Jako malá sem milovala Sbírku zvadlejch růží od Wanastovejch vjecí, i když sem neměla absolutně tušení, o co tam jde.

Dodnes když jedu občas první třídou, připadám si trochu jako boháč.

Pivo, pivo, tullamorka, pivo, pivo, gintonic, pivo, pivo, beton smichany az v puse, pivo, pivo, sampano, pivo, pivo, rum, fernet, pivo, pivo...su prase

ACKO: za tři roky pade a furt jsem štefánek. asi tomu dost pomohlo dědění jména po otci, pročež jsem tuto tradici po čtyřech generacích utnul, ovací nesklidivše.

ACKO: olol, moje teta rika svymu 175kg vazicimu synovi honzicek. ten kdyz prijde, tak se strachy tresou vsechny zidle v okoli...

Ke mně včera při jízdě na koloběžce po cyklostezce přiběhla kontaktně se tvářící fenka - vrčela a štěkala a vůbec nereagovala na volání své paní, co tlačila kočárek: "Taro nech! Taro ke mně! Taro!"
Tak ji za jízdy říkám: "Taro, jestli po mně chňapneš, tak ti ublížím!"
Tara ještě štěkla, aby měla poslední slovo, a odpojila se. Paní s kočárkem už neřekla nic.

KOVOVAMINCE: Ale svého času jsem pobaveně pozorovala dceru od kamaráda, která někdy ve třech nebo čtyřech letech suverénně na každého majitele psa, co jsme potkali na ulici, vybafla "dobrý den, můžu si ho pohladit?" Takové koule nemám já ve svém věku.

KOVOVAMINCE: No však... přiběhne pes a tváří se kontaktně, tak se ho zeptám, jestli chce pohladit.

Moje kamarádka svému 33letemu a 140kg vazicimu synovi říká Milánek . Asi se to nikdy nezmění.

SALAMAN: mnoukadla a kousaci? Taky mame zajínka, ušanu, mňoukadlo, kočkoče.... nejde to zastavit.

Ostatne v dospelem veku se s bratrancem taky stale oslovujem zdrobnelinama, jelikoz to mame zafixovany odjakziva. Bylo obdobi, kdy to bylo trapny, ale ted v dospelosti si to vlastne oba uzivame. A mam tetu, kterou snad vsichni oslovujou vyhradne Bozenka. Vcetne novejch znamejch.

KOVOVAMINCE: A to já se jich často zeptám, jestli můžu, většinou mi odpovídají majitelé.

SALAMAN: Na zvířata se to nepočítá.

Jo a já teda zdravim cizí psy na ulici. Nešahám na něco nebo tak. Ale ňuňu občas proběhne...

Ok. Mluvím na kočky jako dement. Zdrobněliny, neexistující slova a tak. Zlobítka, kousátka, mrouskátka, šmumíčci...

Přiznávám se. Zdrobňuju jména svých teď už dospělých dětí. V nové práci mi říkají zdrobnělinou a já lidi oslovuju zdrobnělinami.
Já!, která kolem 30 místo veverka říkala vevera.

No já vám nevim. Máma mi říká Kordulko. Trochu blbý je, že se tak nejmenuju. Ale zas lepší než Karel.

Moje kolegyně o svých dětech moc nemluvila, ale když už, tak jako o Janičce a Honzíčkovi. Byla hrozně oblíbená, a když slavila 40. narozeniny, dostala fakt velkej dárkovej koš s jídlem, obří pugét a ještě dost těžkou literární sérii. Ptali jsme se, jestli s tím.chce pomoct domů, ale že ne, přijde jí pomoct Honzíček. Bylo nám divný, že jí s takovou hromadou bude pomáhat malý dítě, ale trvala na tom. Takže když se objevil poměrně dost namakanej dospělej chlapík, kterej pro ni přijel autem, ukázalo se, že Honzíčka porodila v 17.