ADELHAIDA: zdravit známé lidi je zhruba na úrovni nenosit do opery tepláky, obojí je v našich zeměpisných šířkách a délkách společenská norma, jejíž nedodržování sice nikomu neublíží, leč znamená, že bude zaklasifikován ostatními do jisté kategorie :-)

NELLAS: V mem souctu hrichu se nejake nezdraveni ztratilo.
Ja pozdravila, kdyz me prinutili, ale na ty “chytry” otazky jsem odpovidala mlcenim. Pravdu jsem rict nemohla a lhat se nesmi. Takze se okoli dohadovalo, zda ma mala Beruska nadloubano.
To nevyhrajes :)

SALVATOR: Jo, chlapi to maj v tomhle jednodušší, většinou do nich kvůli smalltalku nikdo nereje.

Je fakt, že jsem byla vždycky sebevědomý dítě (díky rodičové!) a konverzaci jsem uměla ve většině případů i ukončit, když mi byla nepříjemná. A taky je pravda, že některý sousedi jsou takhle žoviální. Nenapadlo mě, že by to mohl být problém, takže děkuju za námět k zamyšlení. Ale ty učitelky ve školce by teda zdravit mohl:-)

U nás na gymplu ředitelka říkala, že když má štěstí, tak jí studenti odpovídají na pozdrav. Někdy je dobrý nenasazovat laťku moc vysoko. :-]

Na druhou stranu, žiju na venkově a tady se prostě zdravěj všichni a pořád. Někde jsem četl názor, že je to jeden v příznaků toho, jestli to místo, kde člověk žije, pokládat za město nebo za venkov (v tý urbanizovaný aglomeraci, co se táhne kolem švýcarskýho břehu Ženevskýho jezera, je to těžký odlišit, i když co si budeme povídat — žádný skutečný město, to jest milion obyvatel a metro, tu nemaj). Takže když pak přijedu do opravdovýho města, mám tendence pozdravit i při nástupu do tramvaje.

SALVATOR: Neboj, oni tě pomluví za zády :D
U mě je ještě problém ve špatné paměti na obličeje kombinované s tím, že jak se zamyslím a nečekám, že bych mohla potkat někoho známého, tak si ho nevšimnu, i kdybychom kolem sebe prošli na dvacet centimetrů a on mi mával před obličejem (nadsázka fakt jen malá). Většina lidí to bere s humorem, že jsem si jich nevšimla, ale někteří se fakt jsou schopní urazit.

Přiznám se, že sem fakt vděčnej, že moje vlkodlačí držka ostatní vod podobnejch keců vodrazuje.

NELLAS:
To se mi též stalo. Zdravím vždycky dobrý den a nehodlám to nijak měnit. A občas se najde někdo, kdo mě upozorní, že je ráno nebo večer.
Small talk dovedl kdysi k dokonalosti náš soused. V nacti k nám domů chodila moje kamarádka na pokec a jeden dědek, co mě s ní několikrát vidět mi potom řekl, že on v mém věku taky bral ledacos.

Jo a přiznám se, že mě hodně štvou lidi, co prudí kvůli zdravení.
Štval mě rybář, když jsem kus od Prahy šla kolem nějakého vesnického rybníka, on řekl dobrý den, já řekla dobrý den. On na mě vyjel, že proč jsem nepozdravila, já na něj vyjela, že jsem pozdravila, ale nebudu hulákat na celý rybník.
Nebo kolega, který pravidelně vypočítával, kdo ho "nepozdravil" ve výtahu nebo v kuchyňce. I tady některá ID na nyxu mají hrozný problém, když je někdo nepozdravil na ulici nebo nepozdravil dost nahlas či srozumitelně.
Korunu tomu nasadila jedna ženská tady v baráku, která mě pozdravila u výtahu, já na ni dobrý den. A asi byla nedoslýchavá, protože se do mě pustila, že DOBRÝ VEČER, to jako nezdravíte? Já si odfrkla, že jsem ji přece pozdravila dobrý den, co má. No a spustila, že je snad večer, tak jakýpak dobrý den. Vím, že jsem jí odfrkla něco ne zcela pěkného.

