Dneska ráno mi došlo, že ta cesta k radostnějšímu prožívání je v tom, že začneme fakt systematicky a vědomě vnímat úplné maličkosti, které nejsou negativní, ale jsou třeba nějak pěkné, správné, legrační. Takových věcí je totiž každý den k nalezení spousta, ať je vám jakkoli. Když je vám zle, tak vidíte snáz ty věci, který jsou velký špatný. Ale ty malý tu prostě jsou úplně vždycky, je jich totiž fakt spousta. Fungujou jako malý světýlka po cestě k těm větším radostným věcem, kterých bychom si jinak nevšimli (protože jsou vzácnější a třeba se jenom mihnou).
Dneska jsem proto vděčná, že jsem si všimla té paní, co po svém psíkovi poctivě uklidila bobek z chodníku; že jedna babička v tramvaji (mohlo jí být k 80 letům) měla velmi barevný batůžek s logem, na němž bylo černé srdce se zkříženými hnáty; že vás tolik má důvod být za něco vděční a že to auditko zřejmě zatím pěkně funguje; že se dneska kluci v kanclu vzájemně podporovali, že si sebe váží, napůl ze srandy, ale zároveň napůl vážně, protože se všichni cítili nějak rozladění a smutní; že jsem po dlouhých týdnech, možná měsících, spala poprvé celou noc v kuse až do rána; že kocour hlídkoval ráno u mého polštáře a uklidňujícně vrněl jako empatický chundelatý polštář; že ten obrázek, který jsem včera malovala, ještě potřebuje nějaké finální úpravy a dnes ráno jsem krásně uviděla, které. Děkuju.