kdy se muzes rozhodnout, jak ji prehodis a zda pujdes tam nebo tam, sem a tam se zastavis ve stanici, kde muzes setrvat delsi nebo kratsi dobu. ale de facto vubec neprobiha proces individuace - je to vsechno nalinajkovany okolnostmi tveho zivota, ktere jsou temer kompletne predeterminovany.

jinymi slovy, ldyby ses narodil v Ugande a vyrustal jako podvyzivene dite, byl bys nekdo uplne jiny a nemel nic spolecneho s tim, kdo jsi ted. nebo...?

nemusi to tak byt. i tve Ugandske ja i tve soucasne ja maji prilezitost investovat energii a cas do procesu individuace, ktera vesmes probiha ve sfere eticke, esteticke, metafyzicke. transcendalni, inasmuch prekracuje zenit vnejsich, docasnych a promenlivych okolnosti.

tak treba - udelat rozhodnuti, ze se nechces podilet na zabijeni jinych bytosti tim ze konzumujes jejich mrtvoly - to je rozhodnuti, ktere existuje mimo sit koleji, po kterych jede vlak tveho zivota.

ze ti smrdi vyfukove plyny a nechces se podilet na otrave zivotniho prostredi temito plyny je dalsi rozhodnuti, kdy pestujes sve nematerialni "ja". kde presne toto "ja" existuje je na dlouhou debatu, ale muzeme mluvit o sfere kauzalni. protoze eticke chovani, osobni proncipy a hodnoty, jsou determinanty pro "downstream" projevy. kuprikladu - pokud se rozhodnu odmitnout zabijeni a prestanu jist maso, bude zabito o neco mene zvirat. kdyz se takhle rozhodne 10% lidi, mluvime o vyznemnem dopadu na svet. kdyz se rozhodne 100%, problem solved.

tak jednoduche to je.

DZODZO: nejsou restartovatelene, uz uzavreli smolouvy na jejich demolici a nikdo ty smlouvy nevypovi. Ty smlouvy jsou na 2 - 10 let dopredu. A navic demolovana elektrarna zamestnava vice lidi, nez elektrarna v plnem provozu.
Byl by to extremne nepopupalrni krok. Neco jako kdyz slibujes, ze bude uhelny dul v provozu 10 let a po 3 letech ho uzavres.

jo jo, nemci hovorili, ze je to politicka zalezitost, ale asi na tom financne dost krvacaju, ked bezni nemci (rozumej fotrici od rodiny) takto rozmyslaju

DZODZO: no, drzim jim palce. Kolem Velikonoc Merz ocekava vladu, ovsem bude v ni SPD ktera moc projaderna neni…

JIMIQ: nasiel som nejake konkretnejsie cisla k tym cenam aj odhadovanemu casu potrebnemu na restart, maju to rozdelene na kategorie

Restarting Germany’s Reactors: Feasibility and Schedule
https://www.radiantenergygroup.com/reports/restarting-germanys-reactors-feasibility-and-schedule

bol som dneska v hospode s kolegami z nemecka (co pracuju tiez pre trojpismenkove energeticke korporaty) a ked mi popisovali ceny elektriny alebo vseobecne naklady na energie, tak sa im nedivim, ze sa cukaju s green-dealom

3-generacny dom 5000 eur rocne za topeni olejom plus 250 eur mesacne za elektrinu, takze 8000 eur rocne za energie, kto z vas to ma :) btw ich atomove elektrarne nie su uplne vypnute, ale prevadzkovane v standby rezime s tym, ze pripadna reaktivacia je planovana na 13 rokov a tu sumu som nezachytil presne ale boli to biliony eur

PULNOC: popravdě, přijde mi trochu offtopic v tomhle klubu řešit otázku "člověk je smrtelný". O smrti nevíme absolutně nic, jakkoliv se k ní přiblížujeme stárnutím, zjišťujeme jen, že je to WTF, o kterém nemůžeme vědět nic, bát se asi nic neřeší, ale to je jediné, co o tom jde říct a jediná možnost je nepřipouštět si, že by to bylo už dneska ("jednoho dne zemřeme, ale většinu dnů nezemeřeme"). Prostě tím to končí, od stavu světa je to dost odtržené.

Celá otázka klimatické krize je filosofická otázka, zda fyzikální realita a její zákony je nezávislá na našem vědomí (spoustě lidí je to jedno, řeší sebe a svoje vědomí a ne realitu, ve které žijí ostatní vědomí) a jestli jsme schopni zanechat tuto realitu ve stavu obyvatelném pro současnosti žijící lidi, zejména děti, a případně nějaké budoucí inkarnace, či jak to funguje. Je to vlastně hluboce buddhistická otázka soucitu.

Existuje hodně široké rozpětí konceptů, od "Bůh nám dal svět, abychom ho v podstatě zkonzumovali" po "svět je jenom jeden a musíme ho zachovat pro budoucí generace". Je v podstatě jedno, jestli se takto koukáme na otázku vyčerpání zdrojů, klimatické krize, válečného konfliktu. Ti druzí nás buď zajímají, nebo jsou ukradení.