NELLAS: To zni jako promarnena prilezitost. Mozna by ta pani priste pribrzdila…

ADELHAIDA: v mých 3-5 to pro mě byla čirá hrůza někoho potkat. že k tomu nucení máma a baička měly rozumné důvody, to chápu. časem ale jakákoli reakce - pozdravit nebo ne, roztočila kolotoč nepříjemností - tys nepozdravila, tys ale konečně jednou pozdravila, do toho ty tetky reagovaly různě ... (Anča Bímová vždycky kousavě). A jako dítě z toho člověk neměl možnost nijak utéci.

BERUSKA_CA: Já se v dospělosti (30+) kousla do jazyka, když mi mámina kolegyně (nebo kdo) vykládala, jak jsem vyrostla, že mě pamatuje jako tááákhle malé miminko. Kdybych jí řekla "no jo, a vy jste zase celá svraštělá, hele, vy máte vrásek", tak by máti asi hanbou skočila do Vltavy :D

ADELHAIDA: Jenze nektery tetky se neumej ovladat a dite neumi z nechtene konverzace utect.

MAR_TINA: Taky mi vadilo, jak moje splneni povinnosti (pozdrav) ponouka dospele k divnym prupovidkam na ktere jsem nevedela jak reagovat.
“Tys vyrostla!” Mela jsem se smrsknout?
Na jakykoliv komentar na muj vzhled jsem neumela odpovidat: “Ty jsi ale hubena.”, “Zato vy jste zase pribrala.” by asi nebyla nejlepsi odpoved.
A expertem byla sousedka: “Nezlobi te rodice?” Kdybych rekla pravdu, to by byl mazec :)
Nektere deti nemaji rady, kdyz do nich dospeli imrvere stouchaj.

MAR_TINA: Podle mě je pozdrav slušnost a chci, aby to děti uměly. Za mne to žádnej úvod k interakci být nemusí, prostě pozdravím a jdu dál. Ale díky tobě je mi už jasný, proč se mi už několikrát stalo, že se přede mnou jeden kolega, co ho znám od vidění, v metru schovával. V jeho mysli zjevně hrozilo, že si s ním budu chtít povídat celou jízdu do práce:-D

ADELHAIDA: a proč je tak důležité pozdravit? Aby mělo dobré vztahy s učitelkama a sousedama, pravděpodobně. No tak nebude, až doroste do věku, kdy bude potřebovat své dobré vztahy budovat samo, asi mu to dojde a pozdraví.

Já si to období nucení do zdravení pamatuju a bylo to pro mě asi takto: Strašně jsem se styděla, protože rekace na pozdrav od dospělých byla, že hezky umím zdravit, případně že už konečně umím otevřít hubu. A já nechtěla žádné interakce s dospělýma, žádný řeči od nich. A pozdrav je úvod k interakci.

Moje přiznání je, že Anče Bímový od nás z ulice jsem se vyhýbala až do její smrti (mých asi 30), abych ji nemusela zdravit a nenastal nějaký komentář z její strany.

No a pokud nějaká sousedka blbě kouká na tebe, že tvoje dítě nezdraví, tak se na ni...

Já se přiznám, že tělesnej trest považuju za výchovný selhání. Ale občas... když dítě prostě není už rok schopný pozdravit sousedy a učitelky, i když mu to připomínám, motivuju, upozorňuju předem, sama zdravím... Říkám si, že když bych mu jednu flákla, tak by to bylo víc, než 1000 slov. Ale přece ho nebudu mlátit za to, že nepozdraví, že jo.

GRANTORINO: Vidíš, mám obecně s tímhle problém ve starších dětských knížkách. Jakože Žid asi ok, ale spíš výprask řemenem za trest (třeba v Letadelku Káněti za to, že si chlapeček dovolil jezdit na kole a ne ho jen vodit po dvoře. WTF?!) a podobné radosti. Osobně se tedy spíš snažím o vysvětlující komentář ve smyslu, že to tak dřív holt bylo, ale že to není dobrý. Zase na druhou stranu si nedělám iluze, že dnes už řemenem nedostane žádné dítě. Prostě sadistický rodiče jsou i dneska a třeba si ty naše děti aspoň budou vážit toho, co mají..

Podle mě uzrála doba na to, aby lidi kvůli nějakejm religiózním blbostem přestali mrzačit děti. Potom se můžu začít bavit o názvosloví.

Přiznávám, že jsem začala v starých pohádkach místo stereotypu postavy "žida" říkat "pán" a vůbec to nemění smysl pohádky, jen tam jakoby není leitmotiv. Evidentně na mě působí woke propaganda, ale vůbec mi to nevadí. Myslím, že je to lepší přestat používat, doba na to uzrála...