Vida, není nic, na co by se na Nyxu nenašlo auditko :-D Tak se tu vítám! S naším třeťákem právě řešíme, jakou sadu "dys" vyfasuje. Jsem docela zvědavá, jak moc se odhadem trefím. Není tak pitomý, jak jsem si myslela, to je jistě pozitivní - ne že by to nevyšlo nastejno, stejně musí člověk mluvit polopatě - a nebo to možná není pozitivní...? Občas si říkám, jestli by jim coby troubelínům nebylo líp; než si příliš dobře uvědomovat svou klec.

Taky si zrovna říkám, když tak koukám na popis příznaků a modelů chování, že vlastně všechno, co mě na něm štve, je tam zaznamenáno. Možná jsou naše povahy jen průsečíkem našich diagnóz ;-)

SOPFA: Nám se nejvíc osvědčilo si kartičky udělat. S reálnými fotkami známých věcí, prostředí, lidí. Ať to není abstraktní, některé děti, hlavně ty směrem k PAS mají problém, když to není úplně totéž. Třeba že na fotce je jiný bazén, než kam se jede, jogurt jiné značky atd, a už to pro ně nefunguje.

Laminovačka je až překvapivě levná, třeba https://laminatory.heureka.cz/peach-home-office-a4-pl707/ , k ní folie, základ nacvakat klidně mobilem, fotky doma vytisknout a můžeš dělat kartičky jak na běžícím páse. S vlastním dítětem, a hlavně hned, když je to potřeba

Na lednici máme fotky jídla na magnetkách (ty jsou většinou z nějaké knízky, název už ale presne něvím) a mládě si vždy donese, co chce jíst. Pro začátek VOKSu je to bezva, hned má odměnu a velmi rychle pochopí, že z komunikace kouká nějaký benefit :o) Mělo by to fungovat tak, že dítě donese kartičku, podá ji, musí se u toho podívat do očí, matka dá kartičku k puse a zřetelně několikrát vysloví, co to je a jde to prckovi dát. Nácvik někdy docela trvá, různě to rodiče předvádí spolu, pak jeden podá kartičku druhému ručičkou dítěte atd. S tím úplně nemám zkušenosti, náš holomek to pochopil okamžitě a sám, prostě za mnou přiběhl s kartičkou nanuku a čekal, co to udělá. Dostal nanuk, takže to ho nadchlo, načež dva dny nosil nanuky, pak nosil úplně všechno a koukal, co z toho kápne. A samozřejmě si to snaží různě ulehčovat, jakože mi to jenom ukáže, nebo stojí u mrazáku a řve, ať jako jdu okamžitě servírovat, tu kartičku po mně hází, aniž by se na mě podíval atd, tak to mu neprochází a prudíme ho s tím, že ten prosces fakt musí proběhnout schválně.

A druhá runda obrázků je k ukázání, co se bude dít - máme nafocená místa a lidi, takže vždycky řeknu třeba "Pápá hřiště/bazén/babi a děda/nákup" atd. a ukážu obrázek, kam jedeme. Funguje to moc dobře, hned se chytil, pochopil souvislost a hodně to pomáhá redukovat jeho nejistotu a řev, že netuší, co se děje. A zvlášť ty oblíbený msíta zastaví hysterák, začne se těšit atd. Že rozumí, že to není jen nejaký náhodný obrázek, ale plán do budoucna, to víme bezpečně podle reakcí - když jdeme k babi, tak je reakce taková vlažná, když na koupák nebo do TOnga, tak se teleportuje do předsíně, snaží se narvat do bot a nadšeně poskakuje. Postupně už zvládá i jen ukázat obrázek na mobilu, když nemám kartičku.

Ve školce jsem ho první den nafotila v šatně, ve třídě, u jídla, na zahradě - a kartičky druhý den přinesla zalaminované učitelkám, aby mu vždycky ukázaly, co se bude dít. Když se režim zaběhnul, tak už to není potřeba, ale zkraje to hodně pomohlo zlepšit orientaci v novém prostředí a zmírnit úzkost.

A podobná diskuze tu zatím chybí, a přitom by mohla být někomu kuprospechu...

Zatím bych ji nechala otevřenou verejne, než se to tu rozjede, a pak bych přístup asi nějak omezila, jestli tu budeme řešit osobnejsi věci a stesky. Uvidíme podle situace :-)

Máme děti které nemluví, nerozumí, často se chovají dost autisticky, ale autisti to nejsou, mají přidružené různé motorické, senzorické a jiné obtíže... A skoro nikdo vlastně neví, co s nimi. Do většiny kolonek nezapadají a odborníci rodiče často přeposílají od čerta k ďáblu, konce to nebere, čas letí a zoufalství stoupá. Pojďme sdílet zkušenosti, rady, tipy, triky, kontakty a v neposlední řadě podporu, protože ta je v našem případě sakra potřeba.

Všichni totiž přece víme, že kdybychom na ty děti pořádně mluvili a četli jim, tak jsou úplně v pořádku! A když to náhodou nevíme, tak okolí to ví úplně přesně. A naštěstí neváhá se o tyto i jiné fundované rady ochotně a často podělit... Tak holt se musíme my, neschopni rodiče, politovat aspoň vzájemně :-)