Psycholog mě včera chválil a mně to bylo nepříjemný.
Je mi nepříjemný, když mi lidi pochválí obraz a když mi pochválí cokoliv, co se týká mého fyzického vzhledu, tak to většinou buď ignoruju, nebo napíšu zdvořile jen děkuji, protože za svůj vzhled nemůžu a je to úplně k ničemu. Vlastně mě to spíš sere.
Když mi někdo řekne, že jsem šikovná a nebo šikulka, tak jsem taky nasraná. - To je spojené s tím, že mě máma chválila zpravidla za úplné banality ostentativně ve stylu "Nó, ty jsi ále šikulkááá."
Myslím, že to bylo jen potom, co si zašukala, protože většinou byla prostě jen hnusná a nebo přehnaně kritická.
Ještě mě nenasírá když mi pochválí někdo mnou uvařené či jinak připravené jídlo, úklid, práci s dětma a nebo četbu.