Na srazu s někým takhle z minulosti jsem byl
jenom jednou a to ještě úplně náhodou.
To když jsem se s kámošem a mojí tehdejší holkou ztripoval a na Jungmaňáku na ně narazil jak jdou do Vagonu.
Tak jsme se přidali.
Byly to zvláštní pocity. Měl jsem radost že je vidím (první základka byl průser na N-tou a musel jsem jí opustit a pak mi trvalo několik let, než jsem se zvládnul znova otevřít novýmu kolektivu. A oni byli strašně fajn. Žádný útoky, nic negativního. I když jsem nebyl z nejchytřejších, nikdy jsem nezaznamenal, že by si mě za něco dobírali.) ale zároveň jsem z nich četl, jak si mě pomyslně škatulkujou jako feťáka a škrtaj ze svých seznamů. A v rámci zachování zbytku duševního zdraví jsem si z toho dělal srandu a vyzýval je k zápasu ve fotbálku “ožralí” proti “sjetejm” (alkohol neměl šanci). Po tomhle srazu bylo jasný, že už se nikdy neozvou. Byla to taková requiem za kamaràdství, který pro ně bylo normální, ale pro mě znamenalo hrozně moc.