A tady ještě doplním starší článek o Tykačově pozici na info.cz
České uhelné elektrárny se nemusí dožít konce dekády. „Skutečné problémy přijdou už v roce 2026,“ tvrdí Tykač
I když to tak z veřejné diskuse často nevypadá, ústup od uhlí není otázka politická, ale výsostně ekonomická. Zatímco poslanci a ministři mohou diskutovat donekonečna o tom, zda se Česko odkloní od elektřiny (a tepla) vyráběného z uhlí v roce 2038, nebo už 2033, realita, zejména ta ekonomická, je úplně někde jinde. Podle majitele energetické skupiny Sev.en, minoritního akcionáře ve skupině ČEZ a jednoho z nejbohatších Čechů Pavla Tykače nás problémy čekají už během několika příštích let.
„Nám například vůbec nevychází ekonomika (pro uhelné elektrárny, pozn. red.) už na rok 2026 a myslím, že uhelné elektrárny ČEZu na tom budou podobně. V ten moment vláda bude stát před obrovským problémem, jak k nám dostat nějaké peníze jakoukoliv formou, protože my provoz dotovat pochopitelně nebudeme,“ řekl Pavel Tykač při diskusi pořádané think-tankem Institut pro politiku a společnost. „A buď politici najdou nějaký způsob, jak tyto uhelné elektrárny udržet v chodu, anebo je zavřeme. A v tu chvíli v Česku nastanou desítky až stovky
hodin, kdy nebudou stačit ani ty ‚dráty‘ z okolních zemí a elektřina zkrátka nebude.“
Základní ekonomická čísla, o kterých Tykač mluvil na diskusi s dalšími energetickými experty, rozvedl hlavní ekonom skupiny ČEZ Pavel Řežábek. „Včera cena elektřiny na burze zavírala na přibližně 112 eurech za MWh, cena emisní povolenky v tu dobu byla zhruba 100 eur. Uhelné elektrárně, která běžně potřebuje na jednu vyrobenou MWh jednu povolenku, tak zbylo 11 eur. To je ale málo, elektrárna potřebuje jen na pokrytí svých fixních nákladů přibližně 30 eur na jednu MWh,“ uvedl Řežábek.
I Řežábek se, podobně jako Tykač, kloní k názoru, že ústup od uhlí nebudou diktovat české politické deklarace, ale surová ekonomická realita. „Zatím zde ty uhelky stále jedou – dlouho však nepojedou,“ řekl.
V diskusi expertů na energetiku se ukázalo, že vláda, pokud bude chtít výrobu z uhlí v dalších letech zachovat, bude muset výrobce nějakým způsobem podpořit. Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o takzvaných kapacitních mechanismech (kdy stát platí výrobci za připravenost dodat energii v případě potřeby do sítě), respektive o rozdílových kontraktech (garance pevné ceny pro výkup elektřiny).
Jak ovšem v diskusi uvedl Vladimír Budinský, prezident Zaměstnavatelského svazu důlního a naftového průmyslu, čeští politici v této oblasti tápou. „V Německu to budou řešit kapacitními platbami. Jak to bude v Česku, to nevíme. Nemáme legitimní státní energetickou koncepci a jasné je jen to, že energetická politika bude diktovaná zelenými argumenty. Jdeme opravdu do velmi vážné krize,“ varoval Budinský. I on řekl, že „politické“ roky 2038 či 2033 nehrají pro české uhelné elektrárny žádnou roli. „Já osobně nevěřím, že české uhelky přežijí rok 2028.“
Celkový obrázek energetické budoucnosti Česka přitom tak chmurný není, je však třeba se na něj dívat bez růžových brýlí. Jak argumentuje Řežábek, ceny energií budou výhledově klesat, mimo jiné i z důvodu masivní výstavby obnovitelných zdrojů v sousedním Německu, která skrze větší nabídku bude působit na ceny elektřiny v celém regionu. „Sem ta levná elektřina zkrátka přiteče,“ míní hlavní ekonom ČEZu. Ovšem potenciální import levné energie neřeší dva problémy: energetickou bezpečnost Česka a schopnost zajistit dostatek energie během špiček.
Jak přitom vymodeloval ČEPS ve své poslední analýze zdrojové přiměřenosti, Česko se v nadcházejících letech stane z čistého exportéra elektrické energie čistým importérem. A pokud se země vydá cestou progresivního, či dokonce dekarbonizačního scénáře – tedy bude více „tlačit na pilu“ – bude chybět více energie, než budeme vůbec schopni potenciálně importovat.
