Mám trochu škodolibou radost, když vidím někoho ze svých vrstevníků, že je plešatý dřív než já. Táta měl ve dvaceti holou hlavu a dlouho to u mě vypadalo, že skončím stejně, ale nakonec to zůstalo jen u koutů. A s každým dalším člověkem, který přišel o vlasy dřív než já mám pocit úlevy, že tomu neblahému osudu dál unikám.
Nedávno jsem koukal, že v tomhle pomalu dochází i na bráchu, tak alespoň v něčem si můžu připsat symbolickou výhru.