......Garfielde. Už chápu proč nesnášíš pondělí.
Neděle:
Není absolutně co dělat. Jsem v klasickém stavu kdy mě nic a nikdo nebaví. I přes zolpidem. Hraju znovu Jagged Alliance 2 ale přijde mi to nesmyslné. Veškeré bytí je nesmyslné. Zároveň vím, že dneska mi zolpidem dojde. Zároveň jsem si spálil prostředníček o troubu a nenapadlo mě nic lepšího než si nožem ten puchejř rozříznout. Chtěl jsem destrukci. Krev. Utrpení.
Překvapilo mě, jak hluboká ta rána byla. To bylo dva dny zpátky. Pravidelně jsem jí teda desinfikoval vodkou a zalepoval náplastma. Žádnej účinek. V noci mě bolela bolest ze spánku. Paradoxně, když beru zolpidem, spánek je horší a méně kvalitní v noci než bez něj. Ale nechtěl jsem zas lejt jak hovado, chlast považuju za nápoj debilů, zvracím po něm, mám migrény. Ale co mám dělat, když zrovna nemůžu pít vaginální šťávy? Něco se do tý huby dostat musí.
Dneska se mi to zdálo. Jsem u svého dýlera/psychiatra. Není to doktor. Je to dealer. Zná ho celá Praha, což mi potvrdili v sananimu, u apolináře, všude. Zdál se mi ovšem krásný sen jak si přátelsky povídáme, já se jen tak mezi řečí zmíním že jeho pacientku jsem doporučil já, on se mě zeptá na náš společný život, já řeknu že už spolu nejsme, že mě to strašně bolí, že mě to ničí, že od tý doby už není nic jak by mělo bejt a on mě otcovsky obejme.
Probudím se zpocený a dezorientovaný. Přinasraný. Mozek i ostatní orgány jedou:
JEDNO PIVO K VEČEŘI, DĚLÁŠ SI PRDEL??? PĚT ZOLPIDEMŮ K VEČEŘI, DĚLÁŠ SI PRDEL? A KDE JAKO MÁME TEN SEX, CO NÁM UŽ TAK DLOUHO CHYBÍ?! SEŠ VYŽRANEJ DEBIL A SMAHOUN. POSRANÁ NICKA. TY NEJENŽE NEMÁŠ PRÁCI, ALE ANI MILENKU. FAKT UŽ CHCÍPNI TY BLBE.
Z přívalu svých myšlenek sypu kombinaci 4 zolpidemy a jeden rivotril 2 mg. Ulevuje se mi jen nepatrně. Je pět ráno. Spát už nemůžu, tak hraju JA2. Hraje se mi přeci jen o něco líp než v noci. Za tím psychiatrem opravdu musím. Nechci se uchlastat. V 6 ráno mu píšu:
"Prosímvás já přijdu už dnes, vím, že jste mi dal termín 8.2., ale já už prostě nemůžu."
Žádná reakce. Tak snad souhlasí.
PLahočím se zmrzlými bohnicemi. Tolik neutěšený pohled jen málo kde aby člověk pohledal. Klidně bych to na čas vyměnil za brazilské slumy nebo části afriky nejvíc zasažené HIV. Zase je pravidlem, že každý v autobuse blokuje minimálně dvě místa vedle sebe, tím že odmítá sedět u okna. Nevybíravě lezu přes nějakého chlapa abych se mohl zastrčit k oknu vedle něj. Nenásleduje žádná reakce. Já už taky dávno neříkám "s dovolením" a "promiňte" když oni neříkají nic. Ať jdou do prdele.
Jsem u psychiatra. On má otevřeno už od sedmi? Aha, tak to jo. Sednu si do čekárny, ale jako správně vychovaný člověk, čekám až budu tázán. Jsem v prázdné čekárně a psychiatr má dveře otevřené. 5 minut, deset minut. Zvoní mi telefon. Kdo jiný než matka. Volá mi už jen výhradne ona nebo banka, kolik zamítli odchozích plateb na podezřelé účty z mé karty. Aspoň ti se činěj.
To psychiatra asi probudí z ranního klimbání.
"Prosímvás já vim že ste mi dával datum 8.2. ale já takhle nemůžu čekat, nezlobíte se?"
Ptám se s veškerým respektem a úctou i když není proč.
"Poďte dál." Řekne bez jakékoliv mimiky v tváři. Jestli existuje definice sociopata, je to určitě on. Nikdy se na mě neusmál, nikdy neprojevil starost, je to jen továrna na léky. A proto za ním jdu.
"Jak se máte?" Ptám se s úsměvem ve snaze zachránit poslední zbytky lidství v této ordinaci.
"No jak se mám, jak se mám.... To je uplně jedno, jak se já mám, ale proč ste tady vy?" Ptá se stále se zcela nehybným vžrazem v tváři. V té chvíli se naseru.
Chvíli mlčím a pak spustím. Snažím se mu hledět do očí ale uhýbá pohledem. Jako všichni v mém okolí poslední dobou.
"Víte co by mě zajímalo?" Zeptám se a zcela se tím odpojuji od původního plánu sehnat si zolpidem. Stejně by to nevyšlo. Mrdám na to.
"To nevím," říká Aleš, ťuká si něco do počítače a nezdá se, že by si byl absolutně vědom mé existence v ordinaci.
...."Mně by zajímalo jaktože jste na slečnu Horáčkovou tak krutopřísně hodný a milý a ke mně se chováte jako ke kusu hadru."
Aleš se zarazí. Podívá se na mě. Konečně jsem si získal jeho pozornost.
"Odkud víte o mých pacientech?"
"Jak asi. CHodili jsme spolu. A před rokem jsem ji požádal ať mi od Vás shání zolpidem. Vždycky mi tvrdila jak jste na ní hodný a milý. Slyšel jsem Vaše hovory. 10 minut, patnáct minut. Se mnou jste nikdy tak dlouho nepovídal. Mě dokonce ani nepozdravíte. Takže se Vás ptám jak to."
"To já.... To ale tohle...." Aleš začíná rudnout ve své starobylé tváři.
"Víte, co bych řekl? Řekl bych, že ste něco jako Váš kolega, prof. Cimický. Ono se to na mladý holky usmívá hezky, hlavně když maj výstřih, že?"
"Cože?" Ptá se Aleš zcela rudý a začíná se třást.
"Víte původně jsem si sem přišel pro zolpidem. Ale je mi jasný, že byste mi ho nedal. Stejně by mě zajímalo s jakými výrobcemi léků máte smlouvu. Ratiopharm? Zentiva? A výrobce Rivotrilu Vám asi platí hodně, vzhledem k tomu, kolik jste mi něho naposílal tablet, kdežto zolpidem už je pro Vás nesmírný problém, že?"
Aleš se přestane třást. Uvědomí si, že nemá být v pozici ustrašeného. Přesto v ní na chvíli byl. Líbilo se mi jej do ní dostat.
"Takže pane T." Řekne opře se rukama o stůl a hledí mi z opravdu velké blízkosti do mých zorniček co nemají co ztratit.
"Nevím, co si myslíte, že jste slyšel nebo neslyšel, ale asi je Vám jasné, že v této ordinaci už nebudete vítán. Nejste jediný kdo po mně chtěl zolpidem v abnormálním množství, vámi řečená slečna se zas specializuje na Neurol a upřímně mám toho dost. Nenechám na sebe tlačit. Vám už nikdy nic nenapíšu."
"To je ale příšerná škoda." Řeknu s úsměvem do očí. "Vsadím se, že kdybych měl výstřih a tetování na krku, budete psát ochotně, že? A vůbec vás nezajímá, že já se bez zolpidemu uchlastám, žejo?"
"To je váš problém, že máte potíže se závislostma. A teď se seberte a vypadněte."
Poslušně se zvedám od stolu. U otevřených dveří se zastavím.
"Mimochodem ví o vás celá Praha. Ví o Vás Sananim, ví o Vás apolinář, vědí o Vás ve všech protidrogových komunitách. Tak by mě MOC zajímalo, jaktože dál provozujete praxi. Nashledanou." Řeknu s úsměvem a ani nezavavřu dveře.
A zase jsem se rozloučil a on ne. Sakra. Venku mě provází vítězoslavný úsměv zhruba 200 metrů. Pak začnu masivně dávit u kandelábru, z toho, co jsem právě udělal.