Mám tu na světě jednu osudovou lásku a víme o tom jen my dva. Známe se od 12 let a celý život se míjíme; buď jsem chtěla já a nechtěl on, nebo chtěl on a nechtěla jsem já. Jednu dobu jsme o sobě nevěděli, ale vždy jsme k sobě našli znovu cestu. Minulý týden jsme se viděli po 6 letech a okamžitě nám bylo jasné, že chceme oba, ale realita už nám to nedovolí. S pocitem, že je to konečně oboustranné, se mi bude dál žít mnohem líp, ale to, že se nemůžeme vzájemně ani dotknout, je šílené zoufalství. Konečně jsem pochopila, proč mám tak moc ráda knížku/seriál One Day, jsme trochu jako Emma a Dexter, jen s rozdílem, že život nám nenabídl možnost být spolu. A bolí i to, jak málo hezkých společných chvil jsme za těch víc než 25 let prožili. Nikdy jsme nezačali a zároveň nikdy neskončíme.