„Co se týče energetické soběstačnosti, je zřejmé, že dává smysl, abychom byli schopni zajistit výrobu z domácích zdrojů. Ovšem co zde do roku 2030, kdy uhelné elektrárny začnou být pod obrovským ekonomickým tlakem, může reálně vzniknout? Maximálně plynové elektrárny, fotovoltaiky a větrné elektrárny,“ míní Řežábek.
Zajímavý moment diskuse mezi těžkými váhami tuzemské energetiky přišel ve chvíli, kdy se Řežábek s Tykačem zásadně neshodli ohledně důvodů současných vysokých cen energií. „Já neustále poslouchám, že za vysoké ceny energií může dekarbonizace,“ uvedl Řežábek. „Prosím pěkně, je to jinak. Za vysoké ceny může to, že Rusko snížilo dodávky zemního plynu do Evropy a jeho nedostatek pak prudce vytáhnul ceny elektřiny. To je ta primární, devadesátiprocentní příčina toho, proč tu máme problém s vysokými cenami. Pokud budeme bojovat s dekarbonizací a budeme si říkat, že tím snížíme ceny, tak to je slepá cesta,“ uvedl manažer „polostátní“ společnosti.
Tykač však argumentoval přesně opačně. „Já si myslím přesný opak toho, co pan Řežábek – totiž že za vysoké ceny energií může z 90 procent evropský tlak na dekarbonizaci a jen z 10 procent válka na Ukrajině a ruská politika. Je přitom pozoruhodné, že ani my dva, kteří určujeme politiku dvou největších energetických firem v Česku, se neshodneme na ‚základní diagnóze‘,“ uvedl Tykač.
Majitel energetické skupiny Sev.en během rozhovoru s Janem Macháčkem, předsedou správní rady Institutu pro politiku a společnost, evropský tlak na dekarbonizaci vyjádřený mimo jiné Green Dealem silně kritizoval. Nikoliv však z pohledu samotného cíle, čistší planety, ale spíše z hlediska cesty a zarputilosti, se kterou Evropa tyto politiky prosazuje. „Je evidentní, že Evropa tu správnou myšlenku přehání, razí ji hlava nehlava. USA k tomu podle mě přistupují o dost racionálněji, což přitom neznamená, že nepodporují zelenější a zdravější energetiku a zdravější svět. Podporují, zároveň se ale nepouštějí do bláznivých excesů a stále ještě vnímají peníze jako významnou veličinu. U Evropy se mi zdá, že peníze zcela přestala počítat a že se hraje jen na ideologii,“ uvedl Tykač.
Zároveň také doplnil, že Evropa ztrácí svou konkurenceschopnost – a to nejen vůči Spojeným státům, ale stále zřetelněji i vůči asijským zemím. „Evropa je hodně socialistická - chce věci regulovat a řídit, nastavovat pravidla a omezovat. Takový je socialistický přístup ke světu a Evropa je právě taková. A upřímně řečeno, v ostré konkurenci Evropa zdaleka nestačí: když máte pět či šest týdnů dovolené, 10 státních svátků za rok, 35hodinový pracovní týden a velké zdravotní a sociální benefity, tak jak potom chcete konkurovat Asiatům, kteří mají menší mzdy, menší odvody a menší dovolené?“ ptá se Tykač. „V přímém střetu se tak Evropa logicky uchyluje k ochranářské politice a opevňuje své hranice. Jde o obrovský trh, takže je pro zbytek světa stále zajímavá, ale konkurenceschopnost ztrácí.“
Šestý nejbohatší Čech také vyjádřil pozitivní pohled na fenomén ESG – tedy odpovědnosti firem vůči životnímu prostředí, společnosti a stakeholderům. Myšlenky za tímto přístupem jsou podle něj v zásadě správné, jde však o míru jejich prosazování. „ESG je o míře. Všichni chceme, aby se svět posouval vpřed správným směrem. Jde ale o to, zda do toho jdeme s nějakou mírou rozumu a racionality a jestli vnímáme i hodnotu ostatních parametrů, než jenom ‚být co nejrychleji co nejzelenější‘. V ideálech ESG však v zásadě nenacházím – kromě nějakých hodnotových parametrů a snah vybudovat nového člověka – nic, co bych tam měnil,“ dodal Tykač.