BLOWUP: hlavně si myslím, že ty maličkosti jsou takové... smysluplné... na rozdíl od různých jednotvárných zaměstnání, kde člověk více méně dokola montuje ten samý šroubek v kolbence (platí i pro "digitální" džoby - kde člověk něco sice dělá, ale finální výrobek vlastně ani nevidí), je občerstvující vyrobit si něco jako nový vál.... i když to, že jsi strávil dva večery výrobou něčeho, co si koupíš za pár fufníků, je vlastně kontraproduktivní a neekonomické... ale podobně je na tom zahrádkaření (živit se zemědělstvím fakt moc nejde a lidi, co tvrdí, že to dělají kvůli soběstačnosti, si vlastně jen hledají racionální zdůvodnění toho, proč je těší taková nevděčná dřina)....

Dnešní fajn moment... ráno -21, v chlívku jen mínus šest... a moje stará artritická koza spala tak, že po každé straně měla další kozu (své dcery) - tak mi to přišlo fajn, že holky zahřívají mámu, která má v zimě fakt problém... (a ne, racionální zdůvodnění, proč pořád ještě držím kozu a platím veterináře, když už nikdy nebude mít kůzlata a potažmo mlíko, fakt nemám :-))

BLOWUP: zdedil jsem po prarodicich velky schatraly statek. Na stodole jsem pred 20ti lety menil strechu, ale prkna jsou puvodni (+-100 let). Jedno horni je uvolnene a kdyz foukne dost silny vitr ze spravneho smeru, tak jednou nebo dvakrat klepne o tram. Delalo to v dobe, kdy jsem byl maly kluk a dela to dodnes. Parkrat uz jsem to chtel spravit, ale pak jsem si rekl, ze takhle je to hezci. Casto si u toho vzpomenu na dedu s babi. Je to soucast meho domova.

Ono je to vsechno relativni. Myslim tim jaky dopad maji konkretni akce na nas pocit pohody nebo nepohody.
Delam ted to oblozeni a jak jednoduchy bylo to v CAD nakreslit a posleze jednotlive soucastky vyrobit, o to komplikovanejsi je to potom se vsemi omezenimi smontovat. Je to boj, jedna lista vpred a dve prkna zpet, neexistuje jediny spravny postup montaze kde kazdy prvek ma pouze nekolik stupnu volnosti ktere se navzajem blokuji jako v nejakem hlavolamu. Samozrejme cloveka potesi kdyz to nakonec s vynalozenim vysledku neumerneho intelektualniho effortu nakonec klapne.

A potom si za dva vecery vyhobluju novej val na testo a mam z takovy hlouposti uplne stejnou radost.
Ty malickosti, to je nejvic podcenovanej faktor spokojenyho zivota.

o slunovratu jsem našla vejce... mám už jen tři obstarší slepice a přes zimu nenesou... ale třeba to teď zase začne... nejsou blbý, vědí, že se to teď otočí...

Pred rokem jsem u male pily v sousedni vesnici objednal drevo na oblozeni dvou mistnosti v prizemi. Provozuje ji kamarad Richard, vekem uz davno v duchodu, je to takovej "Einmannbetrieb". Nesmi se na nej moc spechat, on to bere dost v klidu a uprimne receno jenom zasnu kde se v nem ta energie v necelejch sedmdesati bere. Zname se uz dlouho, oba jezdime na motorce, oba mame stary baraky a vicemene podobnej pohled na svet.

To oblozeni delam stejne jako pred tema dvema sty lety - akorat teda u me je posledni vrstvou pod kterou lezi tepelna izolace z mineralni vlny, tehdy tam sypali pazderi coz vytvareno utulne pribytky jak pro lidi, tak pro mysi rodiny za tim oblozenim. Pouzivaly se na to tenke a siroke desky rezane z jedloveho dreva, ktere se zasazovaly na drazku a pero do profilovanych list. Vznikla tak takova typicka kazetova optika. Dnes je problem takovej material sehnat, ve velkoobchodu tak siroky (kolem 60cm) desky o tloustce kolem 18mm koupit nejdou. Krome toho je potreba aby byly rovne rostly, bez suku a pokud mozno se stojatejma letokruhama.

Richard mi uz asi pred pul rokem ty desky narezal a minulej tejden mi dal vedet, ze jsou suchy natolik abych si z nich vybral ktery potrebuju. Takze jsem vytiskl plan s oblozenim vsech sten 1:20, uvaril si do termosky kafe a vyjel po obede na pilu. Cekal me tam stoh narezanych desek asi pet metru dlouhejch a ja stravil spokojenych pet hodin jejich prerovnavanim, merenim, zakreslovanim ktere casti ze ktere desky se pouziji na kterou kazetu, popisovanim kodem a opetnym prerovnavanim. Byl jsem tam krome rezavy kocky ktera spala na vedlejsi hromade lati sam, vsude vonelo drevo, bylo absolutni ticho, a cela ta procedura kdy clovek vybira ty perfektne rostly casti bez chyb a vicemene pred vnitrnim okem uz vidi tu hotovou stenu byla takovym ztelesnenim klidu a miru, maly oazy radu ve vesmirnym chaosu. A taky ta vidina te prace v dilne, kdy je budu pres zimu hoblovat a brousit a postupne osazovat na ty steny. Nekdy staci malo.

Vyrustal jsem celkem privilegovane v prostredi ktere by se dalo nazvat "kultivovane". Nejenom rodinne zazemi - knihovna s nekolika tisici tituly, vsudypritomne umeni, nabytek ktery na prvni pohled vyzaroval pritomnost nejakeho kreativniho ducha - ale vubec i sirsi prostredi. Okruh nasich znamych byl tvoren umelci, hudebniky vsech zanru od filharmonie po jazz, spisovateli, filosofy, architekty, herci divadelnimi i filmovymi a tak dale, nebo alespon lidmi kteri tuhle tvorbu konzumovali. Schazeli se u nas doma, konaly se soukrome koncerty a vystavy a tak dale.

Bylo pro me naprosto prirozene, ze jsme meli abonentky na filharmonii i na nekolik koncertnich cyklu, ze jsem se chodil divat na temer vsechna divadelni predstaveni a sledoval vsechny nove filmy. Diky povolani moji mamy - detska doktorka - jsme meli zarucene ze cokoli se ve ctvrtek objevilo v knihkupectvich jsme si mohli okamzite koupit, lhostejno jak moc velky zajem o to byl, stejne tak nebyl probem zikat vstupenky kdykoli na cokoli treba na Zabradli nebo do cinoherniho klubu nebo jakehokoli jineho divadla. Byl jsem samozrejme clenem ve filmovem klubu v Ponrepu, a dokonce jsme s kolegy na vojne jednu filialku v nasem kasarenskem kine sami zalozili - byl to rafinovanej trik jak si moct objednat filmy ktery byly na indexu a nesmely se verejne promitat.

To vsechno vedlo k tomu, ze napriklad co se tyce filmovy tvorby jsem "skoro vsechno videl" a do kina jsem chodil pomalu jak domu do obyvaku - casto jsem sel sam bez doprovodu, protoze me zajimal ten film a ne nejaky socialni interakce.

To se s pribyvajicim vekem zmenilo. Vedlo k tomu vic faktoru - v prvni rade filmy samotne. Nechci ted pusobit jako nekdo "to za mych mladych let nebyvalo" ale kdybych mel ted sestavit seznam dvaceti nejlepsich filmu ktere jsem kdy videl, nebude v nich figurovat ani jeden z poslednich deseti let. Potreba videt nejakej film v kine proste v prubehu let rapidne poklesla, a skutecnost ze mam cim dal tim mensi potrebu nejaky socialni interakce to jeste umocnila. Tak se stalo ze jsem naposledy byl v nejakym kine asi pred sesti lety, jak jsem si nedavno uvedomil.

Az do minuleho patku. Moje deti - ktere mely to privilegium ze vyrostly v obdobnem prostredi jako ja - se rozhodly dat mi k narozeninam spolecnou fantastickou veceri spojenou s navstevu promitani Pulp fiction - filmu ktery bych do tech top 20 bez vahani zaradil. A jakkoli mi skutecnost ze kolem me sedeli lide ktere bych nikdy nemel potrebu videt prisla nezvykla, cely vecer jsem si neskutecne uzival. Moje deti presto ze film je mnohem starsi nez ony znaji - stejne jako ja - skoro kazdou vetu z toho filmu, samozrejme mame doma scenar v knizni podobe, takze kdyz se ozvalo treba "It's not a motorcycle baby, it's a chopper" tak to bylo opravdu silne sdilene poteseni. Kdyz se v sale rozsvitilo, meli jsme vsichni tri usmevy od ucha k uchu.

Nekdy staci opravdu malo :-)

BLOWUP: ti naznacuje, ze to lidsky zradlo by bylo lepsi... :O)

CAROLIAN: tak to delaj uz od ty doby co tu bydlim. Vrcholem je, kdyz sedim na terase, prijde kocka s mysi v tlame, nejdriv ji metr prede mnou sezere a potom ji s gustem zase vyblije.

BLOWUP: no, těš se, až ti začne z vděčnosti nosit lahůdky ona (jsem tuhle ráno měla pod stolem bezhlavého divokého králíka - docela velikého a ani z toho nebyl žádný odpad - zřejmě hlavu kočky odpitvaly někde venku...) - budeš se slzou v oku vzpomínat na masáže :-))

Kdyz jsme se s pritelkyni seznamili, mela dve mlade kocicky. Jak je z meho posledniho postu patrne, uplynulo od te doby v kocicim meritku dost casu - jedna z nich uz asi rok nezije, a ta druha umrela minulej tejden. Coz pro ni bylo vysvobozenim, behem kratky doby to s ni slo opravdu rapidne dolu. Zustaly po ni velky zasoby opravdovych kocicich lahudek ktere od pritelkyne dostavala, protoze normalni jidlo uz ji delalo problemy. To vsechno mi ve velke krabici pritelkyne dala do auta, s tim ze to u me urcite najde vetsi uplatneni.

Kocka ktera me obcas chodi navstevovat (to je ta ktere rikam Roland, pro jeji sebelitostnej, neduverivej a ublizenej pohled na svet) patri sousedce, ta jich ma asi sestnact. Tahle ma se mnou takovy pratelstvi s benefitama, kdyz se objevi kdyz jsem zrovna doma tak dostane trochu pelet, kdyz zjisti ze sedim na terase v kresle, vyleze mi na klin a necha se trochu drbat.

Ted dostala nejspis poprvy v zivote "Nassfutter" a to hned tu nejdrazsi, hypoalergenovou a vubec na snadnou stravitelnost vytrimovanou verzi. Bylo zabavny pozorovat tu reakci: pripominalo mi to jak vypadali navstevnici z komunistickyho Ceska kdyz poprvy v zivote videli zapadni samoobsluhu. Ten naprosto neverici vyraz, to nadseni, a hlavne ta reakce vuci me - sance na to ze si v klidu vypiju na terase salek caje je prakticky inexistentni. To co mi provadi na kline je neco jako akcni masaz, leze po me, strka mi zadek pod nos, masiruje me tlapkama, strka do me cumakem, cpe mi oblicej do myho - jako je to dojemny, ale uz si rikam ze - podobne jako u tech ceskejch emigrantu - by si na tu novou skutecnost mohla snad casem zvyknout.

Já mám radost z toho, jak se s mužem doplňujeme. V posledních dnech se to i krásně ukázalo :). Rozbila se nám myčka, teda hlásilo to nějaký error a muž vygooglil, že snad filtr, ale ten vyčistil a stejně to několikrát nešlo. Muž na to nemá pak už nervy, tak jsem sedla ke kompu a našla přímo na stránkách značky Bosch dvě krátká videjka o tom, že nejspíš máme zaseklý střep v čerpadle :D Tak to krátké videjko zkouknul a pak to rozmontoval a skutečně tam byl střep v čerpadle, kterej pak musel pinzetou vyndat, ono se v tom i tak blbě něco vyndavá... tak to měl ohromnou radost, že to zase funguje a já taky, že nemusíme zvát někoho na opravu.
No a hned druhý den jsem se zase snažila sestavit poličky do koupleny na teleskopické tyči, tak všechno mi bylo celkem jasný, jsem to poskládala na správnou výšku pohoda a pak najednou se mi prostě nedařilo nějak tu teleskopickou část zprovoznit. Tak jsem mu to řekla a šla do práce a když jsem dorazila, tak to bylo nainstalované, že si s tím pohrál :).
To je prostě moje představa, že dva v páru mají táhnout za jeden provaz.
No a slavíme pět let výročí spolu, čtyři roky mnželství a jsme moc spokojení. Samozřejmě už nemáme tolik času vysedávat v restauracích, ale děláme si radost každej den, i na té politice se shodneme :D.

BLOWUP: nevím, mě v tom přijde rozdíl, ale to už je asi určitý osobní názor... v našem věku si myslím, že ten vlastní byt není k zahození - jako možnost úniku, možnost dělat si věci po svým - plus se tím člověk pak vyhne mrzutostem kolem dědictví a podobně. Ve vašem případě bych řekla, že ona si ve městě saturuje svoje sociální potřeby (rodina, kamarádi) bez toho, že by to zasahovalo do tvého života.
Ženské (i ty introvertní) mají mnohem větší potřebu komunity - takové té kontinuální, kdežto chlap půjde s Pepou na pivo, lae když ho pak pět let neuvidí, tak mu to ani nepřijde - a za těch pět let s ním půjde na pivo klidně znovu a budou oba v pohodě...

když mluvíme o těch komunitách - přidám něco k tématu diskuze... včera přišla k nám na trénink známá / slavná šermířka, na kterou jsem měla dotaz a nakonec kolem mého dotazu byla celá hodina (velmi zajímavá) a pak jsem si s ní i zašermovala... což bylo velmi poučné (ale hlavně proto, že ona je skvělá, dokáže přizpůsobit tempo a úroveň tomu protivníkovi, takže je to fakt užitečná zkušenost - namazat si mě na chleba mohla v pěti vteřinách, o tom žádná, ale ona to brala jako výuku a ne jako důkaz vlastní dokonalosti... pak jsem jí sledovala s úplným začátečníkem a šli vysloveně úder po úderu, s opakování a vysvětlováním.