Tak jsem v klubu Sedm zkusila přemýšlet, které filmy mě traumatizovaly. Problém ale je, že když je člověk od přírody hodně citlivý, a do toho ještě navíc prochází bouří ženských hormonů během puberty, traumatizuje ho úplně všechno. Po kdejaké blbosti jsem měla kolik dní regulérní PTSD, myšlenky se mi dokola vracely k hrůzyplným scénám, v noci jsem nemohla třeba hodiny usnout, protože ze všech koutů temného pokoje zíraly příšerné věci... Ještěže už to mám za sebou, fujtajskl, ale tu zkušenost člověk nezapomene. Xkrát jsem byla na netu svědkem, jak se umělci a intelektuálové ohrazují proti trigger warningům, jak je ta dnešní mládež změkčilá a jak literatura (a film, umění, divadlo...) nemá být bezpečná umetená mechová cestička, ale má vzněcovat, provokovat, generovat silné emoce a něco něco. Já ten jejich postoj samozřejmě na jednu stranu chápu, ale na druhou stranu, ti lidi mají fakt kliku, že nikdy nebyli hypercitlivá dospívající dívka, co má trauma úplně ze všeho a absolutně neumí s tím uragánem psychoprožitků zacházet. Kdo to nezažil, ten si fakt neumí představit, co dokáže třeba taková docela obyčejná akční komedie jako Ghostbusters